Když jsme v edici Flowee v roce 2018 vydali knihu Průvodce budoucností aneb Jak si užít globální krizi, stálo v ní, že brzy přijde na první pohled nečekaná událost, kdy se lidem během krátké doby může změnit svět před očima. Náš životní styl bude náhle ohrožen. Byl bych se jako autor samozřejmě radši mýlil, ale holt už se tak stalo.
Rok 2020 je okamžik, kdy se svět probouzí z flámu konzumu, který si užíval na dluh vůči přírodě a generacím, které přijdou po nás. Zkušenost s koronavirem může být proto základ nové, moudřejší společnosti.
Životní standard, který pramení z našeho připojení na globální systém financí, internetu, logistiky, turistiky a všech dalších vymožeností naší éry, je úžasně výkonný, ale, jak jsme teď zjistili, je taky křehký. V Průvodci budoucností jsem psal, že onen globální systém pospojovaný prouděním dat, peněz, myšlenek, letadel a taky fake news, zbraní nebo virů mohou vykolejit neudržitelné dluhy čili finanční nákaza, jako se to málem stalo v roce 2008. Nebo přírodní katastrofa jako geomagnetická bouře, která by mohla vypnout elektrické sítě. Nebo výbuch supervulkánu, kybernetický útok, válka. Anebo třeba epidemie...
Potřebujeme pochopit, že to, co se děje kolem nás, přímo souvisí s tím, co se děje uvnitř nás.
Tisíce lidí jsou dnes nakaženi virem, ale důležitější je, že miliardy lidí právě prožívají nákazu virem strachu, která odstartovala ekonomickou krizi. Bude to náročné, ale je to velká šance. Krize v původním významu slova přece znamená "změnu". A jak napsal Shakespeare: "Nic není dobré, nebo zlé. Pouze naše myšlení to takovým činí."
|
Rádce pro časy krize Tento text vyšel v knize Jana Müllera Průvodce budoucností aneb Jak si užít globální krizi. Kniha z roku 2018 popisuje, jak může dojít k náhlé globální ekonomické krizi a jak jí čelit. Dovíte se |
V té knížce jsem vyjmenovával různá nebezpečí, co by se všechno mohlo na onom "globálním systému" naší civilizace porouchat, ale o tom už se teď nechci rozepisovat. Myslím, že nyní spíš potřebujeme pochopit, že to, co se děje kolem nás, přímo souvisí s tím, co se děje uvnitř nás. Klíčová otázka možná není "Co se bude dít s naším světem?", ale spíš "Co mi tato situace říká o mně?"
Nebojím se toho, že mám strach
Průvodce budoucností jsem psal několik let, od roku 2010, kdy do Evropy dolehla finanční krize. A přiznávám se v ní, jak jsem se vlastně v životě pořád něčeho bál. Už od dětství za doby studené války branných cvičení pro případ atomové války přes ozonovou díru, po ekologickou apokalypsu až po krizi středního věku. Pořád tu byl příhodný důvod, aby se měl člověk čeho strachovat, ale přitom jsem se objektivně měl pořád lépe a lépe. Jako motto knížky jsem si proto zvolil větu Michela Montaigna: "Můj život byl plný strašlivých událostí, k nimž většinou nedošlo."
Sem do křivoklátských lesů se před morovými ránami ujížděla schovat přemyslovská knížata a po nich Lucemburkové a Jagelonci.
Mám teď strach? Jasně že ano. Někdy to přijde ráno, jindy večer. Někdy ve snu. Dnes se mi zdálo, že kolem naší chaty na Křivoklátu, kde právě teď píšu, prolétá hejno labutí tak obrovských a hlasitých, že mi nahání hrůzu. Přes den mě občas naštve nějaká banalita, utrhnu se na své blízké. Je mi jasné, že to je špička ledovce obav, aby ekonomická krize nebyla moc drsná, aby neonemocněli moji blízcí, aby moje děti nerostly do časů neofeudalismu, kde budeme nevolníci finančních baronů, kteří nás budou špehovat přes mobily a drony.
