Na smrt, kterou sledujeme přes obrazovku počítače či televize, už jsme si zvykli. Když se ale uděje přímo v našem okolí, často nevíme, jak si s ní poradit. Ještě víc se situace komplikuje, když se má se smrtí blízkého potýkat dítě. To se většinou snažíme před krutou pravdou chránit, bohužel mu tím ale často nevědomky ještě víc škodíme. V Česku existují odborníci, kteří nám cestu truchlení pomáhají projít tak, aby na nás i našich dětech zanechala co nejmenší stopy. Pozůstalým umějí pomoci i terapeuti v Poradně Vigvam.
Přestože se podle ředitelky poradny Sylvie Stretti zvládne až osmdesát pět procent lidí vyrovnat se smrtí blízkého jen za pomoci rodiny, ti zbývající jsou ohroženi různými komplikacemi, jako jsou například deprese. Právě pro ně je prevence v podobě návštěvy odborníků vhodná. „S rodinou, která za námi přijde, se potkáme přibližně patnáctkrát, což vyjde asi na celý rok. Často také platí, že čím dřív nás navštíví, tím dřív se jim samotným pak daří vrátit k běžnému životu. Úmrtí je opravdu akutní záležitost, kterou je třeba řešit ideálně hned,“ zdůrazňuje brýlatá usměvavá dáma, která prý náročné pracovní situace zvládá hlavně díky sportu a podpoře vlastní rodiny.
Poradna, která sídlí v pěkné vilce se zahradou v Troji, už funguje více než tři roky. Vznikla jako iniciativa několika psychologů z Linky bezpečí. „Když jsem tam tehdy pracovala, všimla jsem si, že téma smrti je pro konzultanty poměrně náročné. Navíc bylo problematické děti někam odkázat. Čekací doby k dětskému psychologovi bývají třeba i tři měsíce, což je samozřejmě moc dlouho,“ říká Silvie. Podle ní mohla poradna v roce 2019 jen díky podpoře nadací a Ministerstva práce a sociálních věcí navýšit úvazky, a tak uspokojit rostoucí poptávku, která se loni navýšila o 120 procent. Vigvam totiž své služby pro klienty poskytuje zcela bezplatně.
Se Sylvií, která plní funkci ředitelky i terapeutky zároveň, jsme si povídaly nejen o práci samotné poradny, ale také o dětech a o tom, jakých chyb se během truchlení vyvarovat.
Říkala jste, že je důležité, aby klienti přišli co nejdříve. K vám ale jezdí lidé z celého Česka. Jak to stíháte?
Časová kapacita našich terapeutů je nyní naplněna, takže jsme museli zavést čekací listinu. Většinou klienti čekají dva až tři týdny, zároveň nabízíme alespoň telefonické či emailové konzultace, kterými se snažíme stabilizovat stav člověka tak, aby se nerozvinuly možné komplikace.
Dítě spoustu věcí vnímá, a když mu nabídneme milosrdnou lež, moc mu to nepomůže, necháváme ho v nejistotě a samotné.
Dokud nebudeme znát možnou výši podpory z ministerstva, která bohužel letos není jistá, nebo třeba z pražského magistrátu, další terapeuty nemůžeme bohužel přijmout. Zároveň je naše práce personálně náročná, protože s jednou rodinou pracují minimálně dva terapeuti. Pro rodiny, se kterými spolupracujeme, máme také otevřenou skupinu pro děti i pro dospělé.
Jaké při terapiích používáte metody?
U velmi malých dětí jsou to hry. Máme pískoviště se dvěma druhy písku a spoustou hraček. Děti si většinou těžké zážitky odehrávají v příbězích. Rodiče i doma mohou slyšet, jak vypráví plyšákům, že někdo zemřel, nebo třeba jednoho z plyšáků pohřbívají. To je přirozené a je to vlastně fajn, jen některé děti potřebují jiné než domácí prostředí. I některé starší děti písek milují, dokonce i patnáctiletým může občas pomoct. U starších se také samozřejmě dají víc využívat různé kreslicí metody, karty nebo si povídáme.
Od kolika let věku dítěte jste schopni s ním pracovat?
Měli jsme tu i děti kolem dvou let. Dítě si totiž už během prvního roku života fixuje základní vazby na nejbližší lidi z okolí. A jestliže mu pak někdo z nejbližšího okolí zemře, musí se s tím vyrovnat. Zároveň vnímá i smutek ostatních, což znamená značnou zátěž.
Děti si ve Vigvamu zvykají na odchod blízkého prostřednictvím her. I u starších dětí je oblíbený písek
Samozřejmě se to ale u každého liší. Zaprvé jsou děti různě vnímavé a různě komunikačně zdatné. Je také velký rozdíl, když jsou svědkem toho, jak člověk pomalu umírá, třeba mu dochází síly pod vlivem nemoci či věku, nebo když je to naopak nečekaná věc, jako jsou autonehody, sebevraždy či nečekané zdravotní komplikace s fatálními následky, například mozková příhoda nebo infarkt. Dvouleté dítě samozřejmě nerozumí všemu, co se stalo, ale vnímá, že tu někdo byl a teď chybí.
Jaké nejčastější omyly vídáte v přístupu dospělých k dětem? Předpokládám, že tvrdit jim, že tatínek odjel na dlouhou dovolenou asi není správně...
