Rozhovor s místopředsedkyní Evropské komise Věrou Jourovou začal vznikat už před vypuknutím pandemie v Evropě. Původně jsme si chtěli popovídat o budoucnosti, o tom, zda se někdy Rakušané či Španělé budou cítit Evropany stejně jako lidi z Frýdku-Místku a zda a kdy se Britové vrátí do evropského společenství. Jenže pak do Evropy bez pozvání dorazil koronavirus a bylo všechno trochu jinak.
Když se jednotlivé státy EU trošičku vzpamatovaly z první vlny nákazy, začali jejich euroskeptičtí politici kritizovat Brusel, že nebil včas na poplach. K českým politikům typu Václava Klause mladšího se přidal mimochodem i prezident. Evropská unie podle českého prezidenta selhala, a to hlavně tím, že předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová odmítala uzavření hranic. Tak jsme bez ohledu na kancléřovo hladové prase začali rozhovor touto kritikou.
Co říkáte na argument, že současná epidemie koronaviru ukázala naprostou neakceschopnost Bruselu? Že si každý stát pandemii řeší raději sám?
Každý řeší to, co řešit má. Unie nemá v oblasti zdraví žádné kompetence, takže tady jsou na řadě logicky státy. Evropská unie není stát, nemá nemocnice, hygieny, hasiče, policii... Nemá je, protože je ani nemá mít. Mimochodem ti, kteří teď křičí, že Brusel nic nedělá, vždycky předtím přece křičeli, ať Unie raději o ničem nerozhoduje. Kdybychom rozhodovali o tom, jak se mají státy vůči epidemii chovat, křičeli by zas, že Unie rozhoduje za ně.
Existují naivní představy, že by se nové země Evropské unie měly beze zbytku stát imitací Západu. My ale nesmíme přistoupit na to, že tu existuje nějaký Východ versus Západ.
Ale to opravdu není v naší kompetenci. Evropská komise jako evropská exekutiva státy podporuje, kde je třeba a kde to udělat může. Ty nejpostiženější podporuje především finančně, ale všechny státy podporuje třeba i koordinací fungování společného trhu. Pomáháme organizovat repatriace evropských občanů, platíme výzkum léčiv a vakcíny, ale i zajištění dovozu potřebných léčiv do Evropy včetně zrušení cel. Je toho hodně.
Dobrá, pojďme v čase dál. Až opadne největší nápor nemocných a začne naplno ekonomická krize, nebude podle vás nespokojenost s komisí ještě větší než před vypuknutím pandemie? Evropská komise se opravdu zviditelnila jen tím, že nabídla po třech nedělích nějaké peníze…
Jsem přesvědčená, že nespokojenost větší nebude. Nemá proč. Už v lednu mimochodem naše agentura pro prevenci a kontrolu nemocí varovala státy, že se blíží epidemie. Mnoho států a politiků ten nástup podcenilo. Ale jak se říká, když chceš psa bít, hůl si vždycky najdeš.
A co se týče termínu uvolňování těch prostředků?
Představa, že v evropském rozpočtu jsou okamžitě k dispozici stovky miliard na řešení takové krize, je úplně mimo. Taková položka tam není i z toho důvodu, o kterém jsme už mluvili. Krizové řízení a zdravotnictví je opravdu v kompetenci států. Přesto jsme do dvou týdnů posbírali a přesunuli velké částky na okamžitou pomoc.
České programy na záchranu malých firem a živnostníků tyto peníze, jak víme, okamžitě využily. A teď pracujeme na daleko větších finančních injekcích pro dobu obnovy. A věřte, že společně se s onou nastávající krizí ekonomicky vypořádáme daleko dřív a lépe než každý sám. Síla společného evropského trhu pomůže zcela zásadně.
Mohla ale podle vás komise v něčem jednat jinak? Pomoci alespoň nejhůře postiženým regionům, jako je Lombardie nebo Španělsko?
