Nedaleko města Guiglo na západě Pobřeží slonoviny seká pět chlapců mačetami na kakaové farmě. Mají prázdné výrazy a mluví jen zřídka. Jediný zvuk nesoucí se vzduchem je rychlé hvízdání břitev, které se prokousávají vysokou trávou, a občasné cvaknutí kovu, když zasáhnou něco tvrdého.
Každý z těchto chlapců, kterým nejčastěji bývá mezi 10 až 15 lety, je nucen pracovat ve strastiplných podmínkách, aby si vydělal na živobytí. Vzdělání, ve které doufají, se ve většině případů nikdy nedočkají. Proto jsou zde, na stovkách tisíc kakaových farem, které tvoří nejdůležitější zdroj kakaa na světě a zároveň symbolizují pro Afriku stále typickou epidemii práce nezletilých.
Ani po letech nedokážou čokoládové společnosti identifikovat farmy, z nichž jejich kakao pochází.
Sekání mačetami, nošení pytlů s kakaem, které mohou vážit až 45 kilogramů, i stříkání rostlin jedovatými pesticidy. To všechno považují mezinárodní úřady za vůbec „nejhorší formy dětské práce“, do které jsou zde a v sousední Ghaně zapojeny více než dva miliony dětí.
Jak se společnosti (ne)snaží
Největší čokoládové společnosti slíbily vymýtit dětskou práci už téměř před 20 lety, lhůty k jejímu ukončení však postupně prošvihly v roce 2005, 2008 i 2010. A přestože své ambice snížily oproti původní stoprocentní redukci na sedmdesátiprocentní, podle představitelů čokoládového průmyslu se ani letos jejich cíl naplnit nepodaří.
Jedním z důvodů je fakt, že ani po letech nedokážou čokoládové společnosti identifikovat farmy, z nichž jejich kakao pochází, natož pak to, zda při jeho produkci byla použita dětská práce. Společnost Hershey dokáže podle magazínu Washington Post zpět na farmu vystopovat méně než polovinu svého kakao, Nestlé 49 % a společnost Mars, výrobce M&M nebo Milky Way, jen 24 %. Ve svém novém plánu Kakao pro nadcházející generace se každopádně chystá „do roku 2025 zavést monitoring dětské práce, a tam, kde je to potřebné, i systém nápravy v celém svém dodavatelském řetězci".
Příliš málo, příliš pozdě
Timothy S. McCoy, viceprezident Světové kakaové nadace, uvádí, že čokoládové společnosti už v boji s dětskou prací „učinily významné kroky“, včetně budování škol, podpory zemědělských družstev a poradenství farmářům ohledně lepších produkčních metod. Společnost Mars se také ve svém plánu Kakao pro nadcházející generace zavázala, že do roku 2025 zavede monitoring dětské práce, a tam, kde je to potřebné, i systém nápravy v celém svém dodavatelském řetězci.
Vždycky dělaly příliš málo a příliš pozdě. A stále to platí.
Faktem však zůstává, že v odvětví, které má každoroční tržby ve výši téměř 120 miliard dolarů, za posledních 18 let investovalo do řešení tohoto problému 150 milionů dolarů. Podle kritiků přitom byla snaha podniků zastavit dětskou práci zbrzděna nejen nedostatečným finančním závazkem, ale také jejich nerozhodností a celkovým nezájmem dostat se k jádru problému.
„Tyto společnosti vždycky udělaly tolik, aby v případě mediální pozornosti mohly říct: Hej, lidi, tohle všechno děláme,“ říká Antonie Fountain, výkonný ředitel Voice Network, skupiny zastřešující iniciativy, které mají za cíl ukončit dětskou práci v kakaovém průmyslu. „Vždycky dělaly příliš málo a příliš pozdě. A stále to platí.“
Mlčí samotné děti i rodiče
Zástupci potravinářských firem zdůraznili, že odpovědnost za vymizení dětské práce nesou také vlády a pracovní organizace přímo v západní Africe. Ty zatím přísnější zákony na omezení dětské práce nebyly schopné prosadit. Ověřit věk dětí, které pracují na farmách, je navíc poměrně náročné. Na Pobřeží slonoviny není až 40 % nově narozených oficiálně hlášeno a mnoha dětem chybí identifikační dokumenty. Lidé se navíc řečem o dětské práci raději vyhýbají.
Když certifikační auditoři přišli, děti byly z polí zahnány a farmáři během rozhovorů popřeli, že tam kdy pracovaly
Hlavní příčina, proč tu děti musí vydělávat, leží samozřejmě v místní velmi nízké životní úrovni. Podle organizace Fairtrade přežívají farmáři s pouhými 74 pencemi na den, což je hluboko pod hranicí chudoby. S takto malými příjmy si samozřejmě rodiče nemohou dovolit posílat děti do školy a místo toho je využívají na farmách. Další tisíce pracantů pak tvoří dětští migranti, kteří sem byli nalákáni obchodníky s lidmi.
Pomůže kontrola?
V posledním desetiletí se čokoládové společnosti zavázaly, že budou kupovat čím dál větší podíl certifikovaného kakaa. V tomto ohledu se situace zlepšuje. Zatímco ještě nedávno byly inspekce na farmách velmi sporadické, a navíc se předem hlásily, nyní provádí společnost Fairtrade i neohlášené kontroly, pokud tedy vyhodnotí družstvo jako potenciálně rizikové. Certifikační cyklus je zpravidla tříletý, kdy proběhnou minimálně dvě kontroly občas také zmiňované neohlášené audity. Ověřovacím procesem musí zároveň projít úplně všechna družstva, pokud chtějí certifikát o férovém obchodu vlastnit.
Mnoho velkých čokoládových značek se může bát, že když farmářům zvýší výdělek, tak poskytnou konkurenci cenovou výhodu.
Dalším řešením, které se jednoznačně nabízí, je samozřejmě také platit zemědělcům za kakao vyšší ceny. Tak by se snížilo jejich zoufalství z chudoby a místo toho, aby své děti posílali pracovat, mohli by jim zaplatit školy. Přestože v rámci programu Fairtrade dostávají producenti kakaa kolem 10 % z jeho ceny navíc, stále to nestačí k tomu, aby se typický kakaový farmář z chudoby vymanil. O tom se ale mluví jen málo.
Řešení, které se neujalo
Přesto existují firmy, které férové ceny farmářům opravdu nabízí. Například malá nizozemská společnost Tony´s Chocolonely, která mimochodem prodává své sladkosti i v Česku, vyplácí prémii ve výši 40 %. Výkonný ředitel Paul Schoenmakers však příliš nevěří, že by se jimi ostatní nechali inspirovat.
Podle něj se mnoho velkých čokoládových značek může bát, že když farmářům zvýší výdělek, tak poskytnou konkurenci cenovou výhodu. Přitom prémiová cena kakaa přidá k ceně klasické čokoládové tyčinky pouhých 10 %. Podle Schoenmakerse je čokoláda pouhým „dárkem pro sebe či druhého“. „Je absolutně šílené, že kvůli dárku, který nikdo doopravdy nepotřebuje, trpí tolik lidí.“
Reklama
foto: Profimedia, zdroj: Washington Post