Na konci roku 2021 proběhla druhá z konferencí Nad skleněným stropem, kterými chce hlavní město Praha nastartovat debatu o nerovnoměrném zastoupení žen v politice, byznysu i společnosti obecně. Výrazem „skleněný strop“ se označuje neviditelná bariéra, která ženám brání v kariéře, vzdělání a životním uplatnění. Na konferencích pak hlavní město představuje ženy, které dokázaly, že výraz skleněný strop patří do 20. století, ne do moderní doby. Na prosincové konferenci vystoupily Lin Ching-Yi, taiwanská politička a ředitelka organizace Women's Link, Beáta Balogová, šéfredaktorka deníku SME, kickboxerka Martina Ptáčková, slovenská herečka a diplomatka Magda Vašáryová a také šéfredaktorka webového magazínu Heroine.cz Anna Urbanová, jejíž příspěvek k problematice skleněných stropů a genderových stereotypů přinášíme.
Když jsem dostala nabídku promluvit na konferenci Nad skleněným stropem, několik dní jsem se rozhodovala, jestli jsem skutečně tou pravou osobou pro tento panel. Prvním důvodem, proč jsem byla pozvána, mohlo být to, že se v magazínu Heroine, který jsem založila, tematice genderové nerovnosti věnujeme dlouhodobě a soustavně. Druhým klíčem k mé účasti mohla být otázka, zda jsem skleněný strop během své kariéry sama prorazila.
O povýšení se přestalo mluvit, všechny vyšší pozice byly pevně obsazeny a přece z nich nikoho nemohou jen tak vystrčit. Skleněný strop nad mou hlavou byl pevný jako kámen.
Než jsem začala pracovat v Heroine, působila jsem v jednom velkém pražském knižním nakladatelství. Pokud by titul této konference zněl Pod skleněným stropem, mé pracovní zkušenosti z této doby by byly příznačné. Ve firmě jsem strávila celkem deset let, z toho tři roky na mateřské dovolené. Od nástupu krátce po vysoké škole jsem se v práci rychle rozkoukala a bavilo mě přicházet s nápady a řešeními. Výsledkem byl kariérní postup, který sice nebyl závratný, ale byl hmatatelný a motivující.
Dva roky po mém nástupu byl přijat kolega mého věku, šikovný a aktivní redaktor – jeden z mnoha ostatních šikovných a aktivních redaktorů a redaktorek. Zhruba po pěti letech – a rok poté, co jsem se vyhoupla na pozici v nižším managmentu a k vlastní kanceláři – jsem odešla na mateřskou. Snažila jsem si udržovat přehled o tom, co se v mé firmě děje, a domluvila se na návratu na půl úvazek. Dcera byla společenské dítě, pobyt v soukromé školce vítala a já se těšila zpátky do práce.
Byla mi však nabídnuta pozice, na kterou mě kdysi nabírali, s tím, že na jiné pozici nejsou schopni poloviční úvazek vytvořit. Vzala jsem to. Dál ten příběh asi odhadnete. Zůstala jsem na stejné pozici i nadále, pouze mi postupně rozšířili úvazek. Můj kolega se mezitím stal vedoucím redakční divize. Na poradách jsem se stále snažila přicházet s inovacemi a měla několik významných úspěchů. O povýšení se přestalo mluvit, všechny vyšší pozice byly pevně obsazeny a přece z nich nikoho nemohou jen tak vystrčit. Skleněný strop nad mou hlavou byl pevný jako kámen.
Jako cesta se nakonec ukázalo vytvořit si takové podmínky, které příčiny skleněného stropu zcela obcházejí. Vymyslela jsem projekt, který jsem měla ve svých rukách a kde jsme postupně vytvořili v podstatě horizontální vedení založené na kooperaci a sdílení kompetencí. Měla jsem zároveň velkou dávku štěstí a vnímám, že tohle není cesta pro každého. Je ale jednou z několika, kterými se lze vydat – nevyčerpávat se bojem se systémem, který je nastaven proti vám, ale raději si vytvořit svá vlastní pravidla.
Mužský svět českých médií
Náplní konference Nad skleněným stropem je nicméně právě to, jak systematické jsou genderové nerovnosti v byznysu i veřejné sféře a jak proti nim bojovat zevnitř. Za sebe mohu mluvit o poměrech v českých médiích, která jsou stejně jako všechny obory, kde se kumuluje vliv, dominantně mužská, zejména pokud mluvíme o řídicích pozicích. Skleněné stropy v prostředí médií jsou výjimečně škodlivé a mohou být právě tím, co všechny ostatní skleněné stropy podpírá. Říct, že média náš svět „utvářejí“, je možná nadnesené – představu o tom, jaký svět je a jak funguje, si utváříme i z rodiny, ze školy, z kultury a popkultury. Média ale rozhodně hrají významnou roli v tom, co je nám předkládáno jako důležité a co nám naopak předkládáno není. Co zůstává nevyslovené, neviditelné a skryté.