Určitě se dala řada věcí udělat rychleji a lépe. V každém státě i v Evropě jako celku. V Itálii a Španělsku se v době vrcholu krize nedostávalo ochranných pomůcek a zdravotnického personálu. Přestože jsme se snažili nakoupit pomůcky a poslat je na nejpostiženější místa, výrobní kapacity v zemích Unie nebyly dostatečné a hlavně vyráběly pro vlastní potřebu. Od konce března začala ale víc fungovat solidarita a státy si začaly víc pomáhat, roušky a další materiál se nakonec vozily už i z Česka.
Evropská civilní ochrana byla obecně kdysi nastavena tak, že postižené státy získají pomoc od těch méně postižených. Tak to je i dneska. A Evropská komise tuto pomoc organizuje a platí. V historii to zafungovalo už mockrát, u požárů, povodní, zemětřesení... Jenže nyní jsou postiženy všechny země, takže se taková pomoc dá velmi těžko zorganizovat. To nejsou výmluvy, to jsou fakta.
Neobáváte se tedy, že s odchodem pandemie a příchodem krize odejde tak trochu i "evropský duch"? Odchod Británie se teď stává nezajímavým tématem. Stejně jako se v krizi pro někoho nezajímavými mohou stát evropské hodnoty...
Tomu nevěřím. Nemusíte Evropskou unii zrovna milovat, což je případ mnoha lidí u nás, ale moc bych si přála, abychom přes negativní pocity více začali přemýšlet o tom, že jsme v Evropě na jedné lodi a že se společně z té krize opravdu dostaneme snáz a dřív. Evropské hodnoty jsou přece taky solidarita a zodpovědnost. To se projevuje všude, ve všech evropských zemích, solidarita zdravých a mladších s nemocnými a staršími, a to i za cenu ekonomických ztrát.
Na prvním místě je v Evropě člověk. A to se týká nejen zdraví, ale i občanských svobod, práva občanů na informace nebo práva na soukromí. I v režimu nouzového stavu na tyhle hodnoty klademe důraz. Ona omezení, která nyní v zemích Unie jsou, mají být v míře nezbytné a přiměřené.
To je obava mnohých lidí nejen u nás, že se necháme jako státy sešněrovat novými pravidly na úkor demokracie. Vy máte jako místopředsedkyně Evropské komise na starosti dodržování evropských hodnot a transparentnosti. Mluvíte o solidaritě a zodpovědnosti. Co jsou ale obecně z vašeho pohledu ony "evropské hodnoty"?
Když se ptám přátel či lidí, které potkávám, jaké hodnoty uznávají, tak většinou slyším, že to je rodina, zdraví, dobrá práce a podobně. To je logické a přirozené. Ale ani tyhle hodnoty by přece nebylo možné chránit bez fungujících společných hodnot, jako je například právní stát, demokracie nebo ochrana lidských práv. A bez funkčních institucí, které mimo jiné zajišťují vymáhání práva a pravidel, na kterých se společnost dohodla.
V zemi, kde vládne totalita nebo anarchie, to jde těžko. Hodnoty by podle mě měly být obecně záležitosti, které nás spojují, které jsou nám drahé a bez kterých by naše společnost nedržela pohromadě. No a evropské státy, národy a společnosti drží pohromadě nejen společný ekonomický a bezpečnostní zájem, ale především to, že uznáváme normy, jako je úcta k lidské důstojnosti, rovnost před zákonem, dodržování lidských práv, svoboda a respekt k už zmíněným dohodnutým pravidlům...
To jsou ale hodnoty, které asi vyznávají třeba i v Americe. V čem mají být specifické ty evropské?
Základ dnešních evropských hodnot se vyvíjel po tisíciletí. Máme ustálené zvyklosti, obyčeje a tabu, jež vycházejí z křesťansko-židovské kulturní tradice a etického imperativu obsaženého v Desateru. Vnímání každého jednotlivce jako suverénní bytosti vyplývá z mytologie biblického stvoření a individuální spásy. Každý jsme jedinečný a zájem celku by neměl pošlapávat zájmy jedince. Moderní Evropa stojí i na řecké lásce k moudrosti, na římské úctě k právu i na odkazu osvícenství s konceptem svobody, rovnosti a mravního zákona. Na tyto zdroje navazuje a z nich vychází i naše dnešní evropské právo ve smyslu právního řádu jednotlivých států a Evropské unie jako celku.
