Scott Evan Andrews přijel do Česka v polovině 90. let, v první porevoluční vlně takzvaných "rodilých mluvčích", kteří tehdy jezdili do Česka buď za dobrodružstvím, nebo učit angličtinu, případně obojí. Scott už tehdy česky uměl – jazyk se naučil v armádě, kde jim jako výuková videa pro základy češtiny pouštěli Maxipsa Fíka. „Původně mě školili pro obrannou činnost, Československo bylo tehdy náš nepřítel,“ usmívá se Scott. „Jenže pak přišla revoluce, po ní válka v Iráku a z nepřátel se stali bratři ve zbrani.“
Scott je můj kamarád od poloviny 90. let, kdy jsme se setkali při práci na Festivalu filmů pro děti a mládež ve Zlíně. Zažili jsme spolu spoustu věcí, z nichž drtivá většina se vůbec nedá publikovat, protože by nás nejspíš zavřeli oba dva :) O svém angažmá ve válce v Zálivu nechtěl nikdy moc mluvit. Názor změnil až letos, s třicetiletým výročím zahájení pozemní části operace Pouštní bouře.
Ten den si pamatuje do naprostých detailů: „Vstávali jsme normálně při východu slunce. Bylo slunečno, nádherný den a náš patnáctikilometrový konvoj se pohnul směrem k irácké hranici. Tu tvořil obří pískový val, ve kterém naši pyrotechnici odpálili díru a vytvořili koridor. My jsme se tehdy rozloučili s kamarády a prostě jeli. A najednou jsme byli v Iráku. Na pohled ta země vypadala kouzelně – rostla tam úplně jemná sytě zelená tráva, vypadalo to jako v pohádce.“
Na co jsi myslel? Bylo to nadšení, adrenalin, euforie, strach?
Trčeli jsme v Iráku už skoro půl roku, byli jsme na útok dobře připraveni. Ve čtvrtek 17. ledna začala válka a prvních 40 dní jsme v jednom kuse bombardovali irácké pozice. O pozemním útoku jsme se dozvěděli dva dny předem a neřekl bych, že jsme byli nadšení. Ty pocity by se daly popsat spíš jako "jdeme do toho, na zteč, hotovo". Tak nějak by přece měli vojáci při takové akci uvažovat. V autě řvali na střídačku Mötley Crüe a Iron Maiden, pamatuju si do dneška, že jsme pořád dokola hráli Run to the hills… A adrenalin? Jo, to jo. Až moc. Ale postupně opadal, protože jsme nepřítele neměli před sebou. Vpadli jsme do Iráku na jiném místě, než nás Saddám čekal. Pořád jsme jeli, jeli, jeli… Prvního cizího vojáka jsme viděli za dva dny.
Kouzelné scenérie, nikde nikdo… To zní spíš jako výlet než jako válka.
Tak jednoduché to samozřejmě nebylo. Naše auta měla malá světla, abychom se v noci mohli přes infračervené dalekohledy vidět. Dostali jsme se do nádherného kaňonu – v noci to vypadalo jako na Marsu nebo na Měsíci, byl tam neuvěřitelně jemný písek. Naše auto tam zapadlo a nemohli jsme se dostat ven. Zkoušeli jsme ho tlačit, nakonec jsme ho dostali na cestu, ale ostatní nám mezitím ujeli. Chtěli jsme sledovat stopy, ale vedly doleva, doprava i doprostřed. Trvalo to celé asi dvě minuty, ale nakonec jsme je našli, měli jsme opravdu extra štěstí.
Co jste měli za úkol?
Chránili jsme sto první Airborne division, což je lehká pěchota. Dostali jsme se až 30 kilometrů západně od Basry a tam už začala situace houstnout. V noci nám nad hlavami létaly naše bombardéry B52 a shazovaly nálože na nepřítele, které ale vybuchovaly těsně vedle nás. Bylo to divné, protože irácká poušť je obrovská, větší než Texas. Střety jsme čekali, ale bomby od našich vlastních moc ne.
No a jak k tomu došlo? Špatný intel?
Kdepak, naopak až příliš dobrý intel, a příliš dobrá technika. Ty bombardéry prostě mířily neskutečně dobře. Popíšu ti situaci z posledního dne. Narazili jsme na iráckou republikánskou gardu a začaly šarvátky. Já jsem jednou lovil vysílání v éteru, což byla moje práce, a na jedné z amerických frekvencí jsem zjistil, že se bude bombardovat fronta v oblasti třiadevadesátého kilometru. Ale tam jsme byli my! Měli jsme původně zůstat na 91. kilometru, popojeli jsme ale o kus dál. Snažili jsme se poslat zprávu "Bacha, nestřílejte – haló, jsou tady lidi!".
Ale nakonec jsme se museli stáhnout. Skočili jsme do auta – a nic, nechytlo to. Spolu s Brucem a Doughem, mými spolubojovníky, jsme se na sebe dívali a uvědomovali si otřesnou věc, že jsme zůstali v místech, na která budou za chvíli dopadat bomby. Ne šest kilometrů od nás, na to už jsme byli zvyklí, ale přímo tam, kde jsme stáli. Auto ale nakonec nastartovalo a dopadlo to dobře, i když ta scenéria byla hodně drsná. Všude kolem hořely ropné vrty, které zapálili Saddámovi vojáci.
Všude kolem nás hořely ropné vrty, co je zapálili Saddámovi vojáci.