Všeho toho se bojím jako typický příslušník střední třídy, která nemá miliony na účtě, zato má děti a babičky, o které má větší obavy než o sebe. Ovšem tyhle stavy trvají obvykle jenom chvilku. Díky tomu, že krize je můj celoživotní koníček, tak už jsem si stačil všimnout, že vlny strachu střídají vlny jistoty, že svět je vlastně v pořádku. Ten bezstarostný pocit, že všechno v životě vibruje nahoru a dolů. Sem do křivoklátských lesů se před morovými ránami ujížděla schovat přemyslovská knížata a po nich Lucemburkové a Jagelonci. Stovky let hrady ve zdejších lesích sloužily jako místo karantény. Teď tu začíná jaro, ptáci zpívají, jako by se nechumelilo, a jívy jsou obalené včelami, takže už zdálky hučí jako generátory.
Vzhůru dolů!
Je to jako na houpačce. Chvilku je člověku fajn a chvilku ne. Pouze ta naše epidemie dělá oba póly intenzivnější. Víc si užijeme, když svítí sluníčko, a víc se bojíme stínů. Učí o tom Buddha a jeho zlatá střední cesta i fyzici, když popisují rozpínání a smršťování vesmíru, ukazují to ekonomické cykly konjunktury a recese.
Nadbytek došel. Ani do hospody utišit se pivem teď už nesmím, což je pro Čecháčka vskutku výzva.
Všechno je v nekonečném pohybu, nahoru a dolů. Díky koronaviru můžeme vnímat, že naše cesta nesměřuje pořád vpřed a vzhůru, ale točí se. Jako Země kolem své osy, jako se střídají roční období. Žádný strom neroste do nebe a nezmění to ani naše nábožné vzývání růstu HDP. Nadbytek došel. Ani do hospody utišit se pivem teď už nesmím, což je pro Čecháčka vskutku výzva.
Mám pocit, že všichni procházíme zkouškou, která nás otužuje, je to úžasná společná zkušenost. Jako když jsme byli malí a na letním táboře se muselo na noční bojovku. Všichni se bojíme, ale jsme v tom všichni spolu. To vědomí, že můžeme přijít o hodně i o život, by mohlo českou i globální společnost udělat tak nějak dospělejší. Snad už nepotřebujeme války, hladomory a jiné drsné lekce jako generace před námi, aby nám došlo, že se můžeme mít všichni skvěle – pokud nebudeme nenažraní a nebudeme život vnímat jako konkurenční boj.
Rychle zpomalit
Poslední desítky let jsme se dali do poklusu a poslední léta do sprintu. Díky nové ekonomice dat se čas zrychlil. Před sto lety jsme dobyli póly a nejvyšší vrcholy, před padesáti lety jsme stanuli na Měsíci. A od té doby jsme expandovali ani ne tak do prostoru, jako "dovnitř času". Do každé hodiny a vteřiny se dnes vejde tolik pohybů peněz, lidí, tolik přeskupených dat, telefonátů, nákupů a selfíček…
Karanténa může fungovat jako meditativní prostor, abychom se naladili na to, že Země nevznikla, aby nám sloužila na hraní.
Tohle zrychlení světa přineslo nevídané bohatství technologickým bohům ze Silicon Valley a überkomunistům z Číny. A mně, obyčejnému smrtelníkovi, pak alespoň možnost vydělávat jak fretka, abych si mohl koupit to, co ani nepotřebuju. Znuděný snadností, s jakou si můžu cokoli koupit, kamkoliv letět, cokoliv sníst... Pořád ve spěchu. Ale teď ne. Teď jsem díky koronaviru musel zpomalit.
O prožívání pomalosti a samoty se dnes hodně píše. Jak být spokojený sám se sebou, jak si užít nebo aspoň přežít ono uzavření doma s dětmi a partnery. Cokoliv dnes prožívám, je ovlivněno náhlým zpomalením. Matka Příroda by možná řekla, že prostě šlápla na záchrannou brzdu. Třeba nám to pomůže lépe pochopit "trvalou udržitelnost", o které jsme dosud spíš jen mluvili. Právě teď se jako lidi zmenšujeme. Karanténa může fungovat jako meditativní prostor, abychom se naladili na to, že Země nevznikla, aby nám sloužila na hraní.
Jistota nejistoty
Jaksi jsme si zvykli na pocit, že můžeme kontrolovat rizika. Že dokážeme předpovídat, co bude. Milujeme čísla všeho druhu, burzovní analýzy, prognózy lékařů, předpovědi počasí. Statistika a pojišťovnictví zažívá zlaté časy. A teď najednou přišlo něco, co se tomu vymyká. Každý den je situace jiná, absolutně nevíme, jak se situace vyvine – kolik bude nemocných a jak vážně ochoří ekonomika, zda náhodou neonemocní i demokracie...