Dobrá, je tedy v Unii aktuálně nějaký stát, který by mohl jít, co se týče oněch evropských hodnot, příkladem?
Pokud budeme mluvit o právním státu, demokracii a lidských právech, líbí se mi fungování Nizozemska nebo Dánska. Jenže ten systém byl v těch zemích utvářen mnoho set let, takže je na něm založeno i fungování tamních institucí. Občané si systém postavený na těchto hodnotách hlídají, jsou nároční na svou politickou reprezentaci, ale i na justici, vyžadují kvalitu veřejných služeb. Vyžadují zkrátka něco, čemu se v angličtině říká "accountability", pro což těžko hledáme český překlad. Je to jakýsi druh odpovědnosti. Jinými slovy je to tlak společnosti, aby veřejná sféra skládala účty, aby byla transparentní a pod kontrolou. Zvolili jsme vás, dali jsme vám důvěru, ale budeme si vás kontrolovat.
Občané v těchhle zemích skutečně chtějí demokracii, zaručená a vymahatelná lidská práva, svobodu slova a shromažďování, rovnost před zákonem. Nemůže se proto stát, že by vítěz po volbách přestal respektovat ústavu a usurpoval si větší moc, než mu přísluší. Lidi si to hlídají, což je zárukou trvalosti systému. Zároveň ale máme ve všech evropských zemích, a to i v těch příkladných, vrstvu občanů, kteří cítí, že demokracie selhává, že nepracuje pro ně, že jim nezajišťuje důstojný život, rovné podmínky anebo bezpečnost. Lidé kritizují demokratické instituce, že jim tyhle základní podmínky nezajišťují. To je velký problém současnosti.
Chcete objíždět evropské státy a o těchto hodnotách se bavit s jejich představiteli, což teď vlastně půjde asi dost těžko. Neměly by ale ony hodnoty vycházet právě z toho, jak žije jedinec, případně rodina, nějaké společenství lidí, organizace a pak až státy? Neměli by nejdřív, tak jak je to třeba v tom Holandsku, ty hodnoty vyžadovat po svém státu jeho obyvatelé?
Přesně tak. Já při těch cestách, na které snad dojde co nejdřív, nechci mluvit jen s politiky, ale i se studenty a lidmi, kteří se o veřejné dění obecně zajímají. Chci se bavit o tom, jestli a proč jsou pro ně právní stát, demokracie a dodržování lidských práv důležité. Nikomu ale nebudu nic vnucovat. Pokud jde o rodinu a osobní zájmy, je to na každém z nás, jak si to seřadí. Taky je ale na každém z nás, aby si na ochraně těch svých hodnot sám zapracoval a nečekal, že se postará někdo kdesi nad ním. Svoboda jednotlivce je jednou z důležitých hodnot, které jsme si vydobyli. Jenže je to svoboda, která je rámována také nějakými právy a povinnostmi.
Bavíme se v období plném změn a zvratů, globálních nebezpečí a tím nemyslím jen koronavirus. Je mi jasné, že tahle doba dostává spoustu lidí do pocitu nejistoty a úzkosti, což je vlastně podle mě zdroj toho, proč lidé volají po "silné ruce", po někom, kdo nám všechno zařídí a zajistí naše bezpečí a jistoty. Právě to je ale živná půda pro populisty, kteří nabízejí jednoduchá řešení, a přitom ještě ony obavy a úzkosti přiživují. A já na to poněkud netradičně a pro mnohé provokativně volám: Nekamenujme populisty, neztrácejme čas a energii na lamentace a kritiku. Soustřeďme se na reálné problémy lidí a nabídněme jim srozumitelnou a přijatelnou perspektivu, nabídněme jim prostě alternativu k té "pevné ruce".
