Měli jsme se probudit do jiné fotbalové Evropy. Kluby, které samy sebe považují za elitní, se rozhodly, že se nebudou zahazovat s těmi ostatními a udělají si vlastní soutěž. Leč proti se postavila dříve nemyslitelná aliance funkcionářů UEFA a fanoušků, zejména anglických. A samozřejmě se k nim přidaly i ty zbylé kluby, které by ostrouhaly, ale ony samy by sílu na zastavení Superligy asi neměly.
Z pohledu bohatých klubů to má logiku. Takový Liverpool nebo Real jsou globální značky. Byl jsem překvapen, když při mojí první návštěvě Afriky před dvaceti lety kluci v tanzanských vesnicích, kde byla jediná televize v hotelu, ve kterém jsme bydleli, uměli vyjmenovat sestavy Manchesteru United nebo Barcelony. Tehdy také znali jména českých fotbalistů, což za deset let už neplatilo, ale to je jiný příběh.
Nezdržovat se s čučkaři
Jsou kluby, jejichž zápasy přilepí k obrazovkám miliony lidí po celém světě. Proč to tedy nezpeněžit. A proč se zdržovat nejistými vyřazovacími zápasy s týmy, které znají jen v zemi, odkud pochází, a za které tedy televizní divák v Singapuru nebo na Jamajce nezaplatí.
Přijede-li Liverpool kamkoliv do Asie, asi bez problémů vyprodá místní stadion. Ale bez „jeho“ fanoušků mu nikde nezazpívají „You never walk alone“ tak, že vás mrazí.
Majitelé velkotýmů ale zapomněli na jednu věc: na city vlastních lokálních fanoušků. Ti neberou svůj klub jako nějakou značku, ale součást svého života. Většinou se vám to nějak stane jako dítěti, že začnete někomu fandit. Buď se to dědí, nebo vás k sešívaným či klokanům přivedou kamarádi. Můj strejda vezl svoje syny z porodnice nejdříve na Letnou, aby jim ukázal sparťanský stadion, a až pak domů, i když to původně z nemocnice do bytu měli přes ulici.
Omlouvám se za genderovou nevyváženost, ale fakt netuším, jak to mají holky. Jsou to ovšem právě domácí fanoušci (a tedy i fanynky), kteří vytváří atmosféru na zápasech. Už od dětství zažívají ústrky či vítězství s těmi „svými“. A je to právě prostředí, nálada, kterou oni na tribunách a kolem zápasu vytváří, jež je nedílnou součástí toho, čemu v marketingu říkáme značka. To ti místní jí dodávají emoce, jejich zpěv, rykot, řev a pískot na tribunách dělají fotbal fotbalem. Přijede-li Liverpool kamkoliv do Asie, asi bez problémů vyprodá místní stadion. Ale bez „jeho“ fanoušků mu nikde nezazpívají „You never walk alone“ tak, že vás mrazí.
Super, ale bez vášně
Značku z klubu nedělá špičkový trenér ani hráči s astronomickou gáží. Ty může koupit kdekdo. Klub tvoří (pro nefanoušky nepochopitelný) vztah mezi lidmi, kteří zápas prožívají, a mezi hráči. V tu chvíli tvoří společně jednu entitu. Obávám se, že se Superligou by toto pomalu, ale jistě končilo. Padaly by krásné góly, viděli byste nádherné přihrávky, všechno by bylo vymazlené, naleštěné a mělo dokonalý marketing. Ale bez vášně. A proti tomu se vzbouřili právě angličtí fanoušci, kteří to instinktivně pochopili. Chtějí fotbal, ne vymazlenou gamesku.
My čteme Vergilia a vy makáte ve šroubárně, nepleťte se mezi nás, slyšeli fotbaloví fanoušci v Evropě. A odmítli to.
Další argument proti uzavřené lize je sám důvod, proč je sport zajímavý. A tím je nejistota výsledku a víra, že i malý může udělat díru do světa. Ve fotbale zkrátka i skladník ve šroubárně může číst Vergilia v originále. Malý tým, jehož rozpočet je nižší než cena kopačky hvězdy soupeře, může vyhrát. Nic není dopředu jisté. A vyřadit malé znamená zničit podstatu hry.
„Chci vidět Baník porážet Barcelonu,“ zpívá ostravský písničkář a právě kvůli tomu lidé do ochozů chodí. S vírou, že se to jednou může stát. Když už se to tedy nepodařilo danému fanouškovi, který skončil v té šroubárně, tak se alespoň jeho milovaný klub dokáže vytáhnout a změnit na chvíli i jemu život v pohádku.
Kdo nezažil, nepochopí. A tohle by Superliga zničila. My čteme Vergilia a vy makáte ve šroubárně, nepleťte se mezi nás, slyšeli fotbaloví fanoušci v Evropě. A odmítli to. Zatím. O moci peněz si nedělám iluze a o zásadovosti funkcionářů UEFA už vůbec ne. Superliga bude jistě potřebovat zkušené bafuňáře. Nová generace fanoušků bude také možná mnohem víc „mezinárodní“ a nebude se trápit vztahem k jednomu týmu. Pokrok nezastavíš. Třeba už jejich další generace bude prožívat závody dronů na Marsu jako my derby. Doufám, že ten sešívaný proletí cílem jako první.
Reklama
foto: Profimedia