V roce 1930 napsal ekonom John Mayard Keynes esej nazvanou Economic Possibilities for Our Grandchildren, v níž pro 21. století předpověděl patnáctihodinový pracovní týden jako ekvivalent pětidenního víkendu. Jeho představa se zalíbila Eriku Barnouowi, který pár desítek let po něm, konkrétně v roce 1957, v The New York Times napsal, že s ústupem pracovního času se bude lidská identita více ztotožňovat s koníčky, jimž se věnujeme ve volném čase. Podle magazínu The Atlantic nebyly tyto předpovědi zcela špatné.
Někteří Američané dnes skutečně pracují mnohem méně než dříve – průměrný pracovní rok se snížil o více než 200 hodin. To ale neplatí pro všechny. Zejména ne pro vysokoškolsky vzdělané jedince, pro které se význam práce také mění, ale zcela jiným způsobem. Mají ji i místo koníčků.
Místo náboženství
Pokles tradiční víry v Americe se shodoval s explozí různých druhů ateismu. Někteří namísto boha uctívají krásu, jiní politické identity, další své děti. Každý ale uctívá něco. A podle The Atlantic začíná stále více vzdělaných Američanů uctívat práci, které tím dávají punc novodobého náboženství. Jedná se o víru, že práce není nezbytná pouze jako prostředek obživy, ale že vyjadřuje ústřední bod identity, a dokonce účel života. Jedná se o přesvědčení, že každá společnost podporující lidský blahobyt musí vždy podporovat i více práce.
Bohatí pracují více, protože si to mohou dovolit, a proto také mají tolik peněz.
Že by myšlenkový návrat ke komunismu? Ne. Nejedná se o pracující lid, který ona práce jakožto činnost spojuje. Jedná se o inteligentní individua, kterým práce pomáhá vyjádřit jejich osobitost a zároveň je vnitřně kultivuje tak, aby se mohla stát nejlepší verzí sebe sama – ve smyslu Nietzscheho nadčlověka. Vystoupit ze sebe, přesáhnout sebe a stát se nejvyšší formou lidství, která zde ještě není a nebyla. Podle této víry může práce zušlechťovat a rozvíjet duši, ducha i mysl. Podobně, jak to dříve dělalo náboženství. V Americe je tato nová víra známá pod trefným názvem
Ze všech nejproduktivnější
V roce 2005 napsal Samuel P. Huntington ve své knize Who Are We?: The Challenges to America’s National Identity, že žádná velká země nemůže USA konkurovat v počtu odpracovaných hodin za rok. Rozdíl mezi Spojenými státy a dalšími zeměmi navíc rok od roku roste. Američané pracují déle, mají kratší dovolenou, méně nezaměstnanosti, invalidity a sociálních dávek. Do důchodu chodí později než lidé ve srovnatelně bohatých společnostech. Vysoký průměr aktuálně drží bohatí vzdělaní muži, kteří se řadí mezi přední světové workoholiky. Tento model zcela vzdoruje ekonomické logice i historii. Bohatí vždy přece pracovali méně než chudí, protože si to mohli dovolit. Dnes je to naopak. Bohatí pracují více, protože si to mohou dovolit, a proto také mají tolik peněz.
Nalezení smyslu života v práci tu překonává touhu po rodině a laskavosti.
Zajímavé na tom všem je, že podle statistik bohatí Američané tolik pracují ne kvůli bohatství, ale kvůli tomu, že chtějí. Návštěvu kanceláře si volí z duchovních důvodů podobně jako katolíci návštěvu kostela nebo židé synagogy. Mohou se zde cítit sami sebou, jsou zde sami, v klidu a pohodlí. V klasickém slova smyslu je tak jejich život jejich prací a jejich práce jejich životem.
Ekonom Robert Frank napsal v The Wall Street Journal, že budování bohatství je pro takové jedince tvůrčím procesem, který je musí bavit. Pro mnohé z dnešních boháčů tak prakticky neexistuje nic, jako je volný čas. Jejich volným časem je práce, kterou nadevše milují. Podle nedávné zprávy Pew Research je takový život i prioritou mladých lidí – nalezení smyslu života v práci tu překonává touhu po rodině a laskavosti.
Bohatství jako nové poslání
V Americe tak podle ekonomů práce pomalu ztrácí status výhradně hospodářské funkce a přejímá spíše význam jakéhosi životního poslání ve smyslu vnitřní kultivace člověka. Budování bohatství je v této filozofii koníčkem, který člověka naplňuje vnitřně i materiálně. Tohle stanovisko podpořil už na počátku 20. století vzestup podnikových administrativních sil a tříd nových zaměstnanců, kteří si mohou vybírat a nemusí trávit dlouhé hodiny pěstováním kukuřice, což je „práce pouze jako práce“ bez onoho poslání.
Kultura, která převádí sny o seberealizaci do placených pracovních míst, je na nejlepší cestě ke kolektivní depresi, masovému zklamání a nevyhnutelnému vyhoření.
Podle Dereka Thompsona, ekonomického autora magazínu The Atlantic, je ale kultura, která převádí sny o seberealizaci do placených pracovních míst, na nejlepší cestě ke kolektivní depresi, masovému zklamání a nevyhnutelnému vyhoření.
Reklama
Podobné tendence vydávat práci za náboženství či jakési poslání vídáme i v Česku. Nejsou to jen vysocí manažeři a bohatí lidé, ale i drobní živnostníci a kreativci, kteří své práci denně zasvěcují víc než jen nadšení, vytrvalost a výkonnost. Ještě jsme jistě nedošli tak daleko jako bohatí Američané, i tak je ale dobré zamýšlet se nad otázkou volného času a brát jej jako další nedílnou součást života, kterou se nevyplácí podceňovat. Fenomén „vyhoření“ už k nám totiž dorazil také.
foto: Shutterstock, zdroj: The Atlantic
