Doba je rozdrobená. Zvykli jsme si na život v oddělených ohrádkách, prý sociálních bublinách. Díky rodině, práci, zábavě, ale především sociálním sítím. A díky jejich algoritmům. Žiji na Facebooku, Twitteru a uklidňuji se na Instagramu. Jsou tam hezcí lidé na hezkých fotografiích, videa s veselými animacemi a Tomio tam působí ještě víc jako mimoň, třeba ve srovnání s Facebookem, kam tak nějak zapadá.
Na začátku sociálních sítí jsme si malovali, jak to bude skvělé, protože máme samé inteligentní přátele, kteří tam budou dávat zajímavé příspěvky, a člověk se tak dozví mnoho poučného a nového, takže to bude taková encyklopedie denního života. Při otevření svého profilu uvidíme souhrn všeho, co se stalo, a to navíc od těch inteligentních přátel, takže samé důležité a inspirativní informace. Jak to dopadlo, víme.
Odvrácená strana mysli
Rozpor mezi snem a skutečností, fráze, která téměř nikdy nezklamala, když se nás ve škole češtinářka ptala na rozbor básně, kterou jsme nečetli, platí i pro sociální sítě. Jen to není žádná poezie, spíš parodie na cokoliv. Odvrácená strana naší mysli, která se tváří vstřícně, ale to jen proto, že, jak říká Charlie Harper ve Dva a půl chlapa, „když lákáš pannu k sopce, tak jí také neřekneš, že ji shodíš do jícnu“.
Dnes každý ví, že máte mobil u sebe, a jako by byla vaše povinnost odpovědět každému, kdo si vzpomene vám zavolat.
Komunikace neslouží nám, ale my jí. Respektive firmám, kterým patří. Ve starých filmech přišel člověk domů a měl v ruce hrst obálek, kterými, když se probral, věděl, co mu ten den chtěli různí lidé a instituce sdělit. Pak tu byl ještě telefon. Který jste ale nemuseli brát, protože nikdo nemohl zjistit, zda jste či nejste doma nebo v kanceláři. Dnes každý ví, že máte mobil u sebe, a jako by byla vaše povinnost odpovědět každému, kdo si vzpomene vám zavolat. Nebo spíš napsat. Každý má navíc jiný oblíbený komunikační kanál. A tak dostáváme zprávy přes všechny možné Messengery a šipky na Instagramu a obálky na Twitteru a Signály a Whatsappy a spoustu času trávíme tím, abychom to množství různých zpráv nějak poskládali, rozdělili a použili.
Hybatelé banalit
Celé to jednomu dodává na důležitosti. Jsem napojen na centrální mozek lidstva, který nikdy nespí a jen čeká, až mu pošlu fotku svého oběda nebo reakci na povolební situaci v Makedonii či růst úrokových sazeb. Každý se tak může cítit jako hybatel světových událostí, i když ve skutečnosti nedokáže pohnout ve svém životě téměř s ničím.
Komunikujeme víc než generace před námi. Ale protože ne každý má co říct a jen opravdu velmi málo lidí dokáže sdělit něco opravdu výjimečného, obnažujeme pouze různé pohledy na vlastní banalitu. Nestali jsme se chytřejšími, jen se každá pitomost rychleji dostane k více lidem. Iritují mě věty přátel, které začínají: „Četl jsi to...?“ A následuje většinou papouškování titulku z nějakého bezvýznamného webu, který mu kdosi poslal na některou z jeho sociálních sítí. Ale o hromadných mailech raději dnes ne.
Nejen Karel Čapek v době, která se nám zdá dnes idylická, ale byla také plná lží a propagandy, psal o nutnosti sledovat nejen, co se říká, ale především i to, kdo to říká. Není naší povinností sledovat každý komunikační kanál, který vymyslí šikovná firma kvůli cílené reklamě. Slovo, které hledáme, je odpovědnost. Odpovědnost za sebe, za svůj úsudek a vlastní přínos k náladě ve svém okolí. Možná přichází čas úklidu. Když už jsme napojeni na tisíce dalších lidí, zvažme, co jim posíláme do jejich mysli a čím si necháme zasvinit vlastní mozek. Hrajeme cizí hru podle cizích pravidel. Nemusíme. Jen během psaní tohoto textu jsem se třikrát podíval na Twitter, co je nového, a dvakrát na Instagram. To koťátko ale bylo opravdu roztomilé a fotka guláše tak hypnotická, že jsem musel do ledničky. Ale jinak jsem samostatně myslící bytost a rozhodně jen tak někomu nenaletím.
Reklama
foto: Shutterstock
