Co víme o Harrym a Meghan? Vlastně jen to, že se příběh dobře prodává

Rozlučka prince Harryho a jeho manželky Meghan Marklové s královskou rodinou plní poslední týdny nejen listy bulvárních plátků i seriózních novin, ale také celý internet. Britský The Guardian nabízí na celou záležitost trochu jiný pohled. Jeho komentátor se ptá, jak si vůbec můžeme myslet, že o vztahu královského páru něco víme. Nemáme totiž k dispozici žádné informace, které by pocházely z nezaujatých zdrojů.

Alan Rusbridger, známý britský novinář, mediální teoretik a autor knihy Breaking News, ve svém článku na Guardianu rozebírá, jak pochopit skutečný příběh vévody a vévodkyně ze Sussexu, kteří již napříště nebudou moci používat tituly „Jejich královská Výsost“.

Příběh má tři rozměry

Podle Rusbridgera je nutné na celou situaci nahlížet jaksi trojrozměrně. První rozměr odhaluje mladý pár, který ze zcela pochopitelných důvodů touží po jiném způsobu života – přeje si pro sebe a své dítě nový začátek se vším všudy, tedy s větším klidem, menší pozorností a menším množstvím povinností.

Všechno, co víme, je filtrováno přes novináře. Absolutně žádnou informaci nikdo z běžných „smrtelníků“ zcela jistě nezískal přímo od Harryho nebo od Meghan.

Druhý pohled ukazuje dva členy královské rodiny, kteří jsou k ní vázáni nejen historií a tradicemi, ale také úctou, respektem a povinnostmi, jež nesou na bedrech i vůči lidu, respektive daňovým poplatníkům, z jejichž kapes jsou placeny všechny jejich vrtochy. A potom je tu třetí rovina. Podle Rusbridgera možná ze všech nejzajímavější. A tou je úroveň vypravěčů. Ta zahrnuje téměř vše, co si myslíme, že o slavném páru víme. A to je vlastně co? Všechno, co víme, je filtrováno přes novináře. Absolutně žádnou informaci nikdo z běžných „smrtelníků“ zcela jistě nezískal přímo od Harryho nebo od Meghan.

Kdo je vlastně zdroj?

A jak víme, také novináři chtějí vydělávat, proto vyhledávají senzace, píše Rusbridger, který mezi ně sám patří. Nepočítá se ale mezi „bulvární hyeny“, o kterých se v Guardianu zmiňuje. Řada z nich čelí různým obviněním a soudním žalobám, za které byli v minulosti nuceni zaplatit tučné částky jako pokuty za porušení soukromí, autorských a dalších práv. Několik takových žalob na britský bulvár podali dokonce i vévoda a vévodkyně ze Sussexu osobně.

Díky kauzičce zvané Megxit se noviny zase budou chvíli prodávat. A nejen ty britské

Rusbridger se ptá, jak vlastně vůbec můžeme vědět, které zprávy, jež se k nám dostávají, vůbec pocházejí z oficiálních a ověřených zdrojů. Ano, tvrdí se, že si královská rodina na prsou či spíš na svém panství „hřeje hady“, kteří sem tam tisku pustí choulostivé a intimní informace, které jsou „stroprocentně“ spolehlivé. Jenže běžný čtenář nemá šanci si ověřit, že pikantnosti, které lačně hltá pohledem v novinách, na monitoru počítače nebo jiného chytrého zařízení, jsou skutečně reálné.

Umělý svět bulvárních hyen

Spousta tvrzení prezentovaných médii může být zkreslená nebo vytržená z kontextu, spousta situací a historek může být dokonce smyšlených nebo se může jednat o pouhé dedukce či konstrukty kreativních myslí novinářů, kteří touží po senzaci a jsou odhodláni ji vykřesat i z pouhé jedné nicotné jiskřičky. A my?

Příběh, který je nám prezentován očima novinářů, ve všech případech nevyhnutelně klouže po povrchu.

My nemáme šanci poznat, jak se věci skutečně mají. Čemu tedy věřit? Na to Rusbridger odpověď nemá. Jak čtenářům, tak i novinářům samotným však doporučuje více laskavosti, pokory a úcty.

Pár, který se skvěle prodává

Co si tedy vzít ze zpráv, které na různých místech o Harrym s Meghan čteme? Rusbridger radí zachovat čistý rozum a uvědomit si, že příběh, který je nám prezentován očima novinářů, ve všech případech nevyhnutelně klouže po povrchu.

Zdaleka ne všechny zdroje jsou pravdivé a existuje spousta zdrojů anonymních s mnoha stupni spolehlivosti. Všechny ale dodávají kontext a barvu, což dohromady tvoří jedinečnou kombinaci, která se skvěle prodává. I z tohoto úhlu je třeba na příběh Harryho a Meghan nahlížet.