Pavel Ryba je svérázný ekonom a odborník na investice. Zaměřuje se na nemovitostní trh, na význam zlata a stříbra v investičním portfoliu, ale také na dluhové cykly. V roce 2011 založil společnost Golden Gate CZ. Od té doby prodal Čechům zlato a stříbro za deset miliard korun. Za oněch deset let dostal cihličky stříbra a zlata do desítek tisíc českých domácností, nejen do sejfů bohatších spoluobčanů, ale hlavně k zástupcům střední třídy. Po poslední ekonomické krizi z roku 2008 až 2011 se Pavel Ryba totiž rozhodl postavit svůj byznys proti trendu světové ekonomiky, který zní "neustále se zadlužovat". Pavel věří, že fyzický kov je jednou z mála možností, jak se uchránit před důsledky příliš velkých dluhů. Před inflací znehodnocující úspory, před pádem cen nejen akcií, realit, před bankroty firem a států.
V právě vydané knize Zlatý boss, který chodil bos teď Pavel vysvětluje, jak fungují takzvané cykly bohatství. Tvrdí totiž, že bohatnutí, zadlužování a chudnutí provází lidstvo po stovky let historie v celkem pravidelných a předvídatelných vlnách. Pokud se tyto vlny člověk naučí vnímat, může svůj majetek ochránit a prosperovat i v době ekonomické turbulence. Pavel v knize mimo jiné říká: „Dnešní ekonomická krize není důsledkem koronaviru. Je důsledkem oslabené ekonomiky závislé na levném dluhu a záplavě peněz. Politici a centrální bankéři pumpují do oběhu miliardy, ale tím jen oddálí nevyhnutelné. Navíc v důsledku této extrémní stimulace nakonec vlády nechtěně nastartují vysokou inflaci. V dalších letech tak pravděpodobně budeme čelit stagflaci. Tento pojem označuje stagnaci ekonomiky a současně vysokou inflaci.“
Teď budeme za své dosavadní žití si nad poměry platit i s úroky.
Titul knihy odkazuje na fakt, že muž, který vybudoval velkou finanční firmu, chodí bez bot, a to i v zimě. „Když jsi bos, dáváš lidem signál, aby tě brali takového, jaký jsi. Já si ostatně myslím, že na tom bychom měli pracovat v životě hodně – být sami sebou. Nemyslím sobectví, neuctivou nezávislost, ale pravou svobodu, se kterou se pojí odpovědnost. Vidíme to na dětech, které pořád někdo sekýruje, aby nešišlaly, aby neřekly něco trapného, aby se náhodou někoho upřímně, nevinně nezeptaly na něco nepatřičného... Prostě aby něco neudělaly ‚špatně‘, tedy špatně v očích svých rodičů.“
Knihu Pavel napsal s Janem Müllerem během jara a léta letošního roku. Hovoří v ní o tom, jak během jarní kovidové situace prudce stoupla poptávka po drahých kovech, i o tom, že pandemie jen umocnila síly, které už léta podkopávají základy světové, a tím i české ekonomiky. A také o tom, jak se může dnes člověk zachovat, aby ho nadcházející krize nesmetla. Z knihy, která je psána ve formě rozhovoru, vybíráme jen několik otázek a odpovědí, které se vážou k dnešku.
Americká vláda se mohutně zadlužuje, pumpuje do ekonomiky biliony dolarů. A mezitím tam na jaře 2020 přibývaly každý týden miliony nezaměstnaných. U nás zatím nezaměstnanost prudce neroste, ale situace s pumpováním peněz je tu dost podobná. Zadlužujeme se stále víc a ekonomika je slabá…
Ty miliony lidí budou muset vlády, tedy nejen ta americká, nějak uživit. Na sociálních dávkách, dávkách hmotné nouze, pomoci ve zdravotnictví, které už dostalo zabrat kvůli koronavirové pandemii. HDP se letos prudce propadne, což bude konec dosud časté argumentace politiků a řady ekonomů, že dluh se sice zvyšuje, ale to je v pořádku, protože roste i HDP, takže se to dá ufinancovat, protože pokud porosteme stejně rychle nebo rychleji, než nám roste dluh, tak nás dluh nezadusí. Že tomu „urosteme“.
