Royce Burton byl profesorem historie na univerzitě v New Jersey. Jednoho dne se rozhodl vyprávět svým studentům děsivou příhodu, která se mu v mládí stala. V roce 1940 pracoval pro policejní oddíl Texas Rangers a hlídkoval v Rio Grande. Toho dne po setmění v kaňonu zabloudil, a když chtěl vyšplhat ven, téměř na vrcholu ztratil rovnováhu a málem spadl do propasti. Naštěstí se objevil jeho kolega Joe, který ho vytáhl do bezpečí.
Burton mu byl za záchranu života nesmírně vděčný, ale poté, co oba muži během druhé světové války narukovali, ztratili na sebe kontakt. Během toho, co Burton vyprávěl tuto příhodu, se ve dveřích učebny objevil starší muž. Byl to Joe, jeho bývalý kolega. Pětadvacet let po události konečně Burtona našel a do učebny vkročil zrovna ve chvíli, kdy na něj profesor vzpomínal.
Po zadání termínu synchronicita do Googlu vyskočí víc než pět milionů odkazů. Facebook má vlastní stránku, která je tomuto jevu věnována.
„A konec příběhu už vám řekne Joe,“ řekl Burton, aniž by ztratil nit, zatímco užaslá třída sledovala opětovné setkání obou mužů. Tento příběh dvou přátel bychom mohli nazvat úžasnou shodou okolností, ale například James Hollis, spisovatel a znalec učení C. G. Junga, by ho pojmenoval jinak: synchronicita neboli smysluplná náhoda.
Nevysvětlitelné setkání
Pojem synchronicita zavedl právě švýcarský psychiatr Carl Gustav Jung a popsal ji jako „příčinně nevysvětlitelné setkání dvou nebo více událostí, které jsou ale propojeny často velmi hlubokým významem“. Někomu se například zdá o kamarádovi z dětství a on mu druhý den zavolá. Jinému zemře matka a v den pohřbu zrovna hrají v rádiu její nejoblíbenější píseň. Anebo člověk, který čelí těžké osobní krizi, náhodou dostane do ruky knihu, která se zdá být napsaná přímo pro něj. „Každý má takové příběhy,“ říká Hollis, který znal Burtona a jeho příběh sdílel v knize Hauntings: Dispelling the Ghosts Who Run Our Lives. „Žijeme ve strašidelném světě, ve kterém fungují neviditelné energie,“ dodává autor.
Někteří lidé synchronní příběhy sbírají tak, jako děti sbíraly kartičky hokejistů.
Nikdo netuší, jak synchronicity fungují. Proč se dějí, odkud pocházejí. Nasvědčuje snad jejich existence tomu, že život každého z nás je součástí nějaké kosmické hry tvořené neviditelnýma rukama? Nebo, jak tvrdí kritici, je jen psychologickým narcismem, výsledkem člověčí neovladatelné touhy najít smysl v podivných souvislostech, kterých si všimne každý, kdo je jen trochu pozorný?
Tyto otázky ohledně podivuhodných souher okolností si pokládalo mnoho vědců, skeptiků i psychologů. Koncepce synchronicity už však pluje hlavním proudem. Po zadání termínu do Googlu vyskočí víc než pět milionů odkazů. Facebook má vlastní stránku, která je tomuto jevu věnována. A někteří lidé synchronní příběhy sbírají tak, jako děti sbíraly kartičky hokejistů.
O švestkovém pudinku
Skupiny lidí se zájmem o synchronicitu mají své oblíbené příběhy, jako například ten o francouzském básníkovi Emilu Deschampsovi a jeho švestkovém pudinku. V roce 1805 jako malý chlapec údajně dostal švestkový puding od monsieura de Fortgibu. O deset let později přišel Deschamps znovu do téže pařížské restaurace a znovu si švestkový puding objednal. Číšník mu ale řekl, že poslední kus už byl podán někomu jinému. Náhodou právě monsieurovi de Fortgibu.
Tím příběh ale nekončí. V roce 1832 šel Deschamps na večeři, kde mu kdosi nabídl opět švestkový puding. Žertoval se svými přáteli, že jediné, co chybí, je pan de Fortgibu. Právě v tu chvíli se otevřely dveře a dovnitř vešel zmatený starý muž. Ptáte se, kdo to byl? Jistě, de Fortgibu. Měl prý špatnou adresu a omylem se dostal na tento večírek.
Sen, který se vyplnil
Žádný div, že podobné příběhy psychologa Carla Junga velmi přitahovaly. Byl doslova fascinován zvláštními shodami okolností. Celý život také věřil v okultní vědy a prohlašoval, že má s paranormálnem osobní zkušenosti. Jeho víra v synchronicitu byla navíc posílena podobným příběhem, který se stal Deschampsovi