Jenže tyhle "reálné problémy" má asi úplně jiné člověk třeba ze severní Moravy a z Andalusie. Můžou mít tihle lidé pak i nějaké "společné hodnoty"?
To mě na spojené Evropě právě fascinuje. Hodně cestuju do různých koutů kontinentu a mám pocit, že v těch nejpodstatnějších hodnotových věcech, ať už jsme odkudkoli, tikáme jako dobře seřízené hodinky. Přitom je jasné, že máme každý jiný způsob života, jiné zvyky, obyčeje, žijeme v odlišných kulturách, které jsou pestré a různorodé. Ale zase aby to neznělo jako bezproblémová selanka.
Když se lidí ptáte na identitu, řeknou vám, co oni sami cítí. Pak to bude vždycky Španěl, Estonec, Čech nebo Moravan. Když se ale ten Španěl, Estonec, Čech nebo Moravan ocitne v jiné zemi Evropy, tak už by se neměl cítit jako na jiné planetě, ačkoli samozřejmě vnímá odlišnosti. A myslím, že všechny tyhle lidi spojuje i to, že na jiném kontinentě se cítí být víc Evropany.
S tím máme my Češi docela zkušenost. V Asii musíte většinou dodávat, že Česko je v Evropě, jenže já se při tom, když to říkám, necítím přece jako Němec…
Tím se dostáváme k tématu identity. Ve spojené Evropě jsme se naučili dělat kompromisy a dohody skoro o všem. Musíme to umět, protože jinak by se ten vehikl těžce naložený různými zájmy vůbec nedal ovládat a někam posunovat. Když ale dojde na otázky identity, kompromis udělat nejde. Tu má každý za sebe, jak ji cítí a vnímá. Je to individuální až intimní záležitost.
Evropa ale nabízí nespočet možností, jak svou osobní či národní identitu v dobrém slova smyslu konfrontovat s identitou ostatních. Je tady možnost práce a studia v zahraničí, možnost cestování, jsou tu společné vědecké a kulturní projekty napříč celou Evropou... To všechno přispívá k tomu, aby se naši dva přátelé ze severní Moravy a z Andalusie lépe chápali a třeba i uznali, že v těch základních hodnotových věcech skutečně "tikají" stejně.
Profesor ekonomie Milan Zelený říká, že jedinou evropskou hodnotou je "bezhodnotovost", tedy že je to vlastně spolek bez vlastností… Na tom se přece dá stavět, ne?
S tím já ale zásadně nesouhlasím... Ty hodnoty existují, aniž bychom je vnímali, aniž bychom je potřebovali pojmenovávat.
Neměli bychom mít pak ale jako Evropané právo nepřijímat do Unie lidi, kteří takové hodnoty nevyznávají a vyznávat nebudou? Kteří, jak říkáte, rozhodně stejně netikají? Po muslimech asi nemůžeme chtít, aby dodržovali křesťansko-židovské hodnoty...
Já tvrdím, že pokud do Evropy přicházejí žít lidé z jiných kulturních okruhů, musí respektovat daná pravidla, a tím také zároveň ony zásadní hodnoty, které ta pravidla představují a chrání. Odlišné zvyky a tradice si mohou všichni příchozí podržet, ale jen pokud nejsou v rozporu s místními zákony a normami. A ještě dodávám důležitou podmínku: Ony tradice a zvyky si lidé, kteří do Evropy přijdou, mohou podržet jen tehdy, pokud je nevnucují ostatním. To by mohlo vést až k náboženským konfliktům, což je nepřijatelné.
Evropa dneska projevuje solidaritu a přijímá lidi ze světa jiných civilizačních okruhů, například ze zemí arabského světa, tedy obecně i ze zemí, kde se praktikují jiná vyznání, než je to křesťanské. Přijímá je ale do prostředí, kde máme zaručené a zažité určité svobody. Třeba svobodu vyznání, ale i svobodu v tom, že v žádné náboženství věřit nemusím. Přijímá je také do prostředí, kde je svoboda slova, kde jsou si muži a ženy rovni a kde funguje řada dalších vymožeností i nepsaných a psaných povinností západní civilizace.