Jenže tento vztah se teď změnil. Teď bude HDP prudce klesat a dluhy prudce růst. Tím víc poroste zadlužení ve vztahu k HDP. Navíc se státy obrovsky zadluží i nominálně. A to bude něco, co lidstvo strašně dlouhou dobu nezažilo. A většinou to končilo vlnou bankrotů nebo masivní inflací, na níž je jedna věc paradoxně dobrá. Vysoká inflace tyto obrovské dluhy vlastně smaže. Reálně dluhy znehodnotíš. Celé to profinancují centrální banky, které ekonomiku zaplaví penězi. Inflací pomohou reálně oddlužit státy. Pokud budeme mít v portfoliu dluhopisy, ve skutečnosti to zaplatíme my.
Problém je, že dřív byly krize lokální, dnes je celý svět propojený a během pár dnů se z období ohromné konjunktury dostal do problému.
Ano. A to je proto, že podstatou problému je nespravedlivý měnový systém. My jsme ve virtuálním, neudržitelném systému centrálního bankovnictví, které produkuje takzvaný fiat čili ničím nepodloženou měnu. Desítky let jsme z toho profitovali, zažívali jsme umělý, neudržitelný růst cen akcií, nemovitostí, HDP a také životní úrovně. Navíc jsme svět zglobalizovali. Obchodně, výrobně, odběratelskododavatelsky. A zásadně měnově a finančně přes americký dolar.
Tato dolarová globalizace je tedy dobrý sluha, ale zlý pán?
Zglobalizovali jsme všechno a všechny. Na tom, aby sis mohl koupit nový iPhone, se podílí 42 zemí, má na to vztah 42 ekonomik. To je úplný úlet. V honbě za co nejnižšími náklady jsme vytvořili superkomplexní a globálně zranitelný systém. A ještě zásadnější je globalizace finanční a měnová. Dnes jsme v sevření globálního finančního světa, propojeného přes americký dolar. Vezmi si ten paradox. Nezodpovědná banka v Americe půjčí ještě nezodpovědnějšímu Američanovi levnou hypotéku. Ten se o pár let později dostane do potíží se splácením, a v důsledku toho pak zkrachuje banka v Evropě, která vede účty v eurech. Přesně to se dělo v roce 2008.
Své problémové produkty přes dolar a složité finanční instrumenty vyvezli Američané do celého světa. V USA zvednou sazby a propadnou se kurzy měn na rozvíjejících se trzích v Asii a Jižní Americe. A s tím i udržitelnost dluhů v těchto zemích. Všechno je extrémně zglobalizováno i v naší malé české ekonomice. A navíc jsou tyto dopady velmi razantní, protože společnost – česká ani jiná – nemá rezervy. Celý finanční systém prostě nemá rezervy. Všechno to frčelo na dluhu. Akcie se obchodovaly na dluh, dluhopisy jsou samy o sobě dluh, deriváty jely na dluh, hypotéky jsou dluh, komodity se kupovaly na dluh. Všichni jedou na krev. Co nejlevněji, co nejvíce si půjčit, co jim to nízké sazby dovolí. Maximalizovat zisk v co nejkratším horizontu. A riziko? To stihnu, to ještě vydrží. To bude OK. Oni nás když tak zachrání, centrální banka natiskne. Proto teď všechny centrální banky dodávají likviditu jakéhokoli charakteru do systému. Nejsou tam „love“.
Takže jakékoli podnikání bylo z velké části na dluh...
A když to firmám či státu nestačilo, přišla dotace z EU nebo odkudkoliv, což byl další dluh. To, co rozdají na dotacích, vyberou od ekonomicky aktivních, a co chybí, to profinancují z deficitů, dluhopisů. Půjčovalo se komukoliv na cokoliv, což se proti nám obrací, protože vznikalo obrovské množství projektů, které nebyly životaschopné, ale mohly dlouho fungovat, protože jely na levný dluh. Toto je systém, v němž jakýkoliv velký náraz – třeba koronavirus – způsobí obrovské škody. Kdybychom si totiž představili relativně jednoduchou, oddělenou ekonomiku, kdy nikdo nemá žádné významné dluhy, a naopak bychom nyní měli všichni reálné zdroje, úspory, rezervy, byli bychom stabilnější a odolnější.
Neměli bychom bydlení na dluh, auto na dluh, kreditku, kterou platíme v obchodě, a tak dále, velmi dobře bychom to ustáli. V podstatě minimální ztráty, rychlé zotavení ekonomiky. Chránily by nás úspory na účtu, v hotovosti a úspory ve zlatě. Vše velmi likvidní a zlato navíc fyzické. Jak to velí selský rozum. A tak jsem to i klientům říkal posledních deset let. Jenže to bychom se neměli tak dobře, tolik bychom nevydělali a neměli bychom ty příjemné věci na dluh. Teď budeme ovšem za své dosavadní žití si nad poměry platit i s úroky.
