Daniel Kahneman, uznávaný psycholog, držitel Nobelovy ceny za ekonomii a autor knihy Myšlení, rychlé a pomalé, tvrdí, že lidé ve snaze o prožívání každodenního štěstí často z dlouhodobého hlediska směřují k pravému opaku.
Podle Kahnemana totiž zapomínají na jeden zásadní rozdíl. A to rozdíl mezi okamžitým štěstím a dlouhodobou spokojeností. A okamžité štěstí může paradoxně dlouhodobé spokojenosti podrážet nohy.
Štěstí a spokojenost
Pocit intenzivního štěstí je krátkodobá zkušenost, která se často objevuje spontánně. Spokojenost je dlouhodobý pocit, který se utváří v průběhu času a je založený na postupném dosahování cílů a budování takového života, po kterém toužíme.
Hon za každodenním štěstím je jako snažit se proběhnout cílovou páskou závodu, a přitom jej běžet na běžícím páse.
V rozhovoru s ekonomem Tylerem Cowenem Kahneman vysvětluje, že ve snaze dosáhnout jednoho našeho cíle často snižujeme pravděpodobnost, že dosáhneme jiného. Hon za každodenním štěstím je pak jako snažit se proběhnout cílovou páskou závodu, a přitom jej běžet na běžícím páse. Člověk má v daný okamžik dobrý pocit z toho, že se hýbe, ale za pár dní už si ten pocit nepamatuje. Kdyby ovšem protrhl cílovou pásku závodu, pamatoval by si to mnohem déle.
V jednom z Kahnemanových výzkumů, ve kterém se právě každodenním štěstím – tedy zkušenostmi, které v nás šťastné pocity vyvolávají – zabýval, zjistil, že například trávení času s přáteli je ve vztahu k pocitům štěstí obvykle hodnoceno hodně vysoko. Když však šlo o otázky dlouhodobé spokojenosti, lidé čas strávený s přáteli až tak vysoko nestavěli. V ten okamžik se totiž mnohem víc zaměřili na celkový obrázek svého života.
Dvěma směry
To vedlo Kahnemana k úvaze, že nám v životě možná nejde až tak o každodenní štěstí jako právě o dlouhodobou spokojenost. „Došel jsem k závěru, že lidé ve skutečnosti nechtějí maximalizovat svůj pocit každodenního štěstí. Chtějí spíš maximalizovat pocit spokojenosti sami se sebou a se svými životy. Jenže snaha o každou z těchhle věcí vede úplně jiným směrem.“
Množství peněz má na životní spokojenost zásadní vliv, zatímco na náš pocit štěstí zase tak velký vliv nemá.
Kahneman tvrdí, že životní spokojenost je do značné míry spojena se společenskými měřítky – dosahování cílů, plnění očekávání. Třeba množství peněz má na životní spokojenost zásadní vliv, zatímco na náš pocit štěstí zase tak velký vliv nemá a ovlivňuje jej jenom v okamžiku, kdy nám prostředky chybí úplně.
Chudoba sice způsobuje utrpení, ale v okamžiku, kdy se člověk dostane na určitou výši příjmu, která dokáže pokrýt jeho základní životní potřeby, pak peníze na skutečný pocit štěstí už nemají takový vliv. Jinými slovy řečeno, máte-li co jíst, co na sebe, kde bydlet a i vaše další potřeby jsou naplněny, můžete se cítit úplně stejně šťastní jako nejbohatší lidé na světě. Jenže ani prchavé okamžiky štěstí celkové životní spokojenosti moc nepřispívají a člověk, který v životě zažil spoustu šťastných momentů, se může celkově cítit velice nešťastný.
Může za to paměť
Pocit spokojenosti totiž funguje retrospektivně. Štěstí je otázka přítomného okamžiku. Každodenní zkušenost štěstí nám z dlouhodobého hlediska nemusí přinést nic, co nás udělá spokojenými a co by vytvořilo další kousek skládačky spokojeného života, o kterou se budeme moci při retrospektivním pozorování svého bytí s klidem opřít. Paměť je trvalá. Pocity prchavé. Spousta z našich šťastných okamžiků není zdokumentovaných. Prostě se staly. A jsou pryč.
Spoustu věcí děláme za účelem vytváření uspokojivých vzpomínek, které můžeme příště zahrnout do naší retrospektivní reflexe.
Tady přichází Kahneman se zajímavým závěrem. Pokud by podle něj člověk mohl jet na báječnou dovolenou, zažít tam úžasné věci, pak by mu vymazali paměť a nemohl by pořídit vůbec žádné fotky, tak by pravděpodobně na žádnou dovolenou jet ani nechtěl. Důvodem je, že spoustu věcí děláme za účelem vytváření uspokojivých vzpomínek, které můžeme příště zahrnout do naší retrospektivní reflexe.
Kahnemanova teorie nám lépe pomáhá pochopit kulturu řízenou sociálními médii. Do jisté míry víc záleží na tom, že někam vyvěsíme obrázek o naší záviděníhodné existenci, než že si svou existenci budeme sami užívat. Jenže to způsobuje, že se cítíme blbě. Skutečné štěstí totiž opravdu cítíme především v reálné společnosti druhých lidí, říká Kahneman.
Přiměřeně šťastní
Kahneman sám sebe prohlašuje za „přiměřeně šťastného“. Může trávit spoustu času prací s lidmi, jejichž společnost má rád. Ale ne vždy to v jeho životě bylo právě takhle. Byly doby, kdy hodně psal a pracoval úplně sám a cítil se opravdu nešťastný, ale když se teď ohlédne, může o sobě říct, že je spokojený.
Na závěr je tedy důležité položit si otázku, zdali chceme být šťastní, často zažívat pozitivní pocity, nebo prostě jenom vytvářet příběhy, které budou stát za vyprávění. Nám samým i ostatním. Anebo si vzít příklad z pana Kahnemana a stát se jednoduše „přiměřeně šťastnými“.
Reklama
foto: Profimedia, zdroj: Quartz