Umělá inteligence? Ta nás neohrozí, je to jen statistika, říká Čech s nejvyšším IQ

Testy společnosti Mensa mu naměřily IQ 206. Pokud neexistuje někdo jiný s vyšším IQ, které ještě nebylo změřeno, měl by být Karel Kostka nejinteligentnějším člověkem u nás. A přestože by asi mohl dělat cokoli, rozhodl se věnovat vzdělávání a dětem. V současnosti je ředitelem vlastní střední školy Kostka, kterou založil už v roce 1991. Později vybudoval také mateřskou a základní uměleckou školu. Mimoto působí i na zahraničních univerzitách, je také úspěšným a uznávaným malířem a spisovatelem. Karlu Kostkovi se jednoduše daří, na co sáhne, a jeho program je tak nabitý, že když se s ním chcete potkat osobně, je to téměř nemožné.

Když jsem ho oslovila s prosbou o rozhovor, souhlasil, že mi na otázky odpoví přes e-mail. A protože jeho pole působnosti je hodně široké, nebylo jednoduché zvolit jediné nejzajímavější téma. Nakonec jsme se přes všechny možné typy inteligence dotkli i dalších oblastí, jako je vzdělávání, intuice, chytré technologie nebo samotná lidská identita.

V jednom rozhovoru jste řekl, že vysoké IQ se pozná podle toho, když člověk u mnoha problémů vidí vícero variant řešení. Jak se to konkrétně projevuje? A pomáhá vám tato schopnost v životě, nebo ho spíše komplikuje?

Často vysvětluji, že člověk s vyšší mírou inteligence především pochybuje. Je to způsobeno tím, co zmiňujete – dohlédne na více variantních řešení tam, kde jich člověk s nižší mírou inteligence vidí jen pár. A čím méně variant k promýšlení, tím rychlejší rozhodování.

Ve školách se pořád za něčím ženeme, kdežto Komenský říká, že všeliké kvaltování toliko pro hovada vhodné jest.

Méně inteligentní člověk se tak může rozhodovat rychleji, ale samozřejmě také povrchněji. Vysoká míra inteligence, stejně jako vysoká míra nadání, může být jak předností, tak handicapem. Já sám jsem si už dávno dal závazek rozhodovat se rychle, nezdržovat, nic neodkládat, přestože mám nutkání zvažovat věci víc do hloubky.

Souvisí podle vás míra inteligence s úspěšností v životě?

Mnoho velmi inteligentních a nadaných dětí je vrstevníky vytlačováno na okraj už ve škole, protože nezapadají do běžných komunikačních a sociálních vzorců, které jsou chápány jako běžné a normální. A to vyřazení si odnáší i do dospělého života. Proto část velmi inteligentních lidí bývá neúspěšných společensky i profesně, protože nenachází pro své názory i způsoby chování většinovou pozitivní odezvu. Ač to myslí dobře, vypadají spíše jako kverulanti a potížisté, všeználci, případně nevychovanci.

To vyúsťuje v jejich emoční labilitu a přináší i jisté znechucení. Na druhé straně jsou ovšem i mimořádně inteligentní lidé, kteří společenský tlak zvládnou a jsou velice úspěšní jak v osobním životě, tak v životě profesním, vědeckém, prostě tam, kde se jim podaří prosadit svou odbornou erudici i výjimečnou mysl. No a část velmi inteligentních lidí prožije zcela normální a pohodový život, aniž by se vymykal běžným normám.

Tvrdíte, že se před řešením testů, ale i před tvorbou uměleckých děl musíte soustředit a vytvořit takzvaný „tunel“, jinak by výsledky tak dobře nedopadly. Co to přesně znamená?

Pokud jde o „tunel“, jak říkáte, nejsem si jistý, jestli jsem někdy použil zrovna ten výraz. Je to spíš jakási schopnost soustředit se a pustit do mysli intuici, což je vhled do problému jakoby mimo rozumové uvažování. Intuice je podivná a těžko vysvětlitelná jistota, že to, co považujete za správné řešení, je opravdu to nejlepší z nejlepších, aniž pro to máte jednoznačné rozumové argumenty.

Je do jisté míry podmíněna i zkušeností. Přitom nepotřebuje žádné zvláštní myšlenkové úsilí, jde to prostě samo. A to platí i u vypracování IQ testů. Drtivá většina testovaných řeší jednotlivé úkoly s uplatněním matematiky, geometrie, logiky, tedy usilovného myšlení, a pak je malinká skupina těch, kteří je řeší intuitivně. Do ní patřím i já. Nijak nad úkoly nepřemýšlím a intuitivně přicházím na řešení, aniž bych si lámal hlavu a pachtil se rozumovým procesem.

Zkoušel jste někdy měřit svou emocionální inteligenci? Na čem je podle vás závislá?

