Média se chovají jako viry, vyrábějí informační mutanty, říká senátor Jan Žaloudík

Se senátorem a bývalým ředitelem Masarykova onkologického ústavu v Brně profesorem Janem Žaloudíkem jsme v první části rozhovoru mluvili o tom, proč je zrovna onemocnění covid-19 tak „populární“ a proč se politici a média nevěnují takto intenzivně právě například onkologickým onemocněním, která ročně skolí v Česku násobně víc lidí, než to dokáže covid-19. V druhé části rozhovoru jsme se ještě obrátili na média, zavzpomínali na španělskou chřipku a mluvili o tom, čemu poslouží případná vakcína a kdy se ji podaří objevit.

Jako prevence proti virózám se většinou zmiňuje standardní posilování imunity organismu, tedy cvičení, zdravá strava, vitamíny a podobně. Vyžaduje covid-19, co se týče naší životosprávy, speciální ohledy?

Pro SARS-CoV-2 jako virus i jím způsobenou nemoc covid-19 platí všechna obecná pravidla pro posilování imunity jako pro jiná virová a mikrobiální onemocnění. Drtivou většinu úkolů pro ochranu organismu za nás řeší matička příroda naší osobní imunitou. Bez ní bychom nepřežili ani pár dnů. Koronavirus není nic výjimečného, snad jen svým překotným nástupem, ale i takové náhlé vpády mikrobů nebo kočovníků lidstvo už mnohokrát zažilo.

Myslím, že nás celkově postihlo cosi mozkového a informačního, svádět to na virus si však netroufám.

Naše předky právem děsily mor, cholera, dětská obrna, tuberkulóza. V zahraničí stále děsí malárie, ebola, horečka dengue, cholera, tuberkulóza, lepra  a další exotické nemoci, jimiž trpí stamiliony lidí. Do této kategorie koronavirus zdaleka nepatří, navíc ho hodnotíme z pohledu bohatých zemí, vybavených přemírou zdravotnických kapacit, a spíše v dopadech opatření na navyklý chod společnosti.

Hodně se píše o vývoji vakcín, na kterých má údajně pracovat celosvětově několik týmů. Je jasné, že pro toho, kdo vyhraje, se bude jednat o životní byznys. Je i toto jedním z důvodů, proč je okolo covidu-19 takový poprask?

Vakcíny jsou fajn, když je mikrob záchytnými epitopy stabilní a když jde o něco vážného. Zmínil bych jistě prospěšné vakcinační tažení proti dětské obrně, variole, tuberkulóze, tetanu, ostatně i nemocem jako spalničky, zarděnky, záškrt, černý kašel. Očkování proti kdečemu kdečím, o čem se právě hovoří v televizi či na tribuně a slibuje řešení do voleb, je spíš diskreditací skutečné pomáhající medicíny. Vyvinout účinnou vakcínu není otázkou měsíců, její osvědčení praxí vyjde na léta.

Vůči nedávnému onemocnění SARS se také vyvíjela vakcína, a když se to podařilo, nebyl už zase onen SARS takový problém. Že existuje chuť do výroby čehokoli, která je indukovaná momentální extrémní poptávkou, je jasné. Tak to bylo i před zimou kdysi na Klondiku, když se zlatokopové sháněli po dekách, aby se přikryli. Před mikroby nás chrání imunita, vakcíny jen tam, kde dokážou přirozenou imunitu cíleně naladit a doladit. Jak ovšem sleduji fenotypickou diverzifikaci onoho SARS-CoV-2 už během uplynulých měsíců, nemyslím, že bude snadné definovat ony stabilní epitopy a vakcínu vyladit.

Ostatně u orthomyxoviru chřipky se také musejí vakcíny přizpůsobovat jejím měnlivým subtypům každý rok a očkuje se dosud méně než 10 % obyvatelstva se střídavým úspěchem. A tušíme vůbec, proč se občané nezajímali o tuto problematiku třeba loni začátkem května, když třeba k 6. květnu 2019 bylo v republice hlášeno podle standardizovaných údajů SZÚ 62 000 akutních virových chřipkových i nechřipkových respiračních viróz, z toho 619 případů s těžkým průběhem a se 191 zemřelými? A když už o rok dříve k 21. květnu 2018 bylo při ústupu těchto jarních viróz ze SZÚ konstatováno, že v respiračních virózách převažují nechřipkové viry, zejména koronaviry?

Takže tu koronaviry byly už dřív než letos v únoru?

Koronavirus jako takový není světový ani vládní objev jara 2020, to jen vyrazila do světa nějaká jeho darebná varianta nejasného původu, provázená obří reklamou. Člověk zemřelý na koronavirovou respirační infekci není o nic smutnější a prevenci méně vyžadující událost než úmrtí na chřipkový orthomyxovirus, mrtví  na virové pneumonitidy v letech 2019, 2018 a předchozích nebyli o nic méně pozoruhodní než ti současní, aniž se však kvůli tomu zastavoval svět jako celek. Myslím, že nás celkově postihlo cosi mozkového a informačního, svádět to na virus si však netroufám.

