Týden ve stejných spodkách? Nový trend hlásá méně praní

Když začal Tim během covidové pandemie pracovat z domova, vybudoval si uvolněnější přístup k oblékání. To ho přimělo zvážit, kolik času a energie ho praní stojí. „Bylo to v době, kdy se nám narodilo druhé dítě, takže jsem byl totálně přetížený,“ popisuje článek na webu The Guardian. „Cokoliv, co mohu ze svého života vyškrtnout, považuji za výzvu. Takže praní znamenalo o jednu věc méně,“ dodává. Tim už předtím pral méně než mnoho lidí – jednou za týden nebo za dva. Nyní tento softwarový inženýr pere zhruba jednou za půl roku. „Vzhledem k tomu, že už nemusím chodit do kanceláře, tak vlastně nepotřebuji čisté oblečení,“ podotýká.

Pračku Tim stále používá, a to na oblečení svých dětí. On sám ji ale nepoužil už rok. Říká, že mu pomáhá fakt, že má poměrně hodně oblečení. Během roční „abstinence“ mu nicméně jeden outfit vydržel asi dva týdny. Ponožky omezil nošením sandálů, a to i po většinu zimy. Ptáte se – nosil alespoň každý den čisté spodní prádlo? „Trenky vám vydrží i týden,“ říká. Někdy si také vezme místo spodního prádla plavky – oblékne je ve sprše, kde se „vyperou“ a pak rychle uschnou. Všiml si, že jeho oblečení začíná zapáchat? „Všimnu si toho – a vyměním si ho. Ale prostě nemusíte prát tolik,“ podotýká pro The Guardian. Jeho žena prý občas říká, že je cítit. „Ale obecně jí to příliš nevadí,“ dodává Tim.

V zimě 2022 jsem přestala tolik prát. Hnacími motory pro mě byly rostoucí náklady na energie, dopad na životní prostředí a nemožnost snadno sušit prádlo uvnitř. Napadlo mě, že nemusím prát oblečení tak často. Většina oblečení skutečně potřebovala jen osvěžit.

Takzvané hnutí za nemytí začalo u vlasů – kdy se stále používá voda, šampon už ale ne. A existují náznaky, že další na řadě by mohlo být právě praní. Autorka Rachel Sugar ová ve svém článku pro Vox už v roce 2020 upozornila, že ve Spojených státech z velké části selhaly aplikace a služby, které slibují, že se postarají o vaše prádlo – na rozdíl od těch, které zajistí například vaření nebo nákup potravin. „Praní prádla se vymyká pravidlům inovací životního stylu a slibům kapitalismu,“ píše. Žádné značky pracích prostředků ani instagramové prádelny nezmění skutečnost, že praní prádla je zkrátka stále dřina.

Jako první zpopularizovali trend nepraní oblečení fanoušci džínoviny. „Neperu džíny, pokud se nestane nějaká katastrofa – vylijete si na ně mléko nebo tak něco,“ říká serveru The Guardian učitel Daniel. „Džíny díky tomu mnohem méně stárnou a déle vydrží. Nemusíte pořád utrácet peníze za nové. A je to lepší pro životní prostředí,“ zdůvodňuje. Trvá také na tom, že nevyprané džíny nejsou cítit. „Pokud jsem byl na grilovačce a je z nich trochu cítit kouř, možná je přes noc dám vyvětrat na šňůru,“ dodává.

Ekologie nade vše?

K tomu, abychom se zamysleli nad dopady praní při vysokých teplotách, spotřeby vody a pracích prostředků náročných pro životní prostředí, nás možná konečně přesvědčila klimatická krize. A nedávné zvýšení cen energií nás zase přimělo zamyslet se nad tím, kolik nás každé praní stojí. „V zimě 2022 jsem přestala tolik prát. Hnacími motory pro mě byly rostoucí náklady na energie, dopad na životní prostředí a nemožnost snadno sušit prádlo uvnitř. Napadlo mě, že nemusím prát oblečení tak často. Většina oblečení skutečně potřebovala jen osvěžit,“ svěřuje se webu The Guardian Jenny. Místo toho začala oblečení postřikovat mlhou, která eliminuje zápach. „Je jako nové. Je to také mnohem šetrnější k látce, takže oblečení vydrží mnohem déle,“ nastiňuje.

