Bejrútský přístav v Libanonu patřil k největším na Blízkém východě. Od 4. srpna, kdy v jeho skladu explodovalo 2 750 tun dusičnanu amonného, to neplatí, z jeho rozlohy zůstala podle odhadu pouhá tři procenta. Jak je možné, že mohla látka, která slouží jako hnojivo, rozmetat velkou část města a zabít na 150 lidí?
Dusičnan amonný (NH4NO3), jinak také ledek, je oblíbeným pomocníkem zahrádkářů, horníků, dělníků v kamenolomech, ale taky teroristů. Coby hnojivo dodává do půdy chybějící dusík. Jako trhavina, vlastně součást trhavin, pomáhá jejich brizanci tím, že je výborným okysličovadlem. Ledek není výbušný sám o sobě, je to takzvané oxidační činidlo. K iniciaci výbuchu je za normální situace potřeba, aby se sešlo hned několik okolností.
Z více než dvou milionů obyvatel zdejší aglomerace zůstala sedmina bez střech nad hlavou. Nebylo to ale poprvé, co dusičnan amonný předvedl své záludné vlastnosti.
Například za vysoké teploty se ledek rozkládá na dusík, kyslík a vodu, přičemž vzniklé plyny se uvolňují explozivně. V trhavinách k sobě potřebuje takzvané palivo. Takové trhaviny se u nás pak označují jako DAP, přičemž DA znamená onen záludný dusičnan amonný a P ono palivo, anglicky pak ona zkratka zní ANFO, kde FO značí Fuel Oil, takže tou náplní může být třeba obyčejná nafta.
Místo skladu kráter
Dusičnan amonný se do Bejrútu dostal ze zabaveného nákladu ruské lodi Rhosus, která plula pod moldavskou vlajkou. Ta ho v roce 2013 převážela do Mosambiku, ovšem kvůli poruše uvízla v bejrútském přístavu, úřady tady náklad zabavily a uskladnily. Na opakované upozornění, že se jedná o potenciální nebezpečí, úřední šiml nereagoval. V úterý 4. srpna večer se pak obavy naplnily, když poblíž sila s dusičnanem amonným – spekuluje se, že s ním v Mosambiku nemínili hnojit, ale že to byl přímo DAP – vznikl požár. A co víc, hořela tu uskladněná pyrotechnika.
K požáru přijeli pochopitelně hasiči, pro něž to byl osudový zásah. Na místě zůstal kráter široký sto čtyřicet metrů, kromě desítek obětí jsou tisíce lidí zraněných, z více než dvou milionů obyvatel zdejší aglomerace zůstala sedmina bez střech nad hlavou. Nebylo to ale poprvé, co dusičnan amonný předvedl své záludné vlastnosti.
Když nestačí krumpáč
Tuto chemikálii vyráběla a skladovala i německá společnost BASF v německém Oppau, tovární čtvrti města Ludwigshafen. V tomto případě zde byl vyráběn a skladován dusičnan amonný spolu se síranem amonným. Ledek je zároveň hygroskopický a při vstřebávání vody se slepí v opravdu tvrdou kompaktní hmotu. Dělníci v závodu BASF rozbíjeli menší krusty krumpáčem, ale měli dovoleno, a to dokonce v souladu s bezpečnostními předpisy, v případě, že by krumpáč nepomohl, použít i dynamit.
Dne 21. září roku 1921 potřebovali dělníci uvolnit zatvrdlou hmotu v jednom z dvacetimetrových sil, kde byla zásoba 4 500 tun směsi síranu a dusičnanu amonného. Nikomu z nich se dovnitř s krumpáčem nechtělo, protože hrozilo, že se chemikálie najednou uvolní a nešťastníka zasypou. Bylo tedy rozhodnuto použít dynamit. Následnou explozi slyšeli zcela jasně i obyvatelé tři sta kilometrů vzdáleného Mnichova, v Heidelbergu (vzdáleném třicet kilometrů) vysypané sklo z výloh a oken zastavilo provoz na ulicích. Místo sila tu zůstal kráter, který měl v průměru přes sto metrů, hluboký byl dvacet metrů. Zahynulo téměř šest set lidí, desetkrát tolik jich bylo zraněno, škody vyčísleny nebyly, protože poválečné Německo se potýkalo s obrovskou inflací, a to, co platilo jeden den, bylo už ten další překonané.
Ledek bouchl, sisal zapaloval
Podobný osud jako bejrútský přístav potkal i přístav Texas City v zátoce Galveston na pobřeží Mexického zálivu. Bylo po válce a Evropa se vděčně snažila oplatit pomoc, kterou jí poskytovaly Spojené státy. Do přístavu Texas City připlula v dubnu 1947 francouzská loď Grandcamp s nákladem 2 300 tun hnojiva, respektive dusičnanu amonného. Na její palubě byly uloženy také svazky sisalových lan. O dvě stě metrů dál byla vyvázána jiná nákladní loď High Flyer. Ta kromě ledku vezla ještě 1 800 tun síry.
