A právě tehdy se z některých mužů stávají neúnavní bojovníci za tradiční hodnoty. Především za tu, že poslední slovo má mít ten, kdo vlastní mikrofon.
Ženy chtějí příliš mnoho, nic nedávají nazpět, vymlouvají se na menstruaci a měly by raději mlčet, aby neublížily svému muži. Alespoň tak si představuji poselství, které si máme odnést z několika výroků jednoho pána v podcastu.
Původně jsem se chtěla rozčílit. Pak jsem pochopila, že poslouchám neplacený náborový spot feminismu. A to ještě s takovým nasazením, že by mu za něj měly feministické organizace poslat děkovný koš.
Pardon, máme mozek
Nikdy jsem o sobě nepřemýšlela jako o feministce. Ne proto, že bych proti feminismu něco měla, ale protože mi některé věci připadaly natolik samozřejmé, že jsem neviděla důvod je pojmenovávat. Například, že mám mozek. Že ho smím používat. Že můžu mít názor, i když zrovna někomu nepřipadá roztomilý. Že když s mužem žiju, nejsem automaticky jeho zaměstnankyní s pracovní dobou čtyřiadvacet hodin denně a odměnou v podobě možnosti sdílet jeho příjmení.
Zkrátka jsem měla za to, že jsem normální ženská. A pak jsem na internetu narazila na ukázku rozhovoru, kde mladý muž v kšiltovce vysvětluje, jak by se měly ženy chovat. A zjistila jsem, že jsem zřejmě radikální feministka už od okamžiku, kdy mi přestřihli pupeční šňůru.
Žena chce moc. Muž chce jen všechno
„Ženy od chlapa očekávají příliš mnoho věcí. Zároveň samy nedávají nazpět nic,“ stojí v prvním titulku videa.
To mě zaujalo. Zejména ta formulace „nic“. Protože nic je skutečně zajímavá jednotka, zvlášť když s ní měříte polovinu lidstva. Ženy tedy podle této pozoruhodné účetní uzávěrky do vztahu nepřinášejí vůbec nic, žádnou práci, péči, peníze, podporu, čas, lásku ani energii. Pravděpodobně celé dny leží na pohovce, jedí bonbony a čekají, až se jejich muž vrátí z lovu mamutů.
Vždycky mě fascinovalo, jak někteří muži dokážou pronést větu o všech ženách s takovou jistotou. Já bych si netroufla ani tvrdit, že všechny ženy v našem domě třídí odpad, přestože máme na chodbě tři barevné kontejnery. Ale pán v kšiltovce má zřejmě k dispozici rozsáhlý výzkum, podle kterého miliardy žen kolektivně selhaly v poskytování protislužeb mužskému pokolení.
Zajímalo by mě ovšem, co přesně znamená to „dávat nazpět“. A hlavně komu, za co a podle jakého ceníku. Existuje nějaký vztahový věrnostní program? Za vynesení koše jedno poděkování, za uvařenou večeři pochvala a po deseti letech soužití možnost vyslovit nesouhlas? Možná jsem jen nepochopila pravidla.
Menstruace jako neomluvitelný útok na mužský komfort
Ve druhé části přichází ještě větší lahůdka. „Chlapi se musí vypořádávat i s ženskými cykly. Jste zlé a používáte to jako alibismus.“
Přiznávám, že tady jsem musela na chvíli odložit kávu. Ne proto, že bych byla uražená, ale spíš jsem čekala, zda bude následovat informace, že muži musejí snášet také střídání ročních období, gravitaci a fakt, že voda je mokrá. Ženský cyklus totiž není marketingový výmysl, kterým jsme se rozhodly komplikovat život mužům. Vyskytuje se poměrně dlouho, pravděpodobně už před založením podcastových studií. Některé ženy ho prožívají téměř bez obtíží, jiné s bolestmi, únavou, migrénami nebo výraznými změnami nálady. A některé s natolik závažnými potížemi, že potřebují lékařskou pomoc.
To samozřejmě neznamená, že menstruace automaticky omlouvá každé nepříjemné chování. Jenže mezi větou „nemusíš se ke mně chovat ošklivě“ a kolektivním obviněním žen, že jsou zlé a vymlouvají se na vlastní biologii, leží tak velký prostor, že by se do něj vešlo několik fotbalových stadionů. A možná i jedno menší centrum pro výuku empatie.
Mimochodem, muži také nejsou každý den dokonale milí, vyrovnaní a emocionálně dostupní. Někdy jsou unavení, protivní, podráždění nebo se s nimi nedá mluvit. Občas proto, že se jim nedaří v práci. Jindy proto, že jejich oblíbený fotbalový klub prohrál. A přesto jsem zatím nezaznamenala celospolečenskou debatu o tom, zda by ženy měly dostat návod, jak se vypořádat s mužským fotbalovým cyklem. Možná je načase ji otevřít.
