„Europarlament je plný parazitů,“ pronikl do médií nedávno úryvek rozhovoru českého (no… ok, českého) premiéra. První otázka, kterou jsem Markétě Gregorové, europoslankyni za Piráty (známe se osobně a velice dlouho, proto si výjimečně můžu dovolit v rozhovoru tykat) položil, nemohla znít jinak: Jak se ti líně parazituje v Bruselu? „Jde to, děkuju za optání,“ usmívá se zpěvačka ska kapely Definitivní Ententýk, která se svými fialovými vlasy a se svými názory do konzervativní představy členky Evropského parlamentu nezapadá ani omylem.
O Pirátech se někdy v krajně pravicových kruzích říká, že jsou „komouši“ a „levičáci“. Co jsi ty?
Definuj pravici a levici! Chceš to dělit ekonomicky, ideologicky nebo sociálně?
A ty osobně jsi tedy co?
Považuju se za liberála. Chci co nejvíce svobod všem, ať mi stát nekecá do života. Zároveň si myslím, že stát by měl pomoci potřebným – takže tohle mě spíše řadí mezi socialisty. Ale já chci opravdu hlavně svobodu. Legalizuj, stahuj, nič si život, jak chceš, a nikdo ti do toho nemá právo kecat. Podle mě je naprostá většina republiky liberální, samozřejmě kromě silných nácků a ultrakonzervativců.
Ti si většinou zakládají na pojmu „rodiny“, což je vlastně takový slovní únos, protože rodina je důležitá pro každého…
To se ale s liberálním pohledem vůbec nevylučuje, pokud nebráníš tomu, aby rodinu mohl mít kdokoli, kdo ji chce. Ty můžeš být klidně konzervativní liberál – klidně můžeš říkat „já mám takovou rodinu, takhle mě vychovali, takhle to chci“, pokud to nebudeš cpát ostatním. Protože v tu chvíli přestáváš být vlastně liberál.
Jenže takzvaní městští liberálové se často chovají úplně stejně.
Pokud do tebe bude někdo kydat za tvoji rodinu, aniž bys ty to někomu nutil, dělá celému liberalismu medvědí službu. Stejně jako ty v tomto konceptu nemáš úplně legitimitu kecat do života homosexuálům, aktivisté zase nemají právo kecat do života tobě. Jinak se nemůžeme nikdo nazývat liberálem, když si takhle budeme furt kritizovat životy.
Český premiér se nedávno vyjádřil ohledně poslanců Evropského parlamentu velmi kriticky. Jak vnímají tví kolegové označení „paraziti“?
Jak kteří. Je úplně ultimátní vidět rozdíl mezi lidmi z větších zemí, které jsou v Evropské unii etablované, ti lidí jsou na ni zvyklí, a mezi lidmi třeba z Maďarska. Němci, Francouzi, lidé ze zemí Beneluxu vůbec nerozumí tomu, co my tady prožíváme. Tam kdyby někdo prohlašoval to, co říká náš premiér, tak je úplně marginální postavou.
Pořád jsme pro ně v tu chvíli nepochopitelný divoký východ. Maďaři nás chápou dobře. Oni mají doma ještě horší problémy než my. Ale ta rezoluce o střetu zájmů Andreje Babiše, kterou Evropský parlament schválil, je hezkým symbolem toho, že některé věci prostě neprojdou nikomu.
Co se teď s tou rezolucí děje a jaké to pro nás může mít důsledky?
Paralelně běží vyšetřování komise o střetu zájmů, ta se snaží zjistit, jestli Agrofert dotace zneužil, nebo ne, a jakou roli v tom sehrál náš současný premiér. Rezoluci odhlasoval Evropský parlament a Evropská komise to bude došetřovat. Pokud bude závěr takový, že k zneužití došlo, budou se dotace Agrofertu za dané období muset vrátit. A zaplatí to daňoví poplatníci. Ale ne vyšetřování komise, jak se to bude on snažit otočit, ale jeho podvody.
Ty jsi v září uvedla, že EU nedostatečně komunikuje se svými občany. Zlepšilo se to?
Zlepšilo. Já vidím i aktivity, které jsou ještě ve stadiu „přípravy“, ale důležité je, že se tam dostalo hodně nových europoslanců – vlastně dvě třetiny Europarlamentu byly obměněné. Ti noví lidé ještě neztratili ideály a naděje ve společný evropský projekt a jsou napříč všemi frakcemi. Ta nová krev je tam hrozně cítit, je to vidět třeba jen v tom, jak jsou vedeny debaty. V minulosti to byly pózy pro kameru a přečtení stanoviska pro voliče, dnes se snaží zavést opravdu živou diskuzi a konfrontaci. Kdokoliv se taky může podívat, jak kdo argumentuje.
Takže nás čekají světlé zítřky?