Zároveň zde máme řadu nepřekročitelných principů, na kterých musíme trvat. Kompromisy v nich by se mohly hrubě vymstít a podepsat se na evropské společnosti jako celku. Dětské sňatky nebo podřízená role ženy v rodině a ve společnosti, to je něco, co se nesmí tolerovat. Evropská žena je svobodná bytost, která studuje to, co chce, vezme si za muže, koho chce, má tolik dětí, kolik chce, pracuje, pokud chce a kde chce. A taky ona rovnováha práv a povinností, o které jsme mluvili, je něco, co musí nově příchozí respektovat.
Proč s těmi hodnotami nebo s jejich vymáháním mají podle vás stále problém země střední a východní Evropy nebo jednoduše postkomunistické země? Ještě to stále nejsou vyspělé demokracie? Nebo je to jenom klišé?
Masaryk vyslovil tezi, že demokracie potřebuje minimálně padesát let nepřetržitého vývoje. Země, které prošly revolucí v roce 1989 a vstoupily do Unie v roce 2004 a později, takovou dobu k dispozici neměly. Kvůli vstupu do EU jsme reformovali instituce, zavedli řadu náročných změn ve fungování státu, ale i změn, které se týkají běžných občanů. A ne vždycky byly tyhle změny dobře přijímané. Pak přišla nejistota spojená s ekonomickou krizí, migrací a terorismem v Evropě. A ta se na nás taky podepisuje. K tomu všemu ony rychlé technologické změny... Sama mám problém se na ně adaptovat. Takže oněch padesát let, které jsou k zakořenění pevné demokracie potřeba, zdaleka nemáme. A ani těch třicet let, které máme v demokracii za sebou, nebylo jednoduchých.
Jinak to ale podle mě trochu klišé je. Existují naivní představy, že by se nové země Evropské unie měly beze zbytku stát imitací Západu. My ale nesmíme přistoupit na to, že tu existuje nějaký Východ versus Západ. I západní demokracie mají nakonec své problémy. I v nich volá část společnosti po "silné ruce státu", po silných vůdcích. My ale místo silných vůdců musíme najít vůli chránit si ony hodnoty, jako jsou demokracie a právní stát, v nás samotných. Musíme sami vědět, proč tyhle hodnoty potřebujeme. A přiznat si, že bez hodnot nenastane ani trvalá prosperita, ani bezpečnost, nebudou existovat ani rovná práva. Hodnoty nadiktované shora nebo nuceně přebrané ze zahraničí nemohou fungovat.
Není a nebude nakonec hlavní problém soužití v EU ten, že se společnost znovu víc, a je to vidět i v souvislosti s pandemií koronaviru, soustředí na jednotlivce, na rodinu, popřípadě na nějakou komunitu? Teprve pak je tu třeba nějaká obec, město, stát a až někde vzdáleně "nějaký ten Brusel"?
On ten "vzdálený Brusel" ale nemá co mluvit do věcí, které může a má lépe řešit už stát nebo třeba obec. Tak funguje princip subsidiarity. Sama jsem pracovala na radnici, pak na kraji, pak na ministerstvu, a mám tedy tenhle princip zarytý pod kůží. Je veledůležitý a musí se dobře hlídat. Proto taky mají národní parlamenty možnost evropská pravidla blokovat hned na začátku procesu. A proto mají obce možnost se bránit zásahům státu.
VĚRA JOUROVÁ (1964)
Narodila se a vyrůstala v Třebíči, kam se dodnes ráda vrací za rodinou. Vystudovala Teorii kultury na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a v roce 2012 absolvovala práva na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Práva začala studovat poté, co byla v roce 2006 více než měsíc ve vyšetřovací vazbě kvůli smyšlené kauze Budišov, kde byla viněna z korupce. Soudy nakonec konstatovaly, že se čin nestal a Věra Jourová byla odškodněna. Právě v roce 2006 byla náměstkyní ministerstva pro místní rozvoj za ČSSD, ze které poté odešla. V hnutí ANO je od roku 2012. Byla ministryní pro místní rozvoj ve vládě Bohuslava Sobotky. V roce 2014 se stala eurokomisařkou.
