Jako spisovatel mám řadu zkušeností s tvůrčím blokem a ušklíbám se koutkem úst pokaždé, když vidím kolegy z práce, jak si nešťastně rvou vlasy nad zapeklitým problémem. Tohle jsou způsoby, jakými se s blokem vypořádávám já.
Obrázek je to zpravidla stejný: člověk sedí za počítačem, v jeho tváři se odráží nespokojenost, chvíli zuřivě buší do klávesnice, chvíli zírá do prázdna, potom zase buší a nakonec všechno smaže. Často se svým problémem otravuje ostatní kolegy. „Pojď sem a přečti si to. Poraď mi. Co si myslíš o tomhle? Ne, pořád se mi to nelíbí.“ Většinou nedá pokoj, dokud není stoprocentně spokojený – takže nedá pokoj nikdy. A práce se stejně nikam nehýbe, pořád je zaseklá na jednom místě.
Čím více se snažíte vyřešit zapeklité zadání, tím hlouběji se do problému ponořujete.
Bezvýchodná situace?
Podobné výjevy můžete vidět v konferenčních místnostech, v open officech, dílnách, v podstatě kdekoliv, kde se řeší nějaké problémy alespoň trochu kreativním způsobem. Tradiční chyba, kterou lidé dělají, je, že si nedají pokoj – pořád v úkolu rýpají a snaží se ho vyřešit. Čím déle nad ním sedí, tím více v něm jsou zasekaní a tím pomaleji se posunují kupředu. Pojďme se tedy podívat na základní postupy, které vám mohou pomoci vyřešit váš úkol.
Vystupte z problému
Lidé se obvykle natolik ponoří do problému, až se v něm úplně zasekají. Mají tunelové vidění. Začali pracovat určitým způsobem a nedokážou se na problém podívat novýma očima. Zkouší to. Žádají o pomoc druhé. Ale tradičně jim nejdříve představí problém i své řešení: od začátku zarámují způsob, jakým o problému přemýšlí ostatní, případně neposlouchají, když jim druzí nabízí jiný pohled na věc. Co tedy s tím? Je potřeba z problému vystoupit. To umožňuje čas. Minimum je jít na kávu nebo oběd, lepší je jít na procházku nebo se jen tak pobavit s přáteli. Pokud je to možné, odložte problém na další den. A pak se na něj podívejte čerstvýma očima.
Většině lidí tohle stejně nepomůže. Proč? Protože když se k problému zase vrátí, začínají od místa, kde skončili. Pokračují stejným způsobem jako předtím. A ono to pořád nefunguje. Zkuste radu grafického designéra Christiana Helmese a zamyslete se nad tím, jak by problém vyřešil někdo jiný než vy: Vincent van Gogh, Václav Havel nebo třeba váš otec.
Nejdřív věc dokončete a potom ji přepracujte
Tuto metodu nejčastěji aplikuji sám na sobě. Spousta lidí pracuje na problému postupně, rozmýšlí si každý krok a nepohnou se kupředu, dokud nejsou spokojení. Tak se často zaseknou v prvních 20 % úkolu. Naučil jsem se nedívat na to, co tvořím. Nejdřív ze všeho potřebuji úkol (v mém případě většinou nějaký článek, marketingovou kampaň nebo vizuální návrh) dokončit. Co na tom, že se mi některé části nelíbí. Tvořím dál, často i do slepých uliček. V okamžiku, kdy je hotovo, mám před očima celý obrázek. Pokřivený a nehezký. Můžu se na něj podívat druhý den a najednou si uvědomím, že není tak ošklivý, jak jsem si původně myslel. Vidím ho čerstvýma, méně kritickýma očima. Pozorně ho po sobě zkontroluji. Upravím, nebo docela předělám cokoliv, co se mi nelíbí. A najednou mám hotovo.
Jestliže jste se svou prací spokojení alespoň na 80 %, odevzdejte ji. Ostatní ji budou třeba považovat za stroprocentní.
Najděte inspiraci
Internet je nekonečným zdrojem inspirace. Když se zaseknu na problému, hledám, jak problém vyřešil někdo jiný. Pročítám články, sleduji obrazy, hledám, nasávám, zkouším. Dostávám nápady. A ty následně aplikuji.
Nesnažte se o stoprocentní spokojenost
Řeknu vám tajemství: sto procent neexistuje. Nikdy nic nebude takové, aby to vyhovovalo všem lidem na světě. Například vašemu budoucímu já. Co se vám líbí dnes, bude za půl roku nedokonalé a plytké. Co považujete za geniální, bude pro druhého otravné a nudné. Pokud jste udělali úkol nejlépe, jak jste mohli, pokud víte, že lépe to už nedokážete, pokud jste s ním vy sami spokojeni alespoň na 80 % – odevzdejte ho. Mnohokrát zjistíte, že druzí ho považují za výborný.
foto: Shutterstock