Pokud jde o to, co nosíme, je snaha vybírat si ekologičtější oblečení stále více v kurzu – mnozí z nás nakupují méně, z druhé ruky, nebo vybírají údajně etické značky. Ale to je jen začátek, říká Charlotte, která pracuje v oblasti udržitelnosti a módy. „Praní má skutečně velký dopad. Praní za studena, praní jen v případě potřeby, delší nošení věcí – to má z hlediska spotřebitelského rozhodování stejný, ne-li větší význam než nákup ‘udržitelné‘ značky nebo udržitelnějšího vlákna,“ tvrdí.

Co je „čisté“?

Profesorka geografie na Birkbeckově univerzitě v Londýně a spoluautorka knihy Špína: Špinavá realita každodenního života Rosie Coxová uvádí, že praní prádla v domácnosti považujeme za samozřejmost teprve relativně krátkou dobu. „Ve skutečnosti je to technicky opravdu složité. To, co se děje ve vašem domě, se děje jen díky velkým proměnám: máme tekoucí vodu, vynalezli jsme pračky, které se lidem vejdou do domu a jsou cenově dostupné,“ připomíná s tím, že většina domácností má pračku teprve od 60. let 20. století.

Praní má skutečně velký dopad. Praní za studena, praní jen v případě potřeby, delší nošení věcí – to má z hlediska spotřebitelského rozhodování stejný, ne-li větší význam než nákup ‘udržitelné‘ značky nebo udržitelnějšího vlákna.

Roli hraje také to, jak se změnilo naše oblečení – v podstatě je jednodušší ho prát. Před druhou polovinou 20. století se mnoho oděvů vyrábělo z vlněných látek. „Ty se občas čistily chemicky, často se ale kartáčovaly, máchaly a podobně,“ popisuje Coxová. „Lidé vlastnili méně věcí, které byly trvanlivější,“ dodává. Nástup syntetických vláken a levných tkanin, jako je bavlna, se podle ní začal šířit zejména v době, kdy lidé začali vlastnit pračky. Oblečení se tedy dalo prát a stále více lidí k tomu mělo stroje.

Coxová také upozorňuje, že to, co považujeme za čisté, je „kulturně, historicky a sociálně specifické“. „V naší společnosti převládá představa čistoty ve vizuálním smyslu: Vypadá to čistě? Jsou vaše bílé vlasy bílé?“ nastiňuje. A právě proto se mnozí z nás při pohledu na malou skvrnu, která jako by pošpinila jinak čistý oděv, rozhodnou hodit celou věc do koše na prádlo. Je to také důvod, proč výrobci prosazují odstraňovače skvrn a nejrůznější rozjasňovače. Začali jsme se také zajímat o zápach, a to nejen o jeho odstranění. „Ale i o zanesení dalších pachů. Dnes máme všechny ty věci, jako jsou posilovače vůně,“ poznamenává Coxová.

Do hnutí za méně praní se mimo jiné zapojil i umělec Chet, kterému se letos rozbila pračka, a on se rozhodl už novou nekupovat. „Bylo to snadné rozhodnutí žít jako v 19. století a prát prádlo ručně,“ říká. „Ze začátku jsem se snažil prát podle stejného harmonogramu jako dřív, ale rychle jsem zjistil, že to tak jednoduché není.“ Postupně tedy praní omezil; nyní pere v ruce jednou za měsíc. „Bylo mi jasné, že džíny ani košile prát nepotřebuji, takže došlo jen na spodní prádlo a ponožky. Jsem si jistý, že už nikdy nebudu potřebovat pračku,“ říká.