Díky mobilům jsem ještě včera měl pocit, že mám celý svět v hrsti. Dnes na nich čtu zprávy, které mi dávají najevo, jak jsou moje síly nepatrné, když na nás příroda sešle útok nepatrných virových útočníků.
Kdo hledá, bohužel vždycky něco najde.
Koronavirus mi umožňuje vědět, že nevím. Důsledkem nevědění je nechat věci spíš plynout. Pustit to. Nesnažit se pořád odhadovat, co se stane. Dcera, která se právě učí anglicky, se mě ptá, co to znamená "patient". Jednak "trpělivý" a jednak "pacient". Právě se odnaučujeme chtít od života příliš. To moje "já chci", "já mám chuť", "já mám nárok" je se mnou v karanténě. We live in patient society now. Jsem Přírodou laskavě upomínán, abych aspoň na chvilku přestal pořád něco dělat a řešit. Jak říká indický mudrc Krishnamurti: "Kdo hledá, bohužel vždycky něco najde."
Odmalička mě učili, že se musím snažit, že musím pracovat, že musím dělat, abych něco mohl mít. Že bez práce nejsou doláče. Teď ale mám najednou sedět na zadku a čekat. Zdá se, že to přichází jako na zavolanou. Jen sedět a koukat kolem sebe a dovnitř sebe a chvilku se soustředit na to, že prostě jenom jsme. Když to děláme všichni, zlepšuje se například životní prostředí mnohem víc, než když jsme se "snažili o jeho záchranu".
Energie MY
Koronavirus není válka. Není tu žádný nepřítel. Jsme všichni zasaženi něčím, co by naši předci nazvali třeba jako "pohromu z nebes". To nás spojuje a je to vidět na šití roušek, na ohleduplnosti lidí na ulicích, na heroickém výkonu pokladních v supermarketech, které a kteří nám odbavují nákupy s uklidňujícím úsměvem (teď už je pod rouškou jen tušit) letušek během divoké turbulence.
V hermeutické knížce Thovt im All-Tag se píše, že naše současná éra umožňuje cítit v srdeční krajině pocit něčeho, co lze pojmenovat jako "Energie MY". Je to vědomí, že neexistuje žádná konkurence, žádní protivníci a žádný nedostatek. Nemusím se bát málo chleba v Lidlu. Nemusím se hrozit, že ti Nahoře nebo na Východě nebo na Západě nás chtějí zlikvidovat. Protože ve skutečnosti je život miliard lidí a dalších organismů jen různým projevem téže "Energie MY".
Cizinec je člověk, který se ještě nestal mým přítelem.
Číňané by řekli energie čchi, primární síly. Biologové jsou ostatně na stopě prokázat tuto energii exaktně. Nedávno zjistili, že existují tzv. biofotony, tenké proudy částic světla, které vydává každý organismus včetně rostlin nebo mikrobů hluboko pod zemí, a těmito biofotony my všichni spolu neustále komunikujeme a jsme spojeni. Jako když Italové pospolu zpívají na balkonech.
Díky koronaviru můžu aspoň na chvilku cítit, že vytváříme naše životy ne tím, že se o něco snažíme, že něco vyrábíme, že chodíme do školy nebo že píšeme články, jako je tenhle, ale prostě jenom tím, "že jsme spolu". Myslím, že hodně lidí zažívá tyhle momenty napojení, a říkají si pro sebe něco jako v tom citátu: "Cizinec je člověk, který se ještě nestal mým přítelem."
Mein Gott
Ale počkat, co když to není rána z nebes, ale biologická zbraň? Jsou přeci slyšet i důstojní vědci, kteří tvrdí, že virus unikl z laboratoře. Nebo mu dokonce někdo pomohl k úniku? Mám slabost pro konspirační teorie, nicméně beru je spíš jako takovou soukromou zábavu. Protože v praktickém životě nám konspirační teorie mnoho neposlouží. Pravda je totiž taková, že nikdy nebudeme mít jistotu, že víme, jak to "doopravdy bylo".
Ilumináti jsou společnost tak tajná, že o ní ví celý svět.
Nedůvěřovat většinovému názoru je pro mnoho lidí, hlavně mužů, spíš výrazem potřeby necítit se bezbranný. Aby si sami před sebou nepřipadali jako naivní pitomci. Říkají si, že možná skončí stejně špatně jako ty nevědomé ovce kolem nich, ale aspoň věděli, co se doopravdy děje. Když slyším někoho, kdo rozkrývá rejdy mocných, vždycky si vzpomenu na jednu vtipnou větu: "Ilumináti jsou společnost tak tajná, že o ní ví celý svět."
