Cílem dnešní společnosti je zvýšit emoční gramotnost dětí v naší kultuře. Odpověď na otázku, proč by tomu mělo tak být, je jednoduchá. Na celém světě zaznamenávají lékaři u dospělých nárůst úzkostí a depresí. A není tajemstvím, že tyto potíže pramení právě v dětství.
Rodiče, mnohdy v dobré víře, nám dávali pokyny, jako neplakej, nebuď hloupý, netrucuj, nevztekej se a podobně. Nutili nás potlačit to, co bylo třeba dostat ven. A tak jsme se už jako dítě naučili, že vyjádřit své pocity není bezpečné. Zůstávají tedy uzamčené uvnitř nás a na povrch zase vyplavou třeba až v dospělosti, když v životě prožíváme něco velkého, jako je porod, ztráta blízké osoby či vyhazov z práce.
Bezpečný prostor
Bohužel žádný rodič nedostane návod, jak na pocity a emoce dětí reagovat s empatií a soucitem. V našich školkách a školách to také neučíme a IQ si ceníme mnohem více než EQ. Pokud vám rodiče dali k vyjádření toho, jak se cítíte, dostatek prostoru, měli jste veliké štěstí.
„Někdy postačí blízkost. Když dítě pláče, jsem s ním. Nic nehodnotím, neříkám, nikam ho netlačím. Po nějaké době si dítě se svojí emocí poradí, a už mě nepotřebuje. Pokud se samo se situací nevypořádá, můžu zvolit variantu číslo dvě, takzvanou empatickou reakci. To je snaha o pojmenování jeho pocitů,“ říká psychoterapeutka Lucie Šmahelová s tím, že je důležité nehodnotit okolí, ale to, co se děje v nás. Dítě se tak naučí pojmenovat emoci a rozumět samo sobě. Například, že je smutné, zlobí se, nebo mu je něčeho líto.
Úkolem rodiče je vyjadřovat pravdu, kterou v tu chvíli cítí. Ne se rozčilovat, dítě manipulovat nebo ho někam směrovat. Ale říct mu, že jsem například zmatený z toho, co dělá. Komunikovat otevřeně, bez agrese.
„Pokud je situace nadále emočně náročná, mohu s řešením problémů dítěti pomoci. Osvětlím mu, jaké má možnosti,“ říká Šmahelová. „Například když se dítě vzteká a nechce se oblékat, venku je ale zima a je potřeba si vzít bundu. Rodič by měl v takovém případě nastavit hranice, ale zároveň dát dítěti možnost volby, například vybrat si bundu, jakou chce. „Pokud dítě začne o možnostech přemýšlet, aktivuje se mu přední mozek a nad emocemi má téměř vyhráno,“ doplnila psychoterapeutka.
Slova psycholožky potvrzuje i konzultantka Laela Stoneová, která se specializuje na pomoc dospělým při zpracovávání traumat z dětství. Řečnice a vychovatelka Stoneová je matkou tří krásných teenagerů. Když došlo na dětské pocity a emoce, její plán byl jasný: Udržet je neustále šťastné. „Ale to je samozřejmě směšné. Je nemožné, aby byli lidé neustále šťastní. Hledala jsem tedy způsob, jak pomoci svým dětem emocionálně prospívat,“ uvedla na svém blogu.
Postupně začala chápat, že lidé obecně potřebují bezpečné místo, kde mohou sami sebe vyjádřit. „Potřebujeme hranice a pravidla, ale také empatii a soucit s těmi velkými pocity, které v nás rostou. Namísto toho, abych se snažila problémy dětí za každou cenu řešit, jsem se jen posadila a řekla: Pověz mi o tom všechno. A pak jsem jen poslouchala. Někdy tam byly slzy, někdy vztek nebo stěžování si. Ale mojí jedinou prací bylo jen sedět a být jim na blízku,“ dodala.
Otevřená komunikace
Stejně jako je rodič někdy překvapen, že mu potomek dokáže připravit pizzu k večeři, aniž by ho to někdo učil, dokáže dítě napodobit emoce rodičů. Aby si tuto dovednost v raném věku osvojilo, musíme mu své pocity ukázat. Děti od nás nasávají informace jako houba, vše okoukávají. Jak dovednosti, tak emoce.
Dítě mnohem více vnímá, že se rodič zlobí, než proč se zlobí. „Úkolem rodiče je vyjadřovat pravdu, kterou v tu chvíli cítí. Ne se rozčilovat, dítě manipulovat nebo ho někam směrovat. Ale říct mu, že jsem například zmatený z toho, co dělá. Komunikovat otevřeně, bez agrese,“ řekl v jednom z rozhovorů Jaroslav Dušek, který často o výchově dětí hovoří.
Tak či tak, vždy je důležité přistupovat nejen k dítěti, ale i k partnerovi, manželovi, k rodičům i sourozencům s tím, že jsme schopni naslouchat. Už to je pomoc. A ne malá. I když k tomu nemáme co říci, dotyčnému se uleví a nám to neublíží.
Reklama
foto: Shutterstock , zdroj: TED