Nikdy jsem si emocionální inteligenci neměřil. Jestliže je IQ standardizované skóre používané jako výstup standardizovaných inteligenčních psychologických testů, které měří především rozumovou schopnost k řešení problémů, pak EQ zahrnuje mnohem širší problematiku. Je to číselný ukazatel, který hodnotí emoční inteligenci, tedy schopnost člověka zacházet s emocemi a spolupracovat se sociálním okolím.

Psychologie ale dodnes chápe EQ jako nepříliš přesný konstrukt, těžko uchopitelný jednoznačným kritériem. Pokud jde o emoční inteligenci, jsem přesvědčen o tom, že je z větší části vrozená a jen z menší části získaná prostřednictvím výchovy, vzorů, společenské úrovně sociální skupiny, kde člověk vyrůstá. Řada odborníků vám ovšem bude tvrdit opak. Vždyť za mých studií jsme se učili, že prakticky vše se dá u člověka vypěstovat výchovou. Dnes víme, že tomu tak není.

Celý život se pohybujete ve vzdělávání, máte vlastní alternativní střední a od loňska provozujete i základní uměleckou školu. Jejich hlavní hodnotou je svoboda. Tu ale děti v klasické škole rozhodně nemají. Jak podle vás může devět let na klasické základce ovlivnit IQ, kritické myšlení, talenty a chuť k učení dítěte?

Zcela zásadně. A šel bych hlouběji – určitě znáte knížku amerického spisovatele Roberta Lee Fulghuma Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce. Tím názvem je geniálně a jednoduše vyjádřeno to, co máme všichni v podvědomí. Že nejdůležitějším obdobím, kdy se utváří naše osobnost, je prvních šest let života. Na jedné straně už nikdy nebude člověk tak tvořivý, důvěřivý a bezmocný jako v této životní etapě a na druhé straně už nikdy nebude mít schopnost tak výrazné absorpce informací a emocí. No a po školce přichází základní škola, která je v naší republice postavena tak, že ještě pořád upřednostňuje paměť před vymýšlením. A to rozhodně ke kritickému myšlení a kreativitě nepřispívá.

Víte, my se pořád oháníme Komenským a v zásadě skoro nic z jeho pedagogických názorů v praxi nedodržujeme. Ve školách se třeba pořád za něčím ženeme, kdežto Komenský říká, že všeliké kvaltování toliko pro hovada vhodné jest. Žáci na devítiletkách jsou svazováni nařízeními, rozvrhem, školním řádem a učitelskými pokyny, ale Komenský říká, že lidská přirozenost chce být vedena k tomu, k čemu směřuje. Nechce být smýkána, vlečena, strkána, nucena… Kdykoli se přimísí nějaké nařizování, naše mysl hned cítí odpor a odvrací se. A tak bychom mohli pokračovat.

Ještě k té inteligenci. Podle některých předpovědí povede současný rozvoj umělé inteligence k vysoké automatizaci a zániku milionů pracovních míst. Považujete tyto obavy za oprávněné?

Nepovažuji je za oprávněné. Ty výpočty nejsou exaktním odrazem skutečnosti, ale spíš věštěním z křišťálové koule. Ano, určité profese, ty méně sofistikované, budou z hlediska potřeby pracovních sil utlumovány, jiné ovšem budou vznikat. V historii lidstva probíhá proces mobility pracovní síly ve vlnách už po tisíciletí.

Podle vás se tedy umělá inteligence nikdy lidské nevyrovná. Takže se scénářů jako z

R. U. R. obávat nemusíme?

V dohledné době rozhodně ne. Kde můžu, tam se snažím vysvětlovat, že žádná umělá inteligence neexistuje, je to zavádějící a nepřesný pojem. To, co nepřesně označujeme umělou inteligencí, je jenom pokročilá statistika s vypočitatelnými výstupy. Kdežto lidská inteligence, která se odráží v mysli, je nevypočitatelná. Pracuje s intuicí, s instinkty, podléhá emocím, je to prostě něco jiného.

Ve svých knihách také píšete o takzvané globální inteligenci. Co tím myslíte?

Myslím si, že existuje sféra, právě jakási globální inteligence, která prorůstá nejenom vesmírem, ale je i nejhlubší součástí našich osobností, našeho já. Hostitelem osobnosti je mozek, a díky mozku a jeho schopnostem si zpředmětňujeme přítomnost. Každý z nás zažívá občas opojný pocit, že nás někdo a něco obývá a dává našemu bytí identitu.

Poznat ovšem, co je skutečným autentickým prožitkem a co pouze vnitřním vyobrazením v mysli, je obtížné. Jen si vezměte, jak často nás napadne, že jsme něčím víc než tělem a myslí, a jak často žasneme nad tím, jak všechno ve vesmíru funguje. Úžasný systém, možná konstrukt, má sám o sobě parametry mimo naše chápání. A přece tušíme, že je tu ještě něco, co tuto dokonalost přesahuje.

Reklama

foto: Profimedia a archiv Karla Kostky, zdroj: Střední škola Kostka