Když nový český ministr zahraničí Jakub Kulhánek čtyři hodiny po svém zvolení předložil ruskému velvyslanci Alexandru Zmejevskému požadavek na narovnání počtu lidí na ambasádách, strhla se doslova a do písmene bouře. Česko, malá země ležící na půl cesty mezi Východem a Západem, si dovolilo dát obřímu Rusku ultimátum. „Mluvit takto s námi nedává smysl,“ řekla tisková mluvčí ruského ministerstva zahraničí Marija Zacharovová, aby o den později Rusko ohlásilo, že srovnají počty diplomatů a na podmínky ultimáta de facto přistoupilo. Překvapivé? Jen zdánlivě. „Ruská strana musela přijmout fakt, že na základě Vídeňské úmluvy čl. 11 žádáme paritu, a na to se nic moc říct nedá,“ říká Tomáš Pojar, bývalý velvyslanec v Izraeli, prorektor CEVRO Institutu a bezpečnostní analytik.
„Ještě uvidíme, jestli to je konečná, nebo jakým způsobem to bude dál pokračovat. Rusko je oproti nám samozřejmě gigant, ale my jsme přece jen víc na Západě, což nám dává určitou výhodu a manévrovací prostor.“
Rusko má v Praze víc diplomatů než ve čtyřikrát větším Polsku. Proč?
Důvody jsou v zásadě historické. My jsme v devadesátých letech byli vůči tehdejšímu novému Rusku velkorysí a vstřícní. Nechali jsme je převzít sovětskou ambasádu a žádné požadavky na zeštíhlení jsme tehdy neměli. Na rozdíl od jiných zemí, kterým se to dařilo regulovat.
Každopádně se dá říct, že česko-ruské vztahy významně utrpěly, že to je největší rána pro česko-ruské vztahy od roku 1968.
Rusové z Česka pokrývali zpravodajsky celý středoevropský region. A od té doby tady nebyla ani vůle, ani příležitost s tím cokoli dělat, protože Rusko na jakékoliv náznaky odpovídalo striktně zamítavě s tím, že jakákoliv aktivita v tomto směru bude znamenat diplomatickou válku. Rusko nikdy nebylo ochotno se o tom jakýmkoliv způsobem bavit.
Je ruská GRU v kontaktu s českými tajnými službami? Jakým způsobem probíhá komunikace na této úrovni? Konají se nějaké tajné schůzky někde pod mostem, jak to známe ze špionážních filmů?
Konají se úplně normálně v kanceláři. Koneckonců, my máme v Rusku deklarované zpravodajské důstojníky, stejně tak Rusko tady a to jsou ty oficiální kanály. Stojíme ale na jiné straně barikády. Což neznamená, že jsme automaticky nepřátelé, ale v nějaké formě spolupráce se moc často nepotkáváme. Výjimkou mohou být oblasti týkající se organizovaného zločinu, kde samozřejmě policejní aparáty a zpravodajské služby mohou spolupracovat a k nějaké výměně může docházet.
Je podle vás akce Vrbětice mizerná práce, nebo to byl ze strany ruské služby třeba i záměr nechat se vidět? Nebo jde jen o ojedinělou akci, o které víme, a o těch úspěšných nevíme?
Já samozřejmě nevím, o jakém procentu akcí víme, většinou to bývá tak, že jakmile se jedna akce provalí, tak díky tomu můžete zpětně zjistit ledacos o dalších. Já jsem přesvědčen o tom, že kdyby se ruská aktivita neprovalila při pokusu o atentát na Sergeje Skripala v Londýně, vlastně i kdyby se jen neprovalila identita těch jednotlivců, tak bychom velmi pravděpodobně doteď nic nevěděli o Vrběticích, protože by nás tam ty stopy vyšetřování zpětně nedovedly.
Ve chvíli, kdy se začala rozplétat celá pavučina okolo Sergeje Skripala, začaly se rozplétat i jiné operace těch dvou agentů, až se to nakonec propojilo s Vrběticemi. Ty informace se přitom zjišťují postupně. Poprvé se o tom, že ti dva agenti byli v Česku, začalo mluvit před více než rokem. A nikdo si to tenkrát s kauzou Vrbětice nespojil. Všechny ty orgány vyšetřovací a zpravodajské služby se postupně snaží získat jednotlivé důkazy, porovnávat je, konfrontovat je a budovat celou tu kauzu, neustále se ptát, jestli tam ještě něco není, jestli to skutečně sedí. A to trvá samozřejmě nějakou dobu, než to je úplně neprůstřelné a jasné.