Když je žena protivná, má mlčet. Když je protivný muž, dostane mikrofon
Ale absolutní vrchol přichází na závěr. „Protivná ženská by měla mlčet, aby neublížila svému chlapovi. Některé věci mají zůstat uvnitř.“
Jak nádherná myšlenka. Tak prostá, až je člověku líto, že jsme kvůli ní absolvovali celé dějiny ženské emancipace.
Chci vztah dvou lidí, kteří se berou vážně, umějí spolu mluvit a vědí, že občas jsou oba k nevydržení. Jenže jestli se tomu říká feminismus, tak dobrá. Pak jsem feministka.
Žena má emoce? Ať je schová. Něco jí vadí? Ať o tom nemluví. Má špatný den? Hlavně ať tím nezatěžuje partnera. V ideálním případě bude fungovat jako elegantní pokojová rostlina. Potřebuje minimum pozornosti, nikdy neodporuje, a když jí něco chybí, diskrétně uschne. Předpokládám ovšem, že toto pravidlo platí pouze pro ženy. Muž, který je nespokojený, totiž zjevně mlčet nemusí. Může například přijít do podcastu a veřejně vysvětlovat, jak hrozné jsou ženy.
Ženská nespokojenost ubližuje. Mužská nespokojenost je názor. Ženská podrážděnost je alibismus. Mužská podrážděnost je upřímnost. Žena má některé věci nechat uvnitř. Muž je může poslat do světa přes mikrofon, kameru a sociální sítě. Jestli tohle není dokonalý příklad dvojího metru, pak už zbývá jen vyrobit metr, který bude mužům měřit centimetry a ženám kilometry.
Feminismus pro lidi, kteří o něj nikdy nestáli
Na celé té záležitosti mě nejvíc fascinuje, že podobná prohlášení stále ještě někdo považuje za odvážné pojmenování pravdy. Jako by myšlenka, že žena má méně mluvit a více vyhovovat, byla převratným objevem jednadvacátého století. Přitom je to pořád tatáž stará písnička, jen místo nedělního kázání zaznívá v moderním studiu a místo kravaty má její interpret kšiltovku.
A já si kladu otázku, co je na ženě, která se nebojí říct, že je nespokojená, vlastně tak děsivého. Nechci obhajovat ženy, které své partnery ponižují, manipulují jimi nebo jim ubližují. Stejně jako nechci obhajovat muže, kteří dělají totéž. Chci jen žít ve světě, kde dospělý člověk odpovídá za své chování bez ohledu na pohlaví. Kde se o problémech mluví, místo aby se ukládaly do ženského vnitřního archivu, dokud z nich nevznikne celoživotní žaludeční vřed.
A kde slovo partner neznamená nadřízený.
Vlastně mi připadá až absurdní něco tak samozřejmého vysvětlovat. Nechci, aby ženy vládly mužům. Nechci, aby muži trpěli za historické křivdy. Nechci partnera, který mi bude ze strachu odkývávat každou hloupost. Chci vztah dvou lidí, kteří se berou vážně, umějí spolu mluvit a vědí, že občas jsou oba k nevydržení. Jenže jestli se tomu říká feminismus, tak dobrá. Pak jsem feministka.
Nejlepší reklama na feminismus nosí kšiltovku
Kdysi jsem měla pocit, že feminismus je něco, k čemu člověk musí dojít. Že si musí přečíst příslušnou literaturu, nastudovat historii, vybrat si myšlenkový proud a možná si pořídit plátěnou tašku s nějakým výmluvným nápisem. Dnes už vím, že někdy stačí otevřít internet.
Tam totiž pravidelně vystupují muži, kteří vám vysvětlí, proč byste se měla uskromnit, být vděčnější, méně náročná, méně emotivní, méně hlasitá a ideálně také méně přítomná ve všech situacích, kdy se jim to zrovna nehodí. A člověku najednou dojde, že právo být plnohodnotnou lidskou bytostí opravdu není samozřejmost, kterou všichni považují za vyřízenou.
Samozřejmě existuje spousta mužů, kteří by nad podobnými výroky kroutili hlavou stejně jako já. Mužů, kteří nepotřebují ženské mlčení jako důkaz vlastní hodnoty a nemají pocit, že partnerčina menstruace je osobní útok na jejich ústavní práva. O těch se ovšem tolik nemluví. Nejspíš proto, že respekt k druhému člověku není dostatečně výbušný materiál na virální video.
Pánovi z rozhovoru bych tedy chtěla poděkovat. Ne za jeho rady ženám, ty si opravdu nechám ujít. Ale za připomenutí, že některé věci ještě zdaleka nejsou vybojované. Když už je přesvědčený, že protivný člověk by měl mlčet, aby neubližoval svému partnerovi, mohl by toto pravidlo někdy vyzkoušet i na sobě. Třeba při příštím rozhovoru. Ne proto, že je muž, ale proto, že rovnost znamená, že stejná pravidla platí pro všechny. A pokud mu to připadá jako příliš velký požadavek, mám obavu, že právě pochopil, jaké to je být ženou podle jeho představ.