Homo virus
Virus přináší smrt a taky život. Bez virových nákaz bychom neměli imunitu, každá nákaza posiluje obranné systémy našeho těla. Jsme odjakživa promořeni, a to z nás dělá to, kým jsme. Ostatně viry jsou evolučně úspěšné potvůrky. Celková hmotnost virů na světě je asi 0,2 gigatuny, dvakrát víc než celková hmotnost všech lidí.
Virus jménem lidstvo vyhubí každý den dvě stě druhů organismů.
A nechováme se náhodou my sami jako pěkně ošklivý vir? Rozlézáme se poslední stovky let po těle Země s velkou rychlostí. Země má od nás tělo poseté ošklivými ránami v podobě průmyslových zón, velkoměst a těžařských komplexů, má vyrážku pouští a spálených pralesů, řeky a oceány jsou zanícené odpadky… Virus jménem lidstvo vyhubí každý den dvě stě (!) druhů organismů. Od dob pádu meteoritu jsme zodpovědní za největší vymírání druhů…
Pomsta zvířat?
Ostatně, Covid19 pochází (nebo aspoň původně pocházel) od zvířat, snad netopýrů, snad jiných. Tak jako předešlé epidemie, mor nevyjímaje. Nedávno též ptačí chřipka. Divíme se, že vznikají tyto strašné epidemie, když jsme celý svět přeměnili ve zvířecí koncentrák? Ročně zabijeme přes 60 miliard kuřat, trilion ryb, víc než miliardu kusů dobytka. Přitom věda zjišťuje, že vědomí zvířat je mnohem komplexnější, než jsme si dřív mysleli. Zvířata cítí strach, bolest, empatii. A my je vraždíme a porcujeme a balíme a žvýkáme bez stopy soucitu.
Možná, že epidemie jsou jen přirozeným kyvadlem přírody, která nám vrací to, co děláme ostatním cítícím bytostem. Třeba jednou zjistíme, že nejsprávnější odpovědí na epidemie je nejíst maso, nebo ho aspoň výrazně omezit. "Nic nepomůže zdraví a zvýšení šancí na přežití na této planetě než náš vývoj směrem k vegetariánské dietě." To řekl Albert Einstein. Vegetarián byl i Leonardo da Vinci nebo Franz Kafka, mezi vegany najdete několik mistrů světa ve vzpírání a bojových uměních...
Možná, že zbytečně komplikujeme úvahy o tom, co koronavirus způsobuje a jak ho léčit. Stačí se prostě chovat s větším respektem k životu a přírodě kolem nás a ona se bude chovat vlídněji k nám.
Uff!
Včera jsem si trošku bezmyšlenkovitě dal do kapsy u tepláků obálku s větší sumou peněz a večer jsem zjistil, že ji tam nemám. Těch několik hodin, než jsem tu obálku našel, jsem prožil takové malé peklo jak na špatném tripu LSD. Myslel jsem si, že se zblázním: Kam jsem to dal? Vypadlo mi to na nákupu? Někdo mi to ukradl? Rozházel jsem byt, běhal v roušce v dešti kolem auta, prohrabával popelnici, jestli jsem to nevyhodil s odpadky. Nakonec jsem se smířil s tím, že jsem opravdu nebetyčný vůl, že jsem o ty peníze přišel. Lehl jsem si do postele a zhluboka vydechl. A jak jsem se uvolnil, náhle jsem si vzpomněl, že jsem je přeci dal ve chvatu do šuplíku v kuchyni, abych tu obálku nikde neztratil.
Nerad bych, abychom se paralyzovaní schovávali před virem dva roky za zavřenými hranicemi a nainstalovali si tu režim strachu.
Můj život, bohatý na neštěstí, k nimž většinou nedošlo, mě opět se svým typickým smyslem pro humor upozornil, že nejhorší je smrt z leknutí. Ostatně, četl jsem, že koronavirus způsobuje imunitní šok organismu, že se člověk vlastně zabije sám svými protilátkami. A to bych nepřál ani naší společnosti. Nerad bych, abychom se paralyzovaní schovávali před virem dva roky za zavřenými hranicemi a nainstalovali si tu režim strachu. Pomalu proto nastává čas, abychom přestali řešit jen roušky a začali se ptát, jak to bude s námi a naší zemí dál.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Průvodce budoucností
