Když se Lawrence V. Ray v roce 2010 nastěhoval do pokoje své dcery na koleji Sarah Lawrence College v americkém státě New York, začaly mu zlaté časy. Následujících deset let totiž strávil vymýváním mozků a přebíráním kontroly nad životy jak své dcery, tak jejích přátel a spolužáků. Podle Úřadu státního zástupce pro jižní New York páchal Ray na svých obětech řadu závažných trestných činů včetně ublížení na zdraví, nucení k sexu, vydírání nebo obchodu s lidmi a „podroboval je intenzivní manipulaci“. Jeho metody zahrnovaly nedostatek spánku, psychické a sexuální ponižování, slovní urážky nebo odcizení obětí od jejich rodin.
V procesu, který případ „Sekty ze Sarah Lawrence“ v dubnu 2022 uzavřel, byl Ray uznán vinným ve všech bodech obžaloby a odsouzen k doživotnímu vězení. Žalobci také zdůraznili, jak využíval psychické zranitelnosti obětí. A zdá se, že svůj záměr naplnil beze zbytku. Některé z jeho obětí se totiž staly jeho spolupachateli a během vyšetřování Rayova případu byly samy z více či méně závažných trestných činů obviněny.
Psychologie sekty
„Sekty a kulty poskytují některým lidem pocit sounáležitosti,“ říká Joshua Hart, profesor psychologie na Union College. „Nabízí jim jasnou, sebevědomou vizi a prezentují nadřazenost jejich skupiny.“ Vůdci se podle něj obvykle prezentují jako privilegovaní, neomylní, sebevědomí a velkolepí. „Jejich charisma lidi přitahuje,“ dodává Hart. „A osamělí jedinci toužící po klidu, sounáležitosti a bezpečí se v jejich blízkosti rádi zdržují v naději, že budou mít příležitost na velkoleposti vůdců paběrkovat,“ dodává.
Janja Lalichová, emeritní profesorka sociologie na Kalifornské státní univerzitě, vidí několik klíčových prvků, které podle ní sektu nebo kult definují. „Je to skupina nebo hnutí se společným závazkem k obvykle extrémní ideologii, kterou často ztělesňuje charismatický vůdce,“ říká.
Tři americké sekty
Chrám lidu založil reverend Jim Jones v Indianě v roce 1955. Prezentoval ho jako pokrokovou organizaci, zasazující se o občanská práva. Ve skutečnosti však chtěl vytvořit utopické rovnostářské společenství, které v roce 1978 dosáhlo téměř tisícovky členů. V té době už však Jones se svými stoupenci žil v Guayaně a v jejich komunitě platila přísná sektářská pravidla.
Vábení radikálních náboženských skupin nejčastěji podléhají lidé nejistí, izolovaní nebo ti, kdo mají potřebu radikální životní změny. Sekta je nejen zbaví nejistot, ale i tíhy odpovědnosti za tisíce dennodenních rozhodnutí.
Čeho je moc, toho je ale příliš – někteří členové chtěli komunitu opustit. „Jonestown“ tak čelil reálnému riziku zániku, což Jones ani jeho věrní následovníci nemohli dopustit. Rebelové byli zavražděni a zbytek členů musel podstoupit „rituál oddanosti“, který spočíval ve vypití nápoje s kyanidem. Zemřelo celkem 909 lidí včetně dětí.
Vernon Wayne Howell, známý pod jménem David Koresh, věřil, že je Mesiáš, a založil hnutí Davidiáni. Tvrdil, že všechny ženy v něm, a to včetně nezletilých dívek, jsou jeho „duchovní manželky“. Skupina kolektivně věřila, že se blíží apokalypsa, a v obavách z jejího příchodu se zabarikádovala v prostorách ranče Mount Carmel Center poblíž města Waco v Texasu. Federální úřady provedly v roce 1993 na základě oznámení, že tam Koresh shromažďuje zbraně, na ranči razii. V rozporu s očekáváními úřadů trvala dlouhých 51 dní a vyžádala si přes 80 mrtvých.
Sekta Boží děti vedená Davidem Bergem vznikla v roce 1968 a existuje dodnes, přestože pod jiným názvem. Působí v 75 zemích světa a prezentuje se jako „křesťanská organizace, oddaná šířit slovo Boží mezi lidmi“. O praktikách vůdce Berga a činnosti sekty už informovalo mnoho bývalých stoupenců, mezi nimiž je i hollywoodský fešák Joaquin Phoenix, jehož rodiče byli v době Joaquinova narození v sektě aktivní.
Když člena lapají...
Klíčem k úspěchu sekty může být proces indoktrinace, který na oběti zanechá silný dojem. Ačkoli každá sekta může být jiná, odborníci tvrdí, že metody, jak přitáhnout členy a udržet je tam, jsou založeny na stejných principech, a proto se vesměs podobají.
Jedním z prvků je takzvaná kognitivní disonance. Ta předpokládá, že když jsou lidé konfrontováni se skutečnostmi, které jsou v rozporu s jejich přesvědčením, hodnotami a představami, pociťují psychickou nepohodu a potřebu tento rozpor vyřešit, a snížit tak svůj neklid. „V prostředí sekty vás kognitivní disonance často drží v pasti, protože každý další rozpor mezi skutečností a přesvědčeními způsobuje, že je stále bolestivější přiznat, že jste byli oklamáni,“ vysvětluje Lalichová.
Klíčovým prvkem je přitom faktor poslušnosti. Ten hraje na přirozený sklon člověka plnit rozkazy a dělat to, co dělají ostatní kolem něj. A v prostředí sekt je kritické myšlení často odmítáno, zatímco absolutní víra je odměňována. Neustále se tam uplatňuje pocit viny, hanby a strachu, které pomalu zbavují jedince jeho identity.
Nábor může trvat měsíce a připomínat pyramidový systém, kdy stávající členové přivádí nové členy, často výměnou za různá privilegia. Zaměřují se pochopitelně na jedince nějakým způsobem psychicky oslabené. „Vábení radikálních náboženských skupin nejčastěji podléhají lidé nejistí, izolovaní nebo ti, kdo mají potřebu radikální životní změny. Sekta je nejen zbaví nejistot, ale i tíhy odpovědnosti za tisíce dennodenních rozhodnutí. Ohroženější bývají lidé vzdělaní, inteligentní a citliví, protože ti se nejistotami a otázkami ohledně lidského bytí potýkají víc než ostatní,“ říká Zdeněk Vojtíšek, vedoucí katedry religionistiky na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy.
„Malá radikální společenství nemají historii a nejsou kompromitovaná, oproti tradičním náboženstvím tedy vypadají atraktivně. Roli hraje i radikalita. Kdo hledá zásadní životní změnu, toho neuspokojí něco tak nízkoprahového, jako je začít chodit do kostela na rohu,“ dodává k motivaci lidí, kteří do podobných sekt vstupují, Zdeněk Vojtíšek.
Reklama
foto: Shutterstock , zdroj: Discover Magazine