Zde si dovolím malou vysvětlivku: Pokud zde nyní mluvím o médiích, mluvím o těch, jež mají ambice oslovit co nejširší vrstvy čtenářů. Médium, kde pracuji, takovým zdánlivě není. Je totiž přiznaně tzv. ženské. Tím se automaticky stane několik věcí: Mužští čtenáři do něj nenahlížejí, protože je-li něco tzv. pro ženy, jich se to netýká. Je-li to pro ženy, nemůže to být pro všechny. Nadále jsou média „pro ženy“ víceméně ad hoc vyloučena ze seriózní publicistiky a čeká se, že budou přinášet pouze povrchní, lifestylový obsah. Zajímavě toto očekávání vyvstalo zhruba před půlrokem, kdy šéfredaktor webu Českého rozhlasu Radek Kedroň v rozhovoru řekl, cituji: „Kupodivu Rozhlas.cz navštěvuje také poměrně vysoký podíl žen, a přitom pro ně nemáme žádnou speciální rubriku, která by cílila na ženy a věnovala se třeba péči o pleť.“ Ano, šéfredaktor vlivného veřejnoprávního média je překvapen, že se ženy zajímají o zpravodajství.
.
Česká média jsou tedy převážně řízena muži, zatímco ženy uvízly pod skleněným stropem.
Právě o těchto médiích chci dnes hovořit. Čísla nebudou markantně odlišná od jiných oborů. Na nižších a středních pozicích bude mnoho žen, možná dokonce s mírnou převahou, ale čím vyšší pozice, tím jich bude méně. Při letmém průzkumu jsem nenašla ani jednu šéfredaktorku v čele významného média a i zástupkyní šéfredaktora je velmi střídmě. Takovými bílými vránami mohou být Petra Benešová, nová zástupkyně šéfredaktora webu Seznam Zprávy, Irena Cápová ve Forbesu nebo zástupkyně šéfredaktora Hospodářských novin Jana Klímová. Česká média jsou tedy převážně řízena muži, zatímco ženy uvízly pod skleněným stropem. Můžeme si být jisti, že to není tím, že by byly méně kompetentní nebo zkušené. Příčiny neprostupnosti jsou mnohé a velká většina z nich bude stejná v médiích jako v jiných oborech. Některé z těchto příčin mohou být specifické. Ty, které si zaslouží zvláštní zmínku, jsou trojí.
Daň za mateřství
Daň za mateřství je v jádru všech genderových nerovností. Výpadek v kariéře, který je věnován péči o malé děti, dopadá takřka výhradně na ženy. Podle letošního průzkumu čerpá rodičovský příspěvek 98 % žen a 2 % mužů. To je závratný nepoměr. Pokud čas a energii potřebnou na péči nesou pouze ženy, jsou k ní neviditelně připoutány dokonce i ty, které nepečují. Ale mohly by.
Péče je k ženě už od počátku jejího kariérního života přilepena jako neviditelný balvan. Nejprve je zaměstnankyně mladá, a tudíž nezkušená. Následně je stále ještě mladá, ale pro zaměstnavatele už riziková, protože bude mít děti a bude odcházet na mateřskou, potažmo rodičovskou dovolenou. Následuje období, kdy ženy mají malé děti, a ty jsou nemocné – pro zaměstnavatele opět riziko toho, že bude žena-matka odcházet pečovat. Pak děti odrůstají a ženy by se pro zaměstnavatele mohly stát zajímavé, ale ouha! Do popředí se dostává péče o stárnoucí rodiče a prarodiče.
Tato nejzatvrzelejší příčina skleněných stropů je zároveň tou, kterou budeme prolamovat nejobtížněji. Stereotypy o rolích žen a mužů jsou v naší společnosti přítomné silně a zároveň velmi často nereflektovaně. Popisovaný stav není vnímán jako problém, je hodnocen jako normální. Naším úkolem je mluvit o tom pořád dokola, upozorňovat na modely společností, které tyto stereotypy rozbily, a přesto jsou nadále úspěšné, a podporovat systémové nástroje, které z žen jednostranné břímě péče mohou sejmout.
Adorace ostrých loktů a pánské kluby
Druhá příčina jevu, kdy ženy narazí na neviditelnou překážku na cestě v kariérním růstu, je představa o tom, jak má vypadat správný leadership. Boss, šéf, lídr – ta slova si většina lidí zaměňuje s velmi úzkou škálou vlastností, která se vyznačuje tvrdostí, neochotou či neschopností dělat kompromisy, přesvědčením o neomylnosti své vize. Vidí někoho, kdo neustále žene sebe i ostatní kupředu i za cenu vyhoření, kdo se valně neohlíží na důsledky svých rozhodnutí a vede ostatní nikoliv inspirací, ale silou nebo strachem.
Tento až psychopatický obraz vůdce nebo lídra je bohužel zároveň tím, kdo v naší společnosti zosobňuje úspěch. Na tento typ skleněného stropu narážejí nejen ženy, které až na výjimky takovéto vedení týmu nepreferují, ale i všichni muži, kteří na to takzvaně nemají žaludek. Ostré lokty a ochota překřičet každého v místnosti ale není znakem kompetence a měli bychom si to připomínat nejen při pohledu na řízení korporací nebo veřejných organizací, ale také při pohledu na politickou scénu. Zásadní vlastností každého dobrého politika by neměla být tvrdost postoje, ale schopnost umět nalézt kompromis.