A kdy se s tím může jít na veřejnost...
Kdy je přesně ten moment a co je ten spouštěč, to je vždycky otázka a to já ani v tuto chvíli v tomto případě samozřejmě nevím. Ono totiž to načasování vůbec nemuselo souviset s děním v České republice. My to dáváme do souvislosti se zdejším děním, ale celou tu operaci Skripal vyšetřovali zejména Britové. Server Bellingcat, který má velmi dobré informace, na kauze Vrbětice pracoval jako na jakýchkoliv dalších kauzách. A je dost možné, že toho 20. dubna měli už dostatečné množství informací a řekli si: Hele, tak teď s tím vycházíme ven.
A vůbec je nezajímalo, jaká je tady vláda, že se bavíme o Dukovanech nebo že tady budou za půl roku volby. To načasování vlastně nemusí mít s Českou republikou až tak moc společného, byť si to my nedokážeme představit. Je samozřejmě možné, že to mělo souvislost i s konáním jiných lidí tady, s ohledem na tendr v Dukovanech. Zdá se mi ale pravděpodobnější, že to s námi a s děním u nás opravdu nesouviselo.
Ale ty otázky typu „komu to teď prospělo“ tam pořád zůstávají...
Ano, ovšem z našeho pohledu zaplaťpánbůh, že to bylo teď, půl roku před volbami, protože kdyby se něco takového stalo měsíc před volbami, tak to dost nepřiměřeně zasáhne do zdejšího politického dění. A mimochodem, těch konspiračních teorií by se pak objevilo daleko více.
Byla reakce České republiky na ta podezření o útoku ruských agentů ve Vrběticích odpovídající?
Česká strana to zatím zvládá velmi dobře. Byť samozřejmě komunikace s partnery, se spojenci a vysvětlování toho, co děláme v těch prvních hodinách nebo dnech, nebyla nejsvětlejší hodinka české diplomacie. Normálně by člověk očekával, že prezident, premiér, ministr zahraničí okamžitě začnou volat svým zahraničním partnerům a vysvětlovat. Celkově ale Česká republika něco udělala a vždycky upozorňovala na to, že to nechce eskalovat dále. Kdyby ruská strana jako reakci na to vypovězení prvních osmnácti pracovníků své ambasády vypověděla z té naší také osmnáct nebo deset lidí, byla by to jiná.
Ale ruská strana vypověděla dvacet pracovníků naší ambasády, takže tím pádem ukázala, že to dále eskalovat chce, aby skutečně ochromila českou ambasádu v Moskvě. Česká strana ani v tom dalším kroku diplomaty nevyhošťuje, ona uplatnila článek 11, což znamená, že snižuje stavy na velvyslanectví. To znamená, že ti lidé nejsou a nebudou na seznamu vyhoštěných. Dali jsme jim lhůtu do konce května, takže je tu dost prostoru i z humanitárního hlediska. V danou chvíli se totiž bavíme o více než dvou stovkách lidí, když počítáme rodinné příslušníky. Takže i v tomto kroku Česká republika učinila několik vstřícných gest. Ukázala, že je připravena jednat, že to není žádná odplata, že to je nabídka pro férové jednání. A že to nechce dále eskalovat.
Takže to, že se v médiích mluví o ultimátu, o rázné odpovědi středoevropského Davida ruskému Goliášovi, mohou být jen mediální mimikry?
Jasně. Ovšem celá akce Vrbětice byla bezprecedentní a toto je následek, který znamená bezprecedentní vyhošťování, respektive omezování stavu na ruské ambasádě v Praze a na naší ambasádě v Moskvě. To opravdu nemá až tak moc ve světě a historicky obdoby, co se týká rozsahu. Zároveň je tu ale snaha diplomacie neeskalovat a nepoužívat slova jako ultimátum.