Je ale pravda, a tady už s profesorem Zeleným souzním, že v éře globalizace se nevyhnutelně přijímají globální pravidla, která mají lokální dopady. Lidé jsou pak rozčilení, když jim jejich starosta říká, že on na to či ono nemá vliv, protože to tak chce Brusel. Brusel je tady bohužel tím fackovacím panákem, ať už to je v onom konkrétním případě pravda či nikoli. Těsně před vypuknutím pandemie jsem měla ve Vídni veřejnou debatu na téma sounáležitost, "belonging". Čekalo se ode mě, že budu mluvit o sounáležitosti k Evropě a o oněch společných hodnotách. Asi se také čekaly vzletné fráze a patetické politické deklarace. A to očekávání mě vždycky provokuje k tomu, abych řekla, co si o tom myslím jako Věrka, která žila do svých čtyřiceti v malém městě mezi Čechami a Moravou. Tak jsem řekla, že cítím největší sounáležitost s lidmi, co jedí na Vánoce bramborový salát podle receptu mé babičky, tedy se svou rodinou.
S tou rodinou, která mi, řečeno módním newspeakem, nahrála základní algoritmus, podle kterého funguji celý život. Pak je tu skupina lidí, která chce, abyste měli v parku za barákem hezké stromy. Pak je tu tedy obec. Pak je tu stát, který má vůči vám povinnosti a sám od svých občanů očekává sounáležitost, mimo jiné užívání práv a uznávání povinností. Ten vztah mezi občanem a státem je pragmatický. Stát má například povinnost zajistit bezpečnost nebo životní úroveň nad hranicí minima. Zároveň vám skoro každý člověk řekne, že miluje svou vlast. A Evropa? Evropská unie? Tady mají lidi vesměs jen ten pragmatický vztah, uznávají výhody, někdo řekne, že jiná volba stejně není…
Ale to je přece ten problém. Až státy střední a východní Evropy přestanou být čistými příjemci dotací z EU, což by mohlo být podle odhadu Ministerstva financí v případě Česka někdy kolem roku 2030, tak bude ta situace s uvědomováním si "evropských hodnot" ještě těžší, ne?
Já doufám, že nebude. V té době budeme zase lépe a pevněji ve společné Evropě usídlení, budeme mít čím dál větší vliv na rozhodování o společné evropské budoucnosti. Nebudeme mít zapotřebí čekat s nataženou rukou. Budeme bohatší a sebevědomější.
To je vize pro nás, jaká je ale budoucnost Unie? Pokud si zadáte do Googlu "vize Evropské unie", vyjedou vám desítky odkazů, které se týkají klimatu. Není to trochu málo?
Je to málo. Ale mimo ten online svět to není pravda. Vizi otců zakladatelů ještě nikdo nepřekonal. Jenže pro Google ta vize asi není dost aktuální. Je to možná jen další důkaz, že svět chce být klamán. Anebo důkaz, že EU neumí pracovat s texty a slogany tak, aby se to věrohodně odrazilo ve vyhledávačích.
Tak si tu vizi tady vytvořme my, třeba to Google zpracuje. Bude podle vás Unie v roce 2050 pevným svazkem v dnešní podobě, federací, vrátí se k ekonomickému svazku, tedy k celní a obchodní unii, nebo se úplně rozpadne?
Evropská unie bude podle mě hlavně pevným svazkem na základě existenční nutnosti. Jestli budeme společnou Evropu brát i jako prostor, který máme navíc rádi, to bude záležet na vzdělání a kultuře. Každá alternativa k Unii bude každopádně pro jednotlivé státy přinejmenším méně vhodná nebo bude zcela nevhodná a v nejhorším případě i nebezpečná.
Podle mě bude mít Evropská unie v roce 2050 pevné ekonomické a bezpečnostní vazby, společný zahraniční obchod s důrazem na služby a datovou ekonomiku, bude mít silně propojený finanční a kapitálový trh, společnou vědeckou základnu napojenou na ekonomiku a obranu…
To už zní trochu jako ten model federace...
