Jednou z kulturních reakcí na změny a nejistotu po vypuknutí infekční choroby je konstrukce toho, co americká profesorka anglického jazyka, literatury a genderových studií Priscilla Waldová nazývá „nákazou příběhem“. Jde o jakýsi formální společenský proces, který slouží k utváření našeho společného chápání epidemie. Tento příběh či spíš způsob jeho vyprávění sleduje vznik a šíření nového patogenu a vědecké, sociální a politické reakce na jeho vypuknutí. Ony reakce přitom můžou být různé. V naší stále více vizuální společnosti jsou obrazy důležitou součástí tohoto narativu a obecněji přispívají k „vizuální kultuře nákazy“.
Běžně se zabýváme vizuálním zobrazením epidemie, ať už prostřednictvím epidemiologických map (ta česká nám na podzim poněkud zčervenala) nebo infografik, fotografií lidí s rouškami a toho, jak od sebe udržují odstup. Tyto obrázky slouží k informování, vysvětlení samotného smyslu a ilustraci koronaviru. Pomáhají nám zpracovávat, reflektovat a porozumět našim zkušenostem. Generují kolektivní znalosti o pandemii v kulturním prostoru, kde jsou obrazy vytvářeny, přijímány, a občas dokonce transformovány do ikon. A komiksy jsou jako vizuální médium i kulturní produkt důležitým příspěvkem k vizuální kultuře epidemie koronaviru.
Medicínské komiksy
Komiksy jsou již dlouho součástí vizuální kultury medicíny. Od jedněch z prvních karikatur, které zobrazovaly poučné příběhy o problémech veřejného zdraví v Anglii 18. století, přes hrdinské lékařské komiksy 50. let v USA či mezinárodní aktivistické komiksy týkající se HIV až po současné grafické zobrazení nemocí. Komiksy jsou tedy jedinečným příspěvkem k našemu chápání nemocí a zdraví, vizuální a textové vlastnosti komiksu mohou vykreslit nuance zážitku z nemoci s bezprostředností vizuálního vnímání.
Důležitým aspektem nákazy je její neviditelnost. Virový patogen a způsoby přenosu nemohou být viděny pouhým okem, což vyvolává směs strachu a pochybností.
Komiks zároveň zachycuje klíčové aspekty epidemického vyprávění. Epidemie změnila společné prostory a transformovala naše sociální interakce a každodenní rutiny. K těmto narušením dochází současně v celé řadě perspektiv (vědeckých, politických, sociálních, kulturních) a na různých úrovních vidění (mikroskopických, osobních, národních, globálních). Komiksy mohou zobrazovat a formulovat prostorové, časové a relační aspekty epidemie způsoby, které mohou být pro ostatní média náročnější. Komiks totiž využívá vizuální sílu map, diagramů a symbolů a současně zobrazuje více perspektiv. Může tak vymezit sociální, tělesné a geografické hranice a překonfigurovat sociální interakce a emocionální reakce na věci, jako je fyzické distancování, izolace a riziko nakažení.
Jako psychická pomoc
Důležitým aspektem nákazy je její neviditelnost. Virový patogen a způsoby přenosu nemohou být viděny pouhým okem, což vyvolává směs strachu a pochybností. A to se může projevit v našem osobním chování, politice a šíření dezinformací. Při zobrazování koronaviru v našich sociálních prostorech a jeho přímém konfliktu s námi komiksy formulují a legitimizují obavy a úzkosti z našeho přístupu k viru. Komiksy mohou zobrazovat epidemiologické způsoby přenosu v několika měřítkách, protože virus překračuje globální, komunální a tělesné hranice. Komiks informuje a vzdělává o tom, jak zabránit šíření viru a chránit sebe i ostatní. Ačkoli jiné typy obrázků, jako je například infografika, jsou schopny poskytnout podobné informace, silnou stránkou komiksu je, že tyto informace prezentuje prostřednictvím poutavého vizuálního vyprávění, které může čtenáři zhmotnit prožitek a kontextualizovat dopad nákazy.
Komiksy tedy slouží i k ilustraci a ověření osobních zkušeností s epidemií, které byly abstraktně definovány počty případů a statistikami úmrtí, nebo ještě hůře bagatelizovány.