To, co bylo důležité a zásadní a co snad stále platí, je, že ty kroky měly podporu vlády. Že to skutečně mělo podporu premiéra, ministra zahraničí a snad i podporu, byť nepřímo, prezidenta. Plus se za to postavila opozice. My musíme jako středně velká země hledat nějaký konsenzus. A když ho máme, tak máme daleko větší sílu. Velmoci jsou na tom jinak. Ty musíte brát vážně vždycky.
Proč se k tomu prezident Zeman vyjádřil až po týdnu? (Rozhovor probíhal před nedělním projevem prezidenta Zemana, pozn. red.)
Také bych od prezidenta, jakožto od nejvyššího ústavního činitele, hlavy státu a vrchního velitele ozbrojených složek, armády, očekával, že se vyjádří dřív. Zároveň předpokládám, že se na to chce Miloš Zeman podívat trochu s odstupem a nějakým způsobem si to poskládat. A uvidíme, co skutečně řekne, protože i na základě toho pak bude Rusko konat.
Tomáš Pojar
Prorektor Cevro institutu a bezpečnostní konzultant. Vystudoval politologii na Fakultě sociálních studií Univerzity Karlovy a Protiteroristická studia a vnitřní bezpečnost v Interdisciplinárním centru (IDC) v Izraeli. V roce 1995 začal pracovat pro nevládní organizaci Člověk v tísni (PIN), kterou vedl v letech 1997 až 2005. V roce 2005 nastoupil na ministerstvo zahraničních věcí, kde pracoval jako náměstek ministra pro bilaterální vztahy a první náměstek ministra pro bezpečnost a záležitosti EU, jakož i dvoustranné vztahy s evropskými státy. V letech 2010 až 2014 působil jako velvyslanec České republiky v Izraeli.
Jestli v neděli Miloš Zeman v zásadě podpoří vládní úsilí, tak si myslím, že ta aktivita Ruska bude spíše potlačena. Ve chvíli, kdy dá naději na to, aby Rusko mohlo rozehrát hru „Rozděl a panuj“, tak si to Rusko nenechá ujít a samozřejmě tu hru hrát bude. Já myslím, že ani Rusko se zatím nerozhodlo, jak to bude hrát. To bude také záležet na tom nedělním vyjádření našeho prezidenta a na dalších krocích.
Aktuální komentář Tomáše Pojara po zhlédnutí pořadu: "Prezident nepřekvapil. Přesně na takovéto vyjádření Rusko čekalo, aby mohlo rozehrát další dějství vzájemného střetu. Miloš Zeman rozhodně situaci neuklidnil, krizi naopak svými výroky spíše prodloužil."
Prezident má ale k Rusku, řekněme, velmi kladný vztah...
Rusko samozřejmě nečekalo, že za dobu vládnutí Miloše Zemana na Hradě, Andreje Babiše ve Strakově akademii společně se sociálními demokraty a s podporou menšinové vlády ze strany komunistů půjdou česko-ruské vztahy takto ke dnu. Uvidíme, jak se to celé odehraje z dlouhodobé perspektivy. Ale to jsou ty paradoxy, někdy dějin, někdy dění, které nepředvídáme. Srovnávám to s tím, když George W. Bush junior nastoupil do Bílého domu. Chtěl se odlišit od prezidenta Clintona tím, že nebude chodit do žádných válek, zahraničních intervencí. Na tom měl postavený volební program. A 11. září to změnilo tím způsobem, že se stal jedním z největších válečníků.
Miloš Zeman nastupoval na Pražský hrad s tím, že chce utužit, vylepšit vztahy mezi Českou republikou a Čínou. Podívejme se, kde jsou teď. Jsou na tom hůř, než když nastupoval. A zároveň chceme mít dobré a užší a ještě lepší vztahy mezi Českou republikou a Ruskem. A podívejme se, jak jsme na tom dnes. Takže paradoxně záměry, které jsou na začátku, skončí úplně opačně. Ale tady ještě nejsme na konci, takže uvidíme.