Tvrdíte, že média v této, jak sám říkáte, patálii, sehrála spíš negativní roli, někde jste dokonce řekl, že se zbláznila. Média by si ale sama to téma nevymyslela, musí mít nějaký reálný základ. Proč se tedy zrovna z covidu stal takový mediální hit?

Seriózní média by si samozřejmě neměla nic neexistujícího jen tak vymyslet. Dokonce by se měla lépe, cíleněji a investigativněji ptát. Co však média už dokonale umějí, a to podobně jako viry, tak to je rychle a stále dokola množit a zaplavovat prostor opakovanými informacemi s drobnými či většími úpravami i mutacemi, až převládne všudypřítomný informační mutant. Holé pravdě se zdobením a dramatizací postupně stále více vzdaluje, asi v zájmu atraktivity. Jak nás na jednom výboru poučil jeden televizní generální ředitel: „Je nicméně pozitivní, že nám vzrostla sledovanost.“ Tam někde bych to hledání pravdy viděl.

To je ale přece až důsledek...

Nemaje žurnalistické vzdělání ani průpravu, nevím, co je žádanou mírou úspěchu. Právě asi ta sledovanost. Nudné, vleklé analýzy a hledání v protiproudu to asi není. Proč se z covidu stal mediální hit, se neptejte virologů a lékařů, ale médií, politiků a občanů. To jsou ony články akčního trojúhelníku. Ostatně na oněch dramatických tiskovkách jsem vídal lékaře vlastně jen jednoho. Na druhé straně pan profesor Pirk jako nesporná autorita v kardiochirurgii a lékař s osobní kovidovou zkušeností byl spíše napadán za zlehčování covidu.

Stejně dopadlo i jedenáct vážených pánů profesorů Univerzity Karlovy, když nabádali k normalizaci života. Pravidelné relace rozhlasu o kovidí chorobě probíhaly spíš s biochemiky a teoretickými vědci. Moc rozhovorů s lidmi z první linie styku s oněmi těžšími stavy, tedy infektology, intenzivisty, patology, ale také hlavní hygieničkou, ředitelem Státního zdravotního ústavu, epidemiology z krajských hygienických stanic jsem příliš nezaznamenal tak, aby se odborné názory rozestřely v celé šíři reality. Média současnosti nemusejí nic cenzurovat, stačí, když selektují a omílají totéž. Asi jsem si tímto názorem mnoho přátel v médiích neudělal, ale bez smutku v plachém a veselejším stínu s tím už nějak dožiji.

Uvedl jste, že covid-19 má stejně jako většina přírodních jevů „fázi lineární, pak exponenciální, pak nastupuje stagnace a regrese“. Ve které z fází jsme nyní? Předpokládám, že něco mezi stagnací a regresí…

Už v roce 1825 publikoval matematik Benjamin Gompertz růstovou křivku, na kterou je spolehnutí v celé biologii, mikrobiálním, rostlinném, živočišném i lidském světě. Má úvodní krátkou lineární fázi, poté různě dlouhou a různě strmou fázi exponenciální, která se po dosažení maxima láme do stacionární fáze klesající, dále do regrese, pokud se systém nově nepřiživí. Takto rostou populace kvasinek, sinic, komárů, hrabošů, sexuální aktivita jedince, ambice politiků, patrně i dluhy státu i množství slov napsaných na jedno nové téma.

Stojí za to koukat na strmost oné křivky a bedlivě sledovat, kdy se začne lámat z exponenciální do stacionární fáze. Může to být velká věda, ale také obyčejná zkušenost při výrobě vína nebo slivovice, kdy kvasný proces ještě divoce bublá a kdy už se inhibicí produktem zklidňuje a je třeba produkt stáhnout nebo vypálit. Takto se nám v době kovidí začala křivka lámat někdy mezi 12. a 15. dubnem, proto jsem 16. dubna upozornil senátní kolegy, že nastal čas opatření stahovat. A pak se rozcirkulovalo ono video s mým vyjádřením, aniž jsem zprvu tušil.

Ani po dvou měsících kovidího ústupu není společnost uklidněna, čeká přinejmenším na novou vlnu, tedy asi na formování nové křivky. Zda s propagací téhož viru, jiného mikroba nebo jiných rizik, to není jasné. To přinese až život. Zdůraznil bych ovšem, že podle Gompertzovy křivky rostou a odcházejí ze scény i vládní opatření, kompenzační programy, případně dotace a dluhy, neboť i konání lidské je pouze činností živočichů.

Jak si ale tedy vysvětlit to, že se ve světě objevují nová a nová ohniska viru?

Na ohniscích čehokoli není nic překvapivého už i z hlediska kvantové teorie Maxe Plancka. Zdánlivá celoplošnost je pouze splývání více ohnisek. Proto je od počátku rozumnější vrhat síly a opatření do míst reálného ohrožení, nikoli celoplošně, třeba rouškováním v lesích a hájích nebo na horských hřebenech. Kdybychom nyní začali populaci testovat třeba na přítomnost parvoviru či orthomyxoviru v hrdlech, nalezneme zajisté také ohniska výskytu. Je otázka, nakolik jsou tato ohniska ohrožující, kolik  reálně nemocných znamenají a jak závažně.