Loď o výtlaku 10 000 tun se rozletěla na kousky. Téměř pět metrů vysoká vlna tsunami byla zaznamenána ještě sto kilometrů od Texas City.
V obou případech byl dusičnan amonný při výrobě smíchán s některými látkami, jako je jíl, kaučuk a parafín, aby se zamezilo jeho spékání při vyšší vlhkosti. Panující vedro ovšem jeho stabilitě rozhodně nepřispívalo. Jeden z lodníků na palubě Grandcamp uviděl najednou z jícnu nákladového prostoru stoupat proužek dýmu. První důstojník z obavy, aby se náklad nepoškodil, zamítl jeho hašení vodou. Místo toho rozhodl uzavřít jícny a do nákladového prostoru pustit páru. Běžný postup jako při převozu munice však tady nezabral. Když poté kryty nákladového prostoru s hvizdotem uletěly, nastoupili městští hasiči.
Padala letadla i rackové
Problém byl ale v tom, že žár uvnitř lodi byl už tak velký, že se voda stříkaná z uctivé vzdálenosti opět měnila v páru. Přesně v 9.12 se stalo neodvratné – loď o výtlaku 10 000 tun se rozletěla na kousky. Téměř pět metrů vysoká vlna tsunami byla zaznamenána ještě sto kilometrů od Texas City, okna se vysypala i v Houstonu, šedesát kilometrů od epicentra výbuchu. Přístavní budovy i stavby v širokém okolí tlaková vlna srovnala se zemí, trosky pak zapálily létající hořící svazky sisalu.
Nebylo nikoho, kdo by je hasil, všichni k tomu povolaní při explozi zahynuli. Z nebe padaly stovky racků usmrcených tlakovou vlnou, do vod zálivu spadla i dvě sportovní letadla, kterým exploze urvala křídla. Ovšem planoucí sisal zapálil i nedalekou loď High Flyer. O ni se už nikdo nestaral. Začala totiž hořet i blízká rafinerie a tanky s ropou. High Flyer vybuchla a zapálila další lodi. Dvě další explodovaly ještě v noci. Počet obětí je dnes odhadován na osm a půl tisíce. Připomíná je dvoutunová kotva lodi Grandchamp, která byla explozí odmrštěna do vzdálenosti dvou a půl kilometru.
Den, kdy létaly zlaté cihly
Indický přístav a město Bombaj si rovněž zažily své. V dubnu 1944 sem připlula nákladní loď Fort Stikine, která zde měla vyložit svůj náklad. Ten se sestával z bavlny, kaučuku, síry, dřeva a sto padesáti pěti zlatých cihel. Krom toho tu byla i munice a, jak jinak, na výbušninu proměněný dusičnan amonný, tedy DAP. Oheň, který se při vykládce krátce po poledni objevil, byl zřejmě způsoben samovznícením převážené bavlny. Bavlna, i když hoří, tak prostě plave, a tak ve vodě z hasičských stříkaček v zaplavovaných lodních prostorách jednoduše stoupala. Tím se zároveň plameny dostaly i k nebezpečnému nákladu. Než se velení přístavu rozhodlo, jestli by nebylo lepší hořící plavidlo vyvléci na širé moře, Fort Stikine vybuchla.
Počet obětí se jenom odhaduje, protože oficiální data prakticky nezaznamenávají mrtvé z řad civilistů žijících v chatrčích kolem přístavu.
Hasičský sbor přestal existovat, lodní kotel odlétl do ulic Bombaje na kilometr daleko. To ovšem nebyl konec. V rozlomené lodi, jejíž příď se ještě držela na hladině, explodovala dosud nedotčená výbušnina. Okolní lodě se v přístavu srážely vinou obrovské vlny a klesaly ke dnu. Vzduchem létající balíky bavlny zapalovaly přístavní sklady i město.
Samotnou Bombaj nakonec zachránilo rozhodnutí strhnout v půlkilometrovém pásmu okolo centra požárů všechny budovy, aby se plameny nemohly šířit. Počet obětí se jenom odhaduje, protože oficiální data prakticky nezaznamenávají mrtvé z řad civilistů žijících v chatrčích kolem přístavu, ale mluvilo se o třech tisících. Není znám ani počet milionářů, kterým prorazila střechu chatrče explozí vymrštěná a rozpálená dvaadvacet kilo vážící cihla zlata. O části lodního šroubu ale všichni vědí. Byla nalezena tři kilometry od přístavu a dodnes tam má svůj památník. Bejrút se bohužel z historie nepoučil.
Reklama
foto: Profimedia, zdroj: BBC
