Jste běžná rodina, táta, máma, dvě děti. Standardně kupujete 10 rohlíků. V supermarketu zaplatíte 29 korun, u Kabáta skoro stovku. A pak si přečtete rozhovor, ve kterém majitel pekárny s výrazem sebeobětování připustí, že tedy ještě devítikorunovou cenu rok udrží, ale jednoduché to nebude.
No, děkujeme pěkně. My samozřejmě všichni chápeme, že vás trápí dražší suroviny, rostoucí mzdy, neustále se měnící cena nafty a pražské zácpy. Taky chápeme, že letos už několikrát zdražoval a že rohlík za devět je zřejmě úlitba zákazníkům, rohlíky jsou prostě nejvíc na očích.
Jenže devět korun za rohlík je pro spoustu lidí cena, nad kterou kroutí hlavou už dnes. A ujištění, že se zatím nebude zvyšovat, jim může znít skoro jako výsměch. Pan pekař už v minulosti vysvětloval, proč jsou jeho rohlíky dražší: „Deset korun je moc, devět je tak akorát,“ a dodal: „Netuším, co všechno ještě Češi vydrží.“ Na suroviny podle něj padne čtvrtina ceny, dalších 25 až 30 procent na ruční práci a desetina na dopravu. Ve stejném roce ale oznámil, že chce nabídnout levnější výrobky, u nichž ušetří na práci, energii i surovinách. Kvalita přitom podle něj měla zůstat stejná. Pokud tedy lze ušetřit na výrobě a zachovat kvalitu, za co přesně dnes zákazník platí dvojnásobek ceny běžného supermarketového rohlíku?.
Lidé už prý nevnímají, kolik co stojí. Opravdu?
V rozhovoru zazní ještě jedna pozoruhodná věta: „Myslím, že dnes už málokdo nějak výrazně registruje, kolik co stojí a jak se zdražuje.“ Věřím, že v řemeslných pekárnách se takoví lidé najdou. Existuje ale také spousta domácností, kde se kontroluje cena másla, vajec, mléka i každého kousku pečiva. A rozdíl mezi třemi a devíti korunami je dost zásadní.
O dražším pečivu se často mluví jako o něčem téměř ušlechtilém. Poctivé suroviny, tradiční postupy, ruční práce, dokonalá křupavost. Pro milovníka dobrého jídla jsou to jistě důležité věci. Jenže pořád mluvíme o obyčejném rohlíku. O pečivu, které se kupuje ke snídani, dětem ke svačině nebo k večeři. Namaže se máslem a sýrem, dá se tam plátek šunky a většinou během pár hodin zmizí.
Oblíbeným argumentem zastánců dražšího pečiva je jeho údajně lepší chuť a trvanlivost. Supermarketový rohlík prý za pár hodin ztvrdne, druhý den zgumovatí a už se nedá jíst. Jenže představme si docela normální domácnost. Přinesete deset čerstvých rohlíků. Děti si vezmou ke svačině, něco padne k večeři, zbytek k snídani. A není co řešit. Vykládat takové rodině, že měla raději utratit dvakrát tolik, protože levný rohlík bude druhý den gumový, jsou prostě kecy.
Pro člověka, který musí hlídat výdaje, je zásadní, jestli je rohlík čerstvý, dobrý a cenově dostupný. Běžné supermarketové rohlíky jsou naprosto v pohodě. A že řemeslná pekárna peče v menších sériích, zaměstnává více lidí a pečivo několikrát denně rozváží? Kdo má na týdenní nákup omezený rozpočet, tomu se těžko vysvětluje, proč by měl zaplatit víc kvůli poctivému kynutí, řemeslnému zpracování a tradiční receptuře. Opravdu si někdo myslí, že maminku, která počítá peníze do další výplaty, zajímá, kolikrát denně pekárna mění výrobní program?
Charita za devět korun? Internet se baví
Debata pod článkem je ukázkovou hitparádou českého smyslu pro humor. Diskutující Juraj Biely se pustil do ironického rozboru ceny mouky a dalších surovin. Nakonec poznamenal: „Chtít za takový rohlík 9 korun je prostě charita.“ Podle něj by pekárna měla cenu rovnou podstatně zvýšit, aby si zákazníci jídla pořádně vážili. Další diskutující porovnává cenu řemeslného rohlíku s vepřovou kýtou: „Dneska jsem u řezníka koupil vepřovou kýtu za 140 Kč za kilo.“ (Daný rohlík stojí v přepočtu 141 korun na kilo). Martin Valeš upozorňuje na rozpor mezi Kabátovým stěžováním na rostoucí minimální mzdu a cenou jeho pečiva. Ironicky poznamenává, že zaměstnanec by těžko vyžil, „kdyby si nakupoval zaměstnanec pečivo u zaměstnavatele“. V diskusi se ovšem ozývají také lidé, kteří dražší pečivo hájí. Robert Homolka upozorňuje, že Kabátův a supermarketový rohlík jsou „dva zcela odlišné produkty“. Jistě. Jenže odlišný výrobek ještě nemusí být dvakrát lepší. A hlavně nemusí být dvakrát lepší pro každého.
Levný rohlík je druhý den gumový? A co když už žádný nezbyde?
Oblíbeným argumentem zastánců dražšího pečiva je jeho údajně lepší chuť a trvanlivost. Supermarketový rohlík prý za pár hodin ztvrdne, druhý den zgumovatí a už se nedá jíst. Jenže představme si docela normální domácnost. Přinesete deset čerstvých rohlíků. Děti si vezmou ke svačině, něco padne k večeři, zbytek k snídani. A není co řešit. Vykládat takové rodině, že měla raději utratit dvakrát tolik, protože levný rohlík bude druhý den gumový, jsou prostě kecy. A mimochodem, zázračný dražší rohlík může být druhý den úplně stejně hnusný.
Jakákoliv pekárna má plné právo prodávat své rohlíky za devět korun. Nebo za dvacet, nebo na 150. Kdo chce, koupí si je. Kdo nechce, půjde jinam. Pro většinu běžných nákupů je ovšem cena zásadní. A pokud někomu chutná čerstvý rohlík za 2,90 Kč, opravdu nepotřebuje vysvětlovat, že by si měl připlatit za poctivější řemeslo. Rohlík za devět korun si své zákazníky najde. Ale tvrdit, že „ještě rok tu cenu udržíme”, a tvářit se u toho, jako kdybych rodině odepíral večeři, to opravdu není nutné.