Ostatně, když se houbaří, hříbky nerostou v lese také celoplošně jako uměle setá řepka, nýbrž v klastrech, někdy dosti ukrytých. Proto se houby hledají, nikoli sklízejí. Nalézáte více či méně jen to, co hledáte, co nehledáte a nesledujete, jako by nebylo. Už v květnu 2018 konstatoval SZÚ, že v ustupující epidemii jarních virových respiračních onemocnění je jen asi 10 % virů chřipky a výrazně převažují koronaviry. Nebyl to asi právě onen populární SARS-CoV-2, ale koronaviry nikdo netestoval, nikoho nezajímaly a život běžel jakoby nic. O rok později bylo v květnu hlášeno přes 40 000 virových respiračních onemocnění, přes 600 případů s vážným průběhem, 119 na virózu zemřelých, nikoho to nezajímalo.

Často se zmiňuje také srovnání s průběhem španělské chřipky na začátku 20. století, kde několik měsíců po první relativně slabé vlně následovala druhá, mnohem ničivější. Máme něco podobného očekávat i u nás? Jde mi spíš o to, jestli ta druhá vlna přijde nebo ne a zda může být ničivější.

Nevím, nemám to prožité. Narodil jsem se v roce 1954. O španělské chřipce, poměrech po I. světové válce, standardu tehdejšího zdravotnictví, sběru, validaci a vyhodnocování dat si mohu jen číst, ale mnohé se nedočtu. Ostatně ani v nynější době elektronizace všeho  to není stran analýzy dat dokonalé a bude třeba hodně práce na dohledání a doladění. Nicméně se na moji standardní otázku pokládanou už vlastně komukoli, tedy kolik lidí v jeho rodině, mezi jeho blízkými a spolupracovníky na covid onemocnělo, či dokonce zemřelo, slyším stále jednu odpověď: „No, já sám zrovna o nikom nevím, ale v televizi přece říkali, …že v severní Itálii, v New Yorku…“  a tak dále a pořád dokola. Vlny AIDS, eboly, horečky dengue, žluté zimnice a dalších nemocí ve světě, zejména rozvojovém, nás kupodivu moc nezajímají ani to, kde a jak se šíří nebo zabíjejí.

Je jisté, že opět s koncem podzimu a pak znovu na přelomu zimy a jara přijde vlna akutních virových chřipkových i nechřipkových respiračních onemocnění jako každoročně a již celá léta. Kdo si o tom chce číst celá léta zpětně, má k dispozici právě ony pravidelné zprávy SZÚ. Systém registrace teď poněkud kolaboval, protože vše překryl covid. Zdaleka ne počtem, ale popularitou. Není to moc racionální.

Podle toho, jak se u nás SARS-CoV-2 zatím chová, bych ani jakoukoli další vlnu za nebezpečnou nepokládal. My se vlastně nebojíme onoho viru, ale opatření, která si hystericky způsobíme, když zastavíme chod života. Bojíme se, že nás opět zarouškují, omezí se pohyb, výroba i doprava, děti nepůjdou do škol, zruší se stovky společenských i odborných akcí, omezí se pobyt venku a vrátí se všechno, co jsme v překvapení zažili. Zda je to adekvátní reakce na ono jakoby velké zdravotní riziko, nechť si vlastním rozumem posoudí každý sám. Už je i vybaven vlastní zkušeností, což v březnu a dubnu 2020 nebyl.  

Kdybyste měl dát lidem jednu základní radu, jak k celé situaci přistupovat, jak by ta rada zněla?

Normálně žít a myslet. Uklidit kovidí naplaveniny jako po povodni. Napravovat a dále nešířit napáchané socioekonomické škody. S pietou vzpomenout všech, kteří ve vlastní rodině či vlastním okolí spolupracovníků a přátel na kovidí nemoc zemřeli. Nebude jich mnoho, v celém Česku dosud přes 330. S pietou vzpomenout ovšem i na všechny, kteří v době kovidí zemřeli z jiných nekovidích důvodů. Je jich za čtvrtletí mnoho, kolem 25 000.

Obecně bychom se měli těšit ze života, že hezky trvá a je ohrožen stále jen vším tím, jako býval, zejména pak lidstvem samotným. Těšit se z připravených kapacit našeho zdravotnictví, byly-li by potřebné, jako ostatně skoro pořád také pro jiné a vážnější nemoci jsou. Těšit se z přírody, která nám naštěstí stále přináší vlny něčeho. Sucha, mokra, záplav, tepla, infekcí, které nejsou ani první, ani druhé, ani poslední.

Nejsme mimo přírodu, ale žijeme v ní a s ní. Je potřeba nesebepoškozovat se psychicky, sociálně ani ekonomicky.  A odrouškovat si hlavu. Jinak nám rouška vroste do hlavy natrvalo jako čtvrtá plena mozková k oněm třem věnovaným přírodou, jimiž jsou anatomicky pia mater – měkká plena, arachnoidea-pavučnice a dura mater – tvrdá plena mozková.

Reklama

foto: Profimedia, zdroj: Jan Žaloudík (Senát.cz)