Nebo jednou jsem jel vrátit do týlu jedno z našich poškozených aut. Když jsem se pak s kamarádem vracel zpátky, zabloudili jsme. Narazili jsme na křižovatku, vydali se po špatné cestě a zjistili jsme, že naši nejsou v dohledu. Takže jsme se ocitli uprostřed toho madmaxovského světa, nevěděli jsme, jestli můžeme pokračovat dál, jestli tam nejsou někde miny, a ke všemu přestalo fungovat rádio. Nemohli jsme volat, neměli jsme kontakt, byli jsme sami uprostřed pouště a uprostřed války. Naštěstí za půl hodiny začala vysílačka fungovat, takže náš rotný vystřelil světlici. Ostatní byli na obzoru, asi deset kilometrů od nás. Ale jak se k nim dostat, když nevíte, jestli nestojíte uprostřed minového pole? Zkusili jsme sledovat cestu a nakonec se schovali v lomu. Druhý den ráno pak Iráčané podepsali příměří a válka skončila. Tu nejhorší noc jsme si tedy nechali úplně nakonec, ale přežili jsme to.
Scotte, považuješ se za hrdinu?
Ne, vůbec. Hrdinové jsou možná ti, co v Iráku padli. My jsme byli prostě vojáci, byla to naše práce. Podepsali jsme dohodu, že půjdeme, kam nás pošlou. Já jsem velký patriot a na vojnu jsem chtěl. Když jsem rukoval, samozřejmě jsem nevěděl, že budu v opravdové válce. Rusko tehdy pomalu končilo, vládl Gorbačov, mluvilo se o glastnosti a perestrojce... Pak ale přišel Saddám Husajn, vpadl s armádou do Kuvajtu a sebral nám šest měsíců života.
Proč jsi vlastně vstoupil do armády?
No, já jsem po střední škole nevěděl, co dělat. Nejstarší brácha byl u námořnictva, druhý byl pilot, takže jsem to od nich odkoukal... Navíc armáda v USA nabízí po ukončení služby peníze na studium vysoké školy a mně to přišlo jako dobrý plán. Byl jsem kluk z Pensylvánie, který měl odjet studovat do kalifornského Defense Language Institute – na střední jsem totiž studoval němčinu, takže bylo jasné, že budu i v armádě mít něco společného s jazyky. Když mi ale přidělili jazykový kód CX, mysleli jsme, že to je čínština – což byla dost děsná představa, protože čínština je asi nejtěžší jazyk. Nakonec jsme ale zjistili, že je to čeština, takže jsem tam rok sledoval Maxipsa Fíka... Kromě jiného, samozřejmě.
Takže už tuším, jak ses ocitl v Česku... Proč ale proboha zrovna Zlín?
V Kalifornii mě učila paní Graubnerová ze Zlína a dost jsme se spřátelili. Když jsem skončil v armádě, chtěl jsem do Evropy. Slyšel jsem nádherné příběhy o Praze, Zlíně nebo Olomouci, tak jsem si řekl, že se pojedu zdokonalovat v češtině. Volal jsem tedy paní Graubnerovou, která mi dala kontakt na synovce Tomáše. Napsal jsem mu, ale tak strašnou češtinu ještě neviděl, to se ani jako čeština nedá popsat. Ještě ten dopis máme, ale je to fakt humus. Ten mi pomohl najít práci ve Zlíně, kde jsem učil angličtinu na podnikatelské škole. Měl jsem tam zůstat tři měsíce, dokonce jsem měl i zpáteční letenku, ale v Česku byla tehdy tak fantastická komunita a atmosféra, že se mi nechtělo domů. No a pak jsem si tam našel holku, vzali jsme se a dodnes jsme spolu – už dvacet let. Pochopitelně se mi stýská po Americe, jezdím každý rok za mámou a tátou. Ale moje žena chce zůstat v Česku. Máme se rádi, a tak jsme se dohodli.
Dali ti někdy lidé najevo nevoli kvůli tomu, že jsi jako patriot bojoval za Spojené státy ve válce?
V Americe jsme všichni patrioti, bez ohledu na politiku. A pochopitelně se to v Česku spoustě lidem nelíbí a dávají mi to někdy dost otevřeně najevo. Ale pak je spousta ostatních, kteří mě podporují a říkají: Je dobře, že jste tlačili demokracii, protože kdybyste to nedělali, tak jsme tady neseděli. A já osobně si myslím, že na demokracii nic špatného není, a když někde lidé touží po svobodě, měli bychom to všichni podporovat. V Evropské unii, Americe, Austrálii – všichni. Když to nefunguje, tak každé čtyři roky máme volby, můžeme vyčistit stůl a začít znovu a znovu a znovu. A tak to momentálně je v Americe.
Ne všichni jsou ale z toho přístupu nadšení…
Amerika není bez chyby a Američan, který nepřipustí, že děláme chyby, není vlastenec. Jasně, ne každý krajan naši zemi miluje, ale na to my říkáme: Like it or leave it. Děláme chyby a snažíme se při dalších volbách z těch chyb poučit. Ale ten, kdo nedokáže Ameriku kritizovat a zároveň ji milovat, asi nemá přehled.
Co si Scott myslí o rasismu? Čím se v Česku živí? Trpí veteráni ze Zálivu posttraumatickým syndromem? Co si myslí o ženách v armádě? A šel by do toho znovu?
Poslechněte si v novém díle Flowcastu na platformách SoundCloud, Spotify, Apple Podcasts.