Rozvod není procházka růžovou zahradou. Děti si odnesou trauma, dospělí pocit zrady, zášti a nutkání činit nelogická rozhodnutí. Někteří lidé se kvůli rozpadu manželství cítí natolik zrazení, že se touha po pomstě stane alfou i omegou jejich dalšího života.
Mohlo by to nabýt i komického rozměru, kdyby v tom ovšem nefigurovaly děti. V době, kdy je rána hodně čerstvá, exmanželé často zapomínají na to, že jsou v první řadě rodiči, a bez schopnosti sebereflexe se, pohlceni emocemi, před dětmi neudrží a vylijí si své srdíčko.
A tak dítě v jedné domácnosti poslouchá, s kým vším byl tatínek mamince nevěrný a jak platí směšně nízké alimenty, a v druhé zase to, že se o něj maminka mizerně starala a že tatínka v majetkovém vyrovnání sedřela z kůže.
Pacienti ve výcviku
Překonat vztek a nepodlehnout impulzu ventilovat emoce před dětmi může být pro někoho velmi obtížné. Pro dětskou psychiku je ale zásadní, aby se o to oba rodiče co nejvíc snažili.
Dítě není hotová osobnost, svou existenci spojuje se svou rodinou. Když nefunguje, znamená to pro něj, že je samo špatné, „pokažené“. Děti, které jsou konfrontovány s kritikou namířenou na jejich matku nebo otce, to vnímají podobně, jako kdyby byly napadány ony samy – jejich identita je totiž obvykle založena na osobnostech obou rodičů.
Ukřivděnému rodiči možná připadá důležité, a dokonce morálně správné, aby jeho potomek věděl, že jeho exprotějšek je ve skutečnosti narcistický sobec, a aby měl alespoň představu, jak příšerně se k němu zachoval.
Když dítě poslouchá na jednoho z rodičů kritiku a nadávky, může to na něj působit dvěma způsoby: buď se cítí, jako by část jeho osobnosti byla odmítána (ta špatná, „pokažená“), nebo to vnímá jako pokyn se od kritizovaného rodiče distancovat a být loajální k tomu, který si na něj stěžuje.
Dítěti, vystavenému podobnému konfliktu, hrozí nejen situační stres, ale dlouhodobé psychické problémy, které se mohou projevit jako snížená sebeúcta, snaha se každému zavděčit a další. V dospělosti pak může každý den zobat třeba i několik druhů antidepresiv.
Cena za ukřivděnost
Rozvedení rodiče mohou mít tendence potomkům sdělit, „kdo za to může“, že se jim rodina rozpadla. Některé děti pak poslouchají věty typu: „Tvůj otec je blázen, nemá tě tak rád jako já.“ nebo „Nemůžu ti koupit počítač, tvoje matka mi vzala polovinu všeho, na co jsem si během manželství vydělal.“ Pokaždé, když dítě něco takového slyší, pocit jeho vlastní hodnoty padá o stupínek dolů.
Ukřivděnému rodiči možná připadá důležité, a dokonce morálně správné, aby jeho potomek věděl, že jeho exprotějšek je ve skutečnosti narcistický sobec, a aby měl alespoň představu, jak příšerně se k němu zachoval. Pokud však nedošlo k závažnému zneužívání nebo násilí (kdy je namístě vyhledat odborníka), je pro dítě lepší, když si rodiče názory na expartnera nechají pro sebe. Jak tedy s dětmi po rozvodu mluvit?
Neurážejte svého bývalého/bývalou
To si nechte pro psychoterapeuta. Když mluvíte s bývalým partnerem a vaše děti jsou poblíž, pravděpodobně poslouchají. Neříkejte nic negativního jako „Kdy mi pošleš alimenty? Za chvíli budem žrát jenom brambory!“ nebo „Už jsi zase přišla pozdě, jsi úplně nemožná.“ Když vás něco hodně vytočí, nereagujte, dejte si pauzu a vychladněte. Až se uklidníte, napište expartnerovi stručné, věcné a business-like sdělení ohledně toho, co vás tak rozhodilo.
Pozor na nonverbální komunikaci
Obracení očí v sloup, otrávený povzdech, facepalm – toho všeho si děti všimnou, pokud tedy nemají poruchu autistického spektra, kdy nedokáží číst emoce ostatních. Řeč těla má stejnou výpověďní hodnotu jako slova.
Nemluvte o financích ani o rozvodu
Za žádnou cenu. Děti, kterým se zrovna rozpadla rodina, nepotřebují k tomu všemu ještě řešit existenční úzkost.
Jako bonus s dítětem zavzpomínejte, jak moc jste partnera měli rádi a co jste všechno hezkého zažili.
Finančně rodičům nijak nepomůžou, takže není důvod, proč by se tím měly zbytečně stresovat.
Respektujte soukromí
Pokud nemáte podezření, že je vaše dítě nějak ohrožené, neptejte se dětí na rodinné zázemí a milostný život druhého rodiče ani si nečtěte jejich soukromou komunikaci. To, o čem s dětmi mluvit můžete, jsou praktické věci – škola, kroužky, jídlo, zdraví, sport, nakupování oblečení nebo kamarádi.
Dítě nechte vypovídat
I když vás to může bolet. Pokud vám vypráví historky o tom, co a jak bylo u tatínka/maminky skvělé, nežárlete. Naslouchejte a reagujte pozitivně, přestože svého/svou ex k smrti nenávidíte.
Přiznejte chybu
Pokud jste měli slabou chvilku a přece jen vám uklouzlo něco jedovatého, omluvte se. Okomentovat to můžete třeba takto: „Nebylo ode mě moc hezké, že jsem tohle o tvé mámě řekl. Víš, dospělí někdy nedokážou ovládat svoje emoce a pak řeknou něco, co doopravdy nemyslí vážně.“
Připomínejte to dobré
Jako bonus s dítětem zavzpomínejte, jak moc jste partnera měli rádi a co jste všechno hezkého zažili. Pochvalte ho za nějakou vlastnost, kterou po druhém rodiči zdědilo. Třeba „Ty jsi hrozně šikovná a praktická, to máš po tatínkovi.“ Nebo „Vzpomínáš si, jak jsme byli s maminkou na tom skvělém výletě?“
Takže, až vám příště v souvislosti s ex stoupne tlak, ovládněte se a vymyslete nějakou bílou lež. Děti fakt nemusí vědět všechno.
Reklama
foto: Shutterstock , zdroj: Autorský článek