Bohužel těch posledních deset let, kdy všechno rostlo, si lidé, firmy i státy říkali: Na co rezervy? Vždyť plánovaný schodek České republiky na rok 2020 byl 40 miliard. Vláda si půjčovala, i když se ekonomice dařilo nejlépe v historii. A teď budeme mít schodek stovky miliard.
Pět set miliard korun. Absolutní rekord. To zcela jistě stále ještě nebude stačit. Nakonec to bude víc. Ono to nezní obludně, když je to formulováno jako „pět set miliard“. To je jako „chleba s máslem“. Lidem říkám: „Zkus si to číslo napsat – a nesekni se o nulu.“ Teď napíšou 500 000 000 000 korun. „Napiš vedle toho svůj příjem nebo svůj budoucí důchod.“ Píšou třeba 25 000 korun. „Dovedeš si to první číslo vůbec představit? Z toho svého příjmu platíš nějaké daně a to jim teď nestačí. Proto si půjčují. Z tvých budoucích daní to chtějí splácet. Myslíš, že jim to vyjde nebo to vyřeší jinak?“
Pavel Ryba knižně
Kniha Zlatý boss, který chodil bos o životním příběhu a názorech muže, jenž Čechy naučil spořit do zlata a stříbra, není žádnou agitkou pro nákup cihliček drahých kovů. Je to kniha o základních pravidlech ekonomiky, která bohužel zůstávají většině lidí neznámá. Za svou finanční negramotnost a naivitu pak draze zaplatí. Pavel Ryba v rozhovoru s Janem Müllerem srozumitelně ukazuje, jak spolu souvisí politika centrálních bank, hypoteční sazby, ceny akcií, rozpočty států a ceny zboží. Jak může každý, nehledě na vzdělání a výši příjmů, ochránit svůj majetek a dobře investovat. Kniha předkládá také ucelený pohled na to, jak ekonomická elita, která ovlivňuje toky peněz, využívá neznalosti a chamtivosti společnosti.
Tam pak u většiny lidí dojde k „aha efektu“. Dojde jim, že to prostě nedopadne dobře. Obávám se, že dřív nebo později přijde situace, kdy současný měnový systém nebude udržitelný. Přijdou krachy států a devastující inflace – a to bude bolestivé. Pro mnoho lidí to bude znamenat větší ztráty, než prožívají teď při několikaměsíčním odstavení reálné ekonomiky.
Když říkáme, že státy se stále víc zadlužují, je dobré připomenout, kdo je vlastně jejich věřitelem.
Ty a já. My. Občané. Investiční, komerční banky a fondy. Tam hrají tuto dluhovou hru s našimi úsporami. Ohromnou skupinu představují penzijní fondy. A navíc stát tvoří jeho občané, jsme tedy jaksi jeho akcionáři. Když stát zchudne či zkrachuje, odneseme to my. Stát to vymyslel dokonale, aby dluh, který reálně nic nenese, občanům ve velkém prodal. Mají na to systém.
Jak to myslíš?
Ve své podstatě je to obludné a absolutně nemorální. Cílem jakékoli vlády v posledních desetiletích, co jsme zde měli, je udat nové dluhopisy. Poslední skutečně vyrovnaný rozpočet byl za vlády Klause v 90. letech. Ona hra s čísly, kterou předváděla tato poslední vláda, ve skutečnosti nebyl přebytkový, ale schodkový rozpočet. A i kdybychom hospodařili s vyrovnaným, nebo dokonce přebytkovým rozpočtem, úkolem vlády přesto je udat nové dluhopisy.
Každý rok se přitom mají splácet ty starší. Ročně jich expiruje za stovky miliard korun, to znamená, že musejí být zaplaceny. Na to nejsou peníze. Splácí se tedy vydáním nových dluhopisů. Starou půjčku splatíme novou. Když je schodek státního rozpočtu. Jinými slovy to znamená, že si půjčíme ještě víc, než co musíme teď splatit. Když to vláda nedokáže, stát zkrachuje a vláda padne. To nesmíme dovolit. Kdo to ale koupí? Stát jde za občanem. A tak pořád dokola…
Reklama
foto: Nakladatelství Fish & Rabbit, zdroj: Zlatý boss, který chodil bos