Každopádně se dá říct, že česko-ruské vztahy významně utrpěly, že to je největší rána pro česko-ruské vztahy od roku 1968. Nesrovnávám samozřejmě rok 1968 a současnou situaci. Ale za posledních třicet let jsme takovou krizi česko-ruských vztahů nezažili. Je to ale vina primárně Ruské federace. To nebylo způsobeno Českou republikou – ani Milošem Zemanem, ani Andrejem Babišem, ani Honzou Hamáčkem, ani kýmkoliv z opozice. Prostě si tohle tady nikdo nepřál. Kdyby Rusko nekonalo tak, jak konalo, kdyby se nechovalo tak, jak se chovalo a chová, tak by k tomu samozřejmě nedošlo.
Co pro nás vlastně zhoršené vztahy s Ruskem znamenají?
Budeme se z toho vzpamatovávat přinejmenším následujících deset let. Což neznamená, že se ty vztahy nemohou postupně zlepšovat. Já bych byl sám rád, kdyby se zlepšovaly. To ale musí chtít obě strany. My musíme také zjišťovat a pokusit se odhadovat, co bude ta další ruská reakce, pokud nějaká bude. Jakým způsobem Rusko bude reagovat. Protože pro Rusko je to zároveň přemýšlení v širším kontextu. Rusku nejde jen o Českou republiku, ale cokoliv udělá vůči České republice, to potom budou nějakým způsobem poměřovat a vážit ostatní. Prostě má to nějaké dopady i na vztahy Ruska s dalšími zeměmi.
Jsou nyní naše zpravodajské složky v nějaké fázi pohotovosti?
Zpravodajské služby jsou jistě v o něco větší pohotovosti, ale asi nikdo neočekává žádný ozbrojený konflikt. To nikdo neočekával ani předtím. Kdo je určitě v pohotovosti, tak to je NUKIB, úřad, který je tady pro kontrolu kybernetické bezpečnosti. Protože jestli něco lze očekávat, nějaký směr odplaty, tak je to samozřejmě kybernetická aktivita z Ruska směrem k České republice.
Rusové tu v zásadě jinou páku nemají. A páka jaderné energie je dvojsečná. Rusko se pravděpodobně vyšachovalo z tendru na nové jaderné reaktory. Pokud by tlačilo moc, tak se může vyšachovat i z dodávek paliva pro Temelín, kde vystřídání Ruska není téměř žádný problém. Složitější je to v Dukovanech, ale i tam je to možné. Takže ta hra je složitá a dlouhodobá, ale nemyslím si, že tady dochází k nějaké zvýšené aktivitě českých nebo jakýchkoliv zpravodajských složek. Už jen z toho důvodu, že se jedná o incident, o útok, který se stal skutečně před sedmi lety. Akorát vyšel najevo až teď.
Je Česká republika stejně bezpečnou zemí, jako byla před týdnem?
Já si myslím, že se nic zásadního z pohledu bezpečnosti lidí, občanů, nezměnilo. Možná by si někteří Češi, kteří jsou v tuto chvíli v Moskvě nebo v Rusku, měli dávat větší pozor. Uvidíme, jestli se tam nějaká hysterie nerozjede. Ale zase: I tam je potřeba dávat do kontextu to, o čem běžní Rusové přemýšlí a o čem přemýšlí ruský stát, který v tuto chvíli má armádu na ukrajinských hranicích, jedná s Běloruskem, bojuje v Sýrii…
Takže ani v Rusku to není tak, že by všichni mysleli momentálně na Českou republiku a na to, co se děje v česko-ruských vztazích. Co se týká bezpečnosti České republiky, tak si myslím, že jsme v bezpečí, a pokud skutečně dojde k narovnání vztahů na ambasádách, pokud skutečně zdejší ruská ambasáda ztratí tu moc té rezidentury ruských zpravodajských služeb pro celé širší okolí, tak si myslím, že z dlouhodobého hlediska to bude celkově lepší i pro naši bezpečnost a zároveň to bude lepší pro česko-ruské vztahy.
Takže si myslím, že to, co se teď stalo, může být nakonec dobré jak pro nás, tak pro Rusko. A s Ruskem bychom měli budovat střízlivé vztahy. Máme si pamatovat to, co se stalo, ale zároveň k tomu přistupovat skutečně realisticky a střízlivě, nemyslet si, že jsme nějakým pupkem světa. To nejsme, ale zároveň na tom nejsme zdaleka špatně.
Reklama
foto: Autor, zdroj: Tomáš Pojar, CEVRO Institut