Ženy do pánských klubů proniknout ani nechtějí. Tento typ pánských klubů totiž chrání a posiluje sebe sama.
Pokud se ocitnete v organizaci, kde se tento typ vůdců ve vedení usadí ve větším počtu, není divu, že ženy do takového prostředí neproniknou, ale ani proniknout nechtějí. Je příznačné, jak tento typ pánských klubů zároveň chrání a posiluje sám sebe. Před několika měsíci se českými médii prohnala kauza reportéra Jiřího Hoška z webu Seznam Zprávy, který byl na hodinu propuštěn poté, co se ukázalo, že několika svým kolegyním dělal nevyžádané sexuální návrhy, a dokonce posílal fotky svého přirození. Pointou v tomto případě není jen to, že se o celé věci v redakci vědělo déle a zaměstnankyně jedna druhou před kolegou varovaly, zatímco vedení věc nechávalo „vyhnít“.
Příznačné bylo především ticho, které se v českém mediálním prostoru po odhalení rozhostilo. Ostřílení novináři z jiných redakcí se buďto nevyjádřili nijak, nebo dokonce nevkusně žertovali, jako novinářský matador Miloš Čermák, šéf Seznamu Ivo Lukačevič, nebo dokonce Miroslav Kalousek, který Hoška víceméně politoval s tím, že „uklouznout může každý“. Zpráva ženám pracujícím v médiích je víc než jasná: I pokud budete čelit jasnému sexuálnímu nátlaku, nikdo se vás nezastane a chlapi si navzájem vykryjí záda. Není divu, že tento typ lídrů mezi sebe ženy pouštět nechce, stejně jako ženy nemají chuť obhajovat se v takto toxickém prostředí.
Mužský pohled jako základní čtení světa
Jednou z věcí, kterou jsem si uvědomila v roli novinářky, je jev, kdy svět je nám v médiích velmi často interpretován pouze mužskou optikou. Kdyby se na Radiožurnálu v hodinovém bloku komentářů objevilo 9 příspěvků od komentátorek a 1 od komentátora, lidé by zřejmě hromadně volali do redakce, jestli se nezbláznili. Že je to ale běžně a standardně naopak, nikoho nepohoršuje. Ženská optika je podceňovaná a odsouvaná do „zájmových“ médií, což je mimochodem kategorie, v níž je Heroine pravidelně nominována na cenu Křišťálová lupa. (Vím, že to organizátoři nemyslí zle, ale jistým způsobem je příznačné, že názorový ženský magazín se objevuje ve stejné kategorii jako web věnovaný počítačovým hrám nebo novinkám ze světa kosmonautiky. Být ženou je prostě takový koníček.)
Pokud je nám svět interpretován skrze to, co muže zajímá, čím žijí a co je pro ně podstatné, zůstane nadále skryté to, co je naopak nezajímá, není pro ně důležité a hodno pozornosti. I to může ve výsledku významně přispět k udržení statusu quo. Pokud nějaký problém setrvale nepojmenováváme, pokud s ním neseznamujeme širokou veřejnost a neapelujeme na jeho řešení, ledy ani skleněné stropy se nikdy nepohnou.
Co praktického můžeme dělat my? Coby člověk pracující v nezávislém médiu mám jedinečnou, ale také poměrně ojedinělou příležitost naznačené problémy zviditelňovat a dostávat je do povědomí veřejnosti. A to nejen skrze abstraktní apely, ale skrze psaní o tom, co se lidí přímo a osobně dotýká. Článek o mentální zátěži, kterou ženy kromě péče o domácnost často nesou, si přímo přečetlo 200 tisíc lidí a nepřímo 400 tisíc. I takový malý krůček může někde přivést lidi k jednomu stolu, aby si popovídali o tom, jaká mají životní očekávání, a řešili je společně a partnersky. I kdokoliv, kdo má přístup k sociálním sítím, si může dát za úkol aktivně se zapojovat do diskusí, a nakolik mu síly stačí vysvětlovat, ukazovat, někdy třeba i někoho vyvolat jménem. Být troublemaker, být někdo, kdo zakřičí, vidí-li nespravedlnost, je role nevděčná, ale její sílu nelze podceňovat.
Svět se ale přece jen mění
I za kratičkou dobu tří let, kdy vedu magazín Heroine a blíže sleduji to, jakým způsobem se v naší společnosti projevují genderové nerovnosti, mohu s jistotou říct, že trend tyto nerovnosti zviditelňovat a narovnávat tu je. I malá konference tohoto typu může být malým dílkem do skládačky celkového úsilí, které nakonec proteče do širokého povědomí a začne měnit to, oč tu zřejmě všichni usilujeme, spravedlivý svět bez neviditelných překážek, které sice znevýhodňují primárně jednu polovinu lidstva, ale v důsledku škodí všem.
Reklama
foto: Anna Kovačič, zdroj: Nad skleněným stropem