Jak se Charles Bukowski pokusil naznačit jedním ze svých citátů, závist není emoce, kterou by v sobě lidé měli pěstovat. To z jednoho prostého důvodu – závist nás často zaslepuje a brání nám vnímat širší souvislosti.
Jeden ze smrtelných hříchů
Pociťování závisti a případně žárlivosti, která je jakousi podmnožinou závisti, se týká prakticky každého člověka. Bez ohledu na věk, pohlaví nebo sexuální orientaci. Už naši předci závist prožívali a setkat se s ní můžeme i v dávné řecké mytologii nebo třeba v Bibli. Stačí si vzpomenout na Kaina, který poháněn závistí zabil svého bratra Ábela a umožnil tak smrti vůbec poprvé vstoupit na náš pozemský svět. Nebo Trojská válka – ta nebyla způsobena ničím jiným než závistí bohyně Héry vůči Afroditě.
K tomu, abychom někomu záviděli, je třeba splnit tři následující podmínky:
- Musí dojít ke konfrontaci s osobou, která „něco“ má. Může se jednat o úspěchy, majetek, vlastnosti nebo i vztah s určitou osobou.
- Musíme po daných věcech sami toužit.
- Zažíváme subjektivní či osobní bolest z emocí, které z celé situace plynou.
Závist tedy není ničím jiným než bolestí, způsobenou touhou po něčem, co nemáme, ale má někdo, koho známe. Ne nadarmo se závist řadí mezi sedm smrtelných hříchů. A co víc, jako jediný z těchto hříchů nám nepřináší žádné ani dočasné potěšení.
Závist versus žárlivost
Evoluční psychologie popisuje žárlivost jako reakci člověka na určitý způsob ohrožení. Není však zcela jasné, jestli je žárlivost reakcí adaptivní nebo maladaptivní. V případě adaptivní reakce by se jednalo o nutný důsledek evoluce, maladaptivní reakce by pak představovala pozůstatek nějaké již zaniklé, dříve pro člověka potřebné emoce.
Nejsme bohatí pouze tím, co máme, ale také tím, co nemáme. Co se nám na první pohled jeví jako život plný štěstí, může být jen slupkou, pod kterou se skrývá utrpení člověka, kterému závidíme.
To samé platí i pro závist, s tím rozdílem, že bolest z ní plynoucí je způsobena touhou po výhodách a privilegiích jiných lidí. Žárlivost je strachem z toho, že my sami o takové nabyté výhody přijdeme, právě ve prospěch někoho jiného. Žárlivost je oproti závisti také mnohem snazší přiznat sobě nebo svému okolí, a proto ji lze z této dvojice považovat za „menší zlo“.
Žárlivost nás začne nejčastěji ovládat ve chvíli, kdy je ohrožen některý z našich důležitých vztahů, ve většině případů těch partnerských. Vztahu ve skutečnosti nemusí vůbec nic hrozit, směrodatný je ale náš subjektivní pocit, že to tak je.
Jak s tím bojovat?
Pokud jsou závist a žárlivost takto hluboce zakořeněny v naší psychice a lidé je prožívají již od pradávných časů, dá se předpokládat, že mozek pouze jedná podle naučených vzorců a závist nebo žárlivost „spustí“, aniž bychom s tím vlastně mohli něco dělat.
I tak je ale možné o těchto emocích přemýšlet a minimálně jejich dopady na naši psychiku zmírnit, ačkoliv se jich úplně zbavit nelze. Když například sousedovi v ulici závidíme luxusní auto nebo větší barák, často zapomínáme, jaké úsilí musel vynaložit k tomu, aby tyto komodity získal. Zároveň je třeba si uvědomit, že luxusní auto bude pravděpodobně vyžadovat nadstandardní servis a případné opravy budou mnohem dražší, než by tomu bylo u aut z nižších tříd. Údržba velkého baráku jakbysmet.
Někdo by mohl argumentovat tím, že řada lidí nemusela pro své majetkové bohatství ani hnout prstem a vše jim spadlo do klína díky dědictví nebo šťastné náhodě, jako je výhra v loterii. V takových situacích už je obtížnější sám sebe přesvědčit o tom, že daný člověk si opravdu všechny výhody poctivě odpracoval a zasloužil. I přesto však v životě platí, že nejsme bohatí pouze tím, co máme, ale také tím, co nemáme. Co se nám na první pohled jeví jako život plný štěstí, může být jen slupkou, pod kterou se skrývá utrpení člověka, kterému závidíme.
Reklama
foto: Shutterstock , zdroj: Science ABC