Komiksy jsou také schopny vykreslit koronavirus v často nezobrazovaných lékařských prostorech, kde jsou zdravotníci v kontaktu s intubovanými nemocnými, kteří mohou zemřít bez svých příbuzných nablízku. Pro laickou veřejnost jsou tyto prostory, technologie a lékařské postupy neznámé. Komiksy tedy slouží i k ilustraci a ověření osobních zkušeností s epidemií, které byly abstraktně definovány počty případů a statistikami úmrtí, nebo ještě hůře bagatelizovány či popřeny dezinformačními kampaněmi.
Když kreslí zdravotníci
Na sociálních médiích a komiksových webech je spousta deníkových komiksů o každodenních strastech života za koronaviru. Zdravotníci, kteří vytvářejí komiksy a přitom pracují v první linii epidemie, tvoří poměrně malou skupinu, ale existují. Není divu, že u některých byla jejich tvůrčí aktivita potlačena vysokou zátěží během epidemie. Muna Al-Jawadová, britská geriatrička, která kreslí komiksy pod jménem Old Person Whisperer, prohlašuje: „Během vrcholu epidemie koronaviru jsem komiksy kreslit nemohla. Většinou jsem pracovala na pohotovostním oddělení. Bylo to těžké období, protože bylo ohroženo mé osobní zdraví a zdraví mé rodiny, navíc moji kolegové onemocněli a kolem starších lidí, kteří potenciálně umírají na koronavirus, bylo mnoho emocí.“
Pracovníci ve zdravotnictví, kteří zároveň vytvářejí komiksy, mají sklon soustředit se na úzkost a vyčerpání z toho, že jsou v první linii, a zároveň vyjadřují obavy z toho, že jsou nositeli nákazy pro blízké a svou komunitu. Jejich komiksy poskytují vhled do reakcí lékařské komunity na epidemii a na rychlé přizpůsobení se novému a často riskantnějšímu pracovnímu prostředí.
Černý humor jako ventil
Shirlene Obuobiová, lékařka z University of Chicago Medical Center, která sdílí své komiksy na Instagramu pod přezdívkou Shirlywhirlmd, vykresluje do komiksů své zkušenosti s péčí o pacienty s koronavirem. Její komiksy zkoumají fenomén dobře známý mezi zdravotníky, ve kterém se často používá černý humor jako způsob, jak se vypořádat se stresem z náročných situací v práci. Na rozdíl od obrázků stoických, hrdinských pracovníků ve zdravotnictví, které převládají v mainstreamových médiích, její postavy zobrazují skutečnou realitu poskytování zdravotní péče v první linii. Její komiksy popisují jak úzkost, tak hrdost na práci během epidemie, která narušila její studium, a občas i zpochybňují její touhu po práci lékařky.
Ve Španělsku vytváří komiksy o svých epidemických zkušenostech Monica Lalandaová, lékařka pro urgentní medicínu. Ve svých komiksech kriticky odráží to, jak byli zdravotníci nejen vnímáni, ale i využíváni (a zneužíváni) zdravotnickými institucemi. Lalandaová se také snažila zaplnit mezeru v informacích pro pacienty a ve své tvorbě převedla důležité lékařské informace do komiksové formy, kterou pak sdílela prostřednictvím sociálních médií, aby se komiksy co nejjednodušeji dostaly k pacientům. Lalandaová také španělské komiksy o epidemii shromažďuje. I v nich se opakují témata „oživlých“ zlých virů, ale i účinků izolace, hrdinského chování zdravotníků a jejich vlastní utrpení.
Ian Williams, praktický lékař ve Velké Británii a zakladatel webu Graphic Medicine, obrátil kritické oko k péči o běžné pacienty během epidemie a přizpůsobení rychle se měnícímu lékařskému pracovnímu prostředí, včetně přechodu na takzvanou telemedicínu.
Život ve zdravotním středisku se pro něj přes noc změnil. Najednou byly všechny rutinní práce zrušeny a lékaři v jeho ordinaci dělali pouze nouzovou „medicínu po telefonu“. V uplynulých měsících začali znovu s rutinními prohlídkami a některé pacienty viděli konečně tváří v tvář. Williamsovy komiksy ilustrují právě přechod k telemedicíně, napětí a humor, který vzniká rekonfigurovaným vztahem mezi pacientem a lékařem.
Reklama
foto: Shutterstock a The Lancet, zdroj: The Lancet