Tak jinak... Úspěch a soudržnost Evropské unie bude záviset na schopnosti nacházet řešení výhodná a vhodná pro všechny členy. Evropa, kde není vítězů a poražených, může mít šanci posílit, naproti tomu Evropa, kde převáží národní zájmy, nepochybně jako celek oslabí. Vezměte si, co nás v nejbližší budoucnosti čeká. Budeme muset řešit klimatickou hrozbu, připravit lidi na technologické změny, najít nová řešení pro výrobu a skladování energie, lépe hospodařit s potravinami, vybudovat si daleko větší odolnost vůči zbytku světa, především vůči Číně.
Také musíme změnit závislost na Číně, co se týče dodávek léčiv, ochranných pomůcek, ale i další kritické infrastruktury, což je jedna z lekcí dnešní pandemie. Musíme taky pomoci Africe, aby se vyrovnala s pandemií a aby dala práci lidem, zejména mladým, což přispěje k omezení migrace. A taky zapracovat na udržení principů světového obchodu bez protekcionismu. Jak říká Angela Merkelová, je čas vzít osud Evropy do vlastních rukou. Ona tím měla na mysli především obranu, abychom se pořád nezdravě nespoléhali na USA. Ale bez veškerého patosu to platí i v širším měřítku.
No, to je už na čase, než se vydají z Unie další členové...
Nemyslím si, že by to pro někoho bylo výhodné. Obecně je samozřejmě otázka, jestli nebude mít Evropská unie vnitřní jádro a vnější obal, kde už bude různý rozsah spolupráce. Tuhle otázku pravděpodobně nastíní úspěch či neúspěch pobrexitového vyjednávání. To vyjednávání a jeho výsledek ukáže, jestli bude či nebude nalezen model nového typu silného a spolehlivého partnerství mezi Unií a takzvanou třetí zemí.
To, čím bude Evropská unie v roce 2050, tedy nebude záležet jen na ní. Budeme muset zvládnout pracovat s vnějšími změnami a výzvami, nejen bezpečnostními, ale i ekonomickými a technologickými. Budeme muset pracovat i na omezení vnějších rizik. A budeme dál bojovat i s vnitřním nepřítelem. Tím může být právě ona bezhodnotovost, kompromisy v podstatných hodnotových věcech, zbabělost v nerozlišování dobrého a špatného, pravdy a lži, relativizace toho všeho a rezignace na věci, které se nedají zpeněžit, sníst a vybydlet... Tohle nás zevnitř rozloží daleko jistěji než třeba jakékoli kybernetické útoky zvenčí.
Když si ale počkáme, jak dopadne pobrexitové vyjednávání s Británií, nebude pak i pro země EU výhodnější být v tom "obalu" než uvnitř? Nebo jinak: Kdyby Evropa měla dneska nebo i za těch deset dvacet třicet let něco nabídnout Británii, aby se vrátila do toho "vnitřního jádra", co by to podle vás mělo být?
Spojené království si teď musí vyzkoušet, jak chutná suverenita, pro kterou hlasovala nadpoloviční většina Britů. Postupně se ukáže, co to stojí a zda se naplnily či nenaplnily sliby politiků, kteří vyvedli zemi z Unie. Takže teprve tohle poznání a srovnání "před a po odchodu" bude zásadní pro případné budoucí rozhodování Británie. A nezapomínejme, že na takové znovuspojení musí být dva. Obávám se, že na případný budoucí flirt rozvedených manželů si nějakou dobu počkáme. Asi to nebude vášeň, asi to ani nebudou velké emoce. Spíš to bude rozum či nutnost tlačená něčím větším, než jsou nezahojené rozvodové jizvy. Uvidíme.
Vy věříte, že se Británie do Unie vrátí? Na čem to závisí?
Věřím. Ale záleží to na nich. A na nás.
Reklama
foto: Profimedia, zdroj: Věra Jourová, Evropská komise