Určitě ne. Dospělí tyhle věci říkají, protože svoje děti chtějí chránit. Neuvědomujeme si ale, že je chráníme jen z našeho dospělého pohledu. Dítě spoustu věcí vnímá, a když mu nabídneme milosrdnou lež, moc mu to nepomůže, necháváme ho v nejistotě a samotné. Nepřipraví ho to třeba na mnohem větší zátěž, která v životě přijde. Vždyť smrt je neoddiskutovatelná součást života a my se s ní neustále setkáváme.
Takže je opravdu jednou ze zásadních chyb říkat dítěti, že někdo odešel nebo usnul. Tím mu můžeme zadělat na mnohem větší problémy, protože se bude bát jakéhokoliv odchodu a bude ještě více fixované na toho, kdo přežil. Najednou nebude chtít chodit do školky a bude si toho rodiče hlídat. Nebo se bude bát usnout, protože spánek pak je spojen s nebezpečím.
Takže je ideální říct čistou pravdu?
Ano, když věci pojmenováváme, jak jsou, dítě se zeptá, co to ta smrt je. A my můžeme zůstat u faktů a říct, že už mu netluče srdce, že s námi nemůže mluvit a nemůže s námi být. Nejtěžší je samozřejmě říkat celou pravdu v případě násilných smrtí. Rodiče se bojí dětem svěřit, že někdo spáchal sebevraždu, aby mu tím nedali nějaký návod.
Je ale dobré si uvědomit, že dítě se to stejně většinou dříve či později dozví, a je mnohem bezpečnější, aby mu to řekli nejbližší. Jedině tak mu můžeme vysvětlit, že tohle je krajní řešení, ze kterého už není návratu, a že jsou i další možnosti, které ten dotyčný neviděl. Dítěti tak dáme možnost, aby nebylo na to vyrovnání se smrtí samo, a dáme mu také možnost se třeba i zlobit. Zato když to necháváme jako tabu, zůstanou děti izolované a nemají o tom s kým mluvit.
A když se zeptají, co je po smrti?
Tak odpovídáme podle toho, čemu se v naší rodině věří. Kolem puberty si začne dítě stejně hledat vlastní odpovědi. Když ale tahle otázka nepřijde, tak mu odpověď na ni nevnucuji. Takovou obecnou zásadou je, že odpovídáme na to, na co se dítě ptá.
Jak má rodič poznat, kdy se u dítěte jedná o přirozený zármutek a kdy už je potřeba vyhledat psychologickou pomoc?
K nám do Vigvamu chodí i rodiny, kterým někdo zemře, vidíme se třeba jen párkrát a společně zjistíme, že ten jejich proces truchlení je naprosto přirozený. Někdy se rodiče prostě jen potřebují ujistit, že nedělají něco špatně. Dále chodí rodiny, které zasáhne nečekaná smrt, jíž bylo dítě přímým svědkem. To jsou indikátory, při kterých je dobré přijít opravdu co nejdříve. Potom můžeme s dítětem pracovat a společně pozorovat, zda se nechová nějak neobvykle.
Mgr. Sylvie Stretti (1977)
Vystudovala na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy dvou obor Husitská teologie – Psychosociální studia. Je také absolventkou terapeutického výcviku v Systemické rodinné terapii. Dále je absolventkou výcviků v Krizové intervenci a léta působila na Lince bezpečí. Od roku 2009 přednáší na HTF UK. Na podzim roku 2016 založila Poradnu Vigvam – poradnu pro děti a rodiny, kterým zemřel blízký člověk. Poradnu vede a působí v ní také jako terapeutka.
Když třeba najednou začne extrémně zlobit, přitom to nikdy předtím nedělalo. Nebo také druhý extrém, kdy začne být naprosto vzorné. To není obvyklý proces truchlení. Děti mívají často velkou tendenci nás dospělé chránit a pomáhat nám, sejmout z nás kus zodpovědnosti. Tak se začnou snažit, aby dospělým ulevily, a přijímají jinou roli v rodině, než je ta dětská.
Co byste poradila rodičům, kteří nechtějí před dětmi projevovat emoce smutku?
Myslím, že je fajn, když děti emoce vidí. Zároveň je dobré vědět, že příliš silné emoce je mohou znejisťovat. Když se tedy dítě snaží dospělého rozveselit, když pláče, dává tím najevo, že je toho na ně samotné moc. Je dobré si toho všimnout a třeba dítěti říct: Teď je mi smutno, tak si zalezu do ložnice a za chvilku přijdu. Je důležité to neskrývat a dát tomu transparentnost, aby to bylo pro dítě srozumitelné.
Stejně tak je důležité, aby si rodiče udělali čas jak pro dítě, tak sami na sebe. A ještě jedna věc je podstatná pro návrat k běžnému životu – zachovat řád věcí, které fungovaly předtím. To jsou totiž jistoty, které pomáhají dítěti celou situaci přijmout, naučit se v nové situaci žít a fungovat. Není třeba úplně šťastné odjet po smrti tatínka někam na dva měsíce na dovolenou. Pár dní nevadí, ale je prostě důležité se zase vrátit k tomu řádu, životnímu rytmu a dát dítěti pocit, že jsme tu pořád pro něj.
Reklama
foto: Michaela Cásková, zdroj: Vigvam poradna