No, úplně dokonalé to není, v komisi stále sedí spousta komisařů, které bych nepodpořila ani za zlatou botu. Evropská rada zase typicky blokuje jiné návrhy, i proto se mluví o rozšíření většinového hlasovacího systému. Například Francie dlouhodobě blokuje změnu sídla a odchod ze Štrasburku – přitom nás to stojí spoustu peněz a je to úplně k ničemu, jelikož historické důvody a bolístky již odezněly – nebo aspoň měly. No, a v budoucnu bychom Francii mohli přehlasovat, protože všichni ji chtějí přehlasovat a není to vitální pro společný rozvoj.
Zníš optimisticky, ale já to z Česka tak dobře nevidím. Pokud by uměla Unie argumentovat opravdu dobře, nebyla by dlouhodobě většina Čechů proti euru.
Jedna věc je sebepropagace samotné Unie, druhá věc je novinářská práce. Do sebepropagace moc nadějí nevkládám, respektive ne zásadní změny v jejím současném nastavení. Co se novinářů týče, jsem mírně optimistická – počet zpravodajů v Bruselu se zvyšuje a to je dobře. A příkladů k inspiraci je všude plno. V jedné jižní zemi mají na konci týdne v hlavní veřejnoprávní televizi v prime time okolo osmé hodiny shrnutí, o čem se ve Štrasburku hlasovalo a co to pro ně znamená.
Nemám ponětí, proč to tak nemůže fungovat i u nás. Nemají peníze? Postrádají jiné zdroje? Tak se o tom pojďme pobavit a pojďme jim je dát. Lidé potřebují mít jasný přehled. Další věc je, že bychom my jako europoslanci, ale třeba i primátoři, kteří jezdí do Bruselu na regionální výbory, a další zástupci v evropských institucích měli sami reportovat, a to velmi aktivně. Já se třeba snažím jezdit po školách, mluvit o tom s mladými lidmi – někdy je to náročné, protože to někteří ředitelé považují za propagandu. Ale zpětnou vazbu mám pozitivní.
Dožijeme se přijetí eura? A co je pro to potřeba udělat?
Musíme o tom hlavně začít mluvit. Hlasitě a beze strachu. Sedmdesát procent Češek a Čechů dnes euro nechce, takže kdyby kterákoliv strana prohlásila, že tedy euro jako zavedeme a nějak na sílu to udělala, tak si klidně dalších deset let neškrtne. A mohlo by být ještě hůř, protože by se proti tomu zvedla obrovská vlna odporu a další politická reprezentace by to mohla zase do nějaké míry vrátit zpátky.
Dokud na to nebudeme mít mentalitu, nemá cenu na to tlačit. Musíme veřejnost přesvědčit. My jako Piráti jsme o tom začali mluvit, tak doufám, že se o tom i s ostatními stranami budeme moct začít vážně bavit. V diskuzích, kterých se účastní i členové ostatních stran, třeba z KDU-ČSL, ČSSD nebo TOPky, která tedy i jako jedna z mála má v té afiliaci veřejně jasno, vidím vůli v tom něco dělat. Ovšem když zazní, že bychom měli euro určitě zavést, tak se někdo z publika zeptá: „A proč o tom nemluvíte jako strana nahlas?“ Je to politicky citlivé téma.
Je pravda, že ani Piráti o tom nemluví zase tak nahlas...
No, my jsme teď tu debatu vykopli docela ostře, respektive můj kolega Mikuláš Peksa. Vyvolalo to pozdvižení, ale také velice zřetelnou podporu. Lidé jsou hladoví po tom, aby tu debatu někdo vykopl.
Ještě by někdo mohl vykopnout debatu o tom, že by měly vzniknout Spojené státy evropské.
To udělám já.
Fakt?
No, já chci federaci. A aby si čtenáři nemysleli, že jsem se zbláznila: Hodně lidí se federace bojí proto, že si pletou vlastenectví s hranicemi, i když jde o regionální kulturu, o kterou nechtějí přijít. Mají pocit, že se v Evropské unii jejich identita rozpustí. Jenže ono je to přesně naopak. Federální vláda nemá šanci pokrýt všechno, co stíhá stát, navíc veřejná správa v samostatných státech samozřejmě funguje dál. To jsou ideální podmínky pro tu vizi, o které jsme se bavili – stát, který plní nutné funkce, třeba zajišťuje bezpečnost, ale nekecá mi do života.
Když budeš mít federaci, nemusíš se bát, že přijdeš o české pivo a knedlík. Komunity budou naopak kompaktnější. Já osobně nemám v hlavně hranice už dávno, ostatní lidé je nemají minimálně na papíře, tak čemu by vadilo, kdyby se to rozmělnilo úplně? Pokud dokážeš lidem vysvětlit, že federace není ztráta kulturního dědictví, a takovou formu vlastenectví já naprosto respektuju, tak si myslím, že to půjde. Kulturní diverzita existuje bez ohledu na to, jestli hranice jsou nebo ne. Podívej se na Ameriku, myslíš, že v New Yorku a v Texasu je stejná kultura?
Když mluvíme o Americe... Tam právě probíhají zásadní určující změny, které daleko přesahují rámec historického rasismu a příkoří na Afroameričanech. Pomůžu si dvěma titulky ze zahraničního tisku: „Rozsah nepokojů nevyplývá pouze z bojů proti rasismu, ale ze sociální nerovnosti, navíc umocněné ekonomickými dopady pandemie“ a další: „Rasismus nezmizí, dokud se nevyřeší sociální nerovnost“. Není to volání po změně společenského systému, po zrušení tržní a svobodné společnosti?
My se na to díváme evropskou optikou. Uvedu příklad: Kdyby ses v Evropě zeptal, jestli by zavedli ryze soukromé zdravotní pojištění (český systém je tzv. všeobecný a zahrnuje a kombinuje účast státu), tak ti všichni řeknou „proboha ne, tohle musí zajistit stát“. A když Obama zavedl Medicare (veřejné zdravotní pojištění, pozn. red.), vyvolalo to totální odpor a přirovnávali to k nástupu komunismu. Bernie Sanders je považován za ultrakomunistu, zatímco u nás by to byl umírněný sociální demokrat.
Místo toho, abychom se tady bavili o tom, kdo by mohl být naší novou ikonou, tak tady za prvé řešíme, jestli Churchill byl rasista a proč máme za předsedu vlády Babiše.
Amerika se do velké míry, bohužel, stala prostě zemí neomezených možností, pokud po ní nic nechceš. To není případ Evropy, takový narativ tady vůbec nemáme. U nás máš daleko větší šanci být úspěšný, i když nevycházíš úplně z dobrého sociálního zázemí. Ale abych se vrátila k otázce: Právě tyhle sociální problémy jsou jednou ze základních příčin nepokojů. Pandemie to samozřejmě extrémně umocnila. Miliony lidí přišly o práci, všichni jsou bez peněz, střední třída přišla o zázemí a jistoty a střední třída je právě ta, co občanskou demokratickou společnost tvoří a drží. Pokud nepřijdou rozumné sociální reformy, bude to obrovský zlomový problém.
Jedním ze symbolů těch nepokojů je bourání soch. U některých je to pochopitelné, například belgický král Leopold byl fakt neuvěřitelné prase, ale bourat sochy Churchilla nebo Roosevelta?
Optikou přítomnosti neobstojí z minulosti téměř nikdo a to je dobře, protože to znamená, že se vyvíjíme. Je samozřejmě dobře, že už nemáme otroky, je dobře, že ženy mají volební právo, je dobře, že se někam posouváme i v otázce rasismu. A ano, ikony v minulosti udělaly spoustu dobrého: Když žijete ve světě, kde nemají ženy volební právo a Afroameričané nemohou do restaurace kvůli barvě kůže, máte úplně jiné problémy než dnes, a proto musejí být vaše činy posuzovány v kontextu doby, ve které žijete. Není ale dobré ikony fetišizovat a to je univerzální pravidlo.
Markétka Gregorová
Je členkou Pirátů, europoslankyní a místopředsedkyní Evropské pirátské strany. Pochází z Mostu, od září 2012 se vyskytovala především v Brně a nyní Brno střídá s Bruselem a Štrasburkem. V lednu 2016 získala bakalářský titul na Masarykově univerzitě v Brně v oborech Mezinárodní vztahy a Evropská studia. Po úspěchu Pirátů v parlamentních volbách 2017 pracovně oscilovala mezi soukromou sférou (markéťačka a PR specialistka) a aktivismem (vedoucí zahraničního odboru Pirátů). V říjnu 2018 se stala neuvolněnou zastupitelkou města Brna, tuto funkci složila po získání mandátu europoslankyně v květnu 2019.
Nechci bourat sochy, ale také nechci vzývat modly. Zatíženost minulostí je obrovská koule na noze, brání nám v tom, abychom žili přítomností a soustředili se na budoucnost. Místo toho, abychom se tady vlastně bavili o tom, kdo by mohl být naší novou ikonou, tak tady za prvé řešíme, jestli Churchill byl rasista a proč máme za předsedu vlády Babiše. Mě spíš zajímá, kdo bude ten nový Churchill naší doby, ta ikona? A jasně, třeba náš nový Churchill bude za sto let považován také za úplného kreténa, protože se naše společnost posune, ale já chci tyhle osobnosti, které nás posunou teď.
Dobře, ale zbourala bys Churchillovu sochu? Zbourala bys Rooseveltovu sochu? Zbourala bys Jana Žižku na Vítkově, který byl z dnešního pohledu vlastně terorista? Zbourala bys Koněva, který šel s velkou pompou dolů před pár týdny?
Ať si tam ty sochy klidně stojí. Mě nezajímají ani jako umělecké objekty, ani jako historické relikty. Mě zajímá, co ti lidé udělali, a je mi úplně jedno, jestli někde stojí jejich socha. A jim je to úplně jedno taky, to mi věř. Pokud jsme se dostali na úroveň, že největší problém lidstva je, jestli někde stojí nějaká socha, tak jsem vlastně hrozně nadšená.
Chtěla bys být guvernérkou České republiky v rámci Spojených států evropských?
Jasně. Jestli se toho dožiju, tak o to budu usilovat. A určitě se budu sakra snažit, aby taková pozice vznikla.
Reklama
foto: Profimedia, zdroj: Markéta Gregorová (Piráti)
