Jak poznat dyslexii? Funguje trochu jinak, než se původně předpokládalo

Dyslexie nepředstavuje jen potíže se čtením nebo jazykem. Jde o něco zásadnějšího, konkrétně o to, nakolik se mozek dokáže přizpůsobit tomu, co právě pozoroval. Lidé s dyslexií mají podle dvou studií obvykle menší plasticitu mozku než běžná populace.

Přestože studie měřily mozkovou aktivitu lidí dvěma různými způsoby a při plnění různých úkolů, vědci na Hebrejské univerzitě v Izraeli i odborníci z MIT zjistili, že mozky dyslektiků se příliš nepřizpůsobily na opakované podněty, a to včetně slov, hudebních tónů a tváří.

Nezpracované informace

Obě skupiny vědců zjistily, že lidé s dyslexií rychleji zapomínají na nedávné události. Tento typ paměti se nazývá implicitní paměť a zahrnuje vlastně vše, co si člověk zapamatuje nevědomky. Vzhledem k tomu, jak rychle implicitní paměť dyslektiků mizí, se jejich mozky tolik nepřizpůsobují opakovanému čtení nebo poslouchání. Což je možná důvod, proč je pro jejich mozky obtížnější zpracovat slova, která čtou.

Lidé s dyslexií výhody opakovaného tónu nebyli schopni tolik využívat. Pokud byl tón opakován do tří sekund, pomohlo jim to, po devíti sekundách už ne.

Lidský mozek má obecně prospěch z opakování, protože souvisí s tím, co jste už zažili – je to třeba tón, který jste už slyšeli, nebo obličej, který jste předtím viděli. Vědci to mohou potvrdit měřením odezvy mozku pomocí elektroencefalografie (EEG), neinvazivního způsobu měření mozkové aktivity pomocí elektrod přiložených na pokožku hlavy. Podle měření EEG se mozkové reakce lidí snižují, když uslyší něco, co už dříve slyšeli. Mozek se díky opakování zefektivňuje, o té informaci už něco ví, takže nemusí zaznamenávat všechny její detaily tak přesně. Lze to demonstrovat na jednoduchém příkladu: Když vidíte zvíře, hned víte, že je to pes, aniž byste museli analyzovat všechny parametry, které z něj dělají psa. Mozek dokáže rozpoznat psy, protože jsme je už viděli.

Opakované tóny a věci

Ve studii na Hebrejské univerzitě vedené profesorkou Merav Ahissarovou dali vědci svým objektům hudební úkol, zahráli dva tóny a ptali se, který je vyšší. Předchozí výzkum zjistil, že lidé tento úkol plní lépe, když je jeden z tónů takový, který už nedávno slyšeli. Ukázalo se, že lidé s dyslexií výhody opakovaného tónu nebyli schopni tolik využívat. Pokud byl tón opakován do tří sekund, pomohlo jim to, po devíti sekundách už ne.

Proč je dyslexie patrná hlavně při čtení, když ovlivňuje i jiné typy vzpomínek?

Studie MIT vedená Johnem Gabrielim zaznamenala podobné výsledky prostřednictvím jiného experimentu. Gabrieli používal funkční magnetickou rezonanci (fMRI) k měření mozkové aktivity lidí na základě změn průtoku krve v jejich mozcích. Gabrieliho tým nevyužil tóny, ale prostě předložil lidem opakované věci, včetně mluvených slov, psaných slov, tváří a běžných předmětů, jako jsou stoly nebo židle. Během tohoto experimentu ukázala nervová aktivita dyslektických lidí menší adaptaci.

Podle Gabrieliho to bylo překvapivé zjištění, protože lidé s poruchami čtení obvykle nemají žádné problémy s tvářemi nebo předměty. Tým je dále zvědavý na to, zda se účinky dyslexie projevují na plasticitu mozku i pro jiné smysly, než je sluch a zrak, třeba hmat a čich.

Proč je čtení nejtěžší?

Obě tyto studie nám pomáhají lépe porozumět tomu, jak funguje dyslexie, a protože obě studie přinesly stejný výsledek s různými metodami, je jejich výstup přesvědčivější než v případě jediného experimentu. Zároveň pak vyvolávají klíčovou otázku: Proč je dyslexie patrná hlavně při čtení, když ovlivňuje i jiné typy vzpomínek? Jedna z teorií tvrdí, že je to kvůli tomu, že čtení je prostě obtížný úkol. Během evoluce člověk trénoval rozpoznávání věcí či tváří, četl až posledních několik stovek let. Rozpoznávání věcí a tváří jako procesy může být díky delší evoluci zajišťováno alternativními způsoby, které se pro čtení ještě nevyvinuly.

Merav Ahissarová i John Gabrieli jsou nadšeni, protože jejich výzkumy otevírají novou etapu studie dyslexie, a možná v budoucnosti pomohou i jejímu léčení, například možnými pilulkami na podporu plasticity mozku. To by navíc přineslo mnohé etické otázky. Pokud by se dyslexie týkala pouze čtení a jazyka, nedala by se zkoumat na zvířatech. Právě plasticita zvířecích mozků je už ale cílem mnoha bádání a neurovědci o ní vědí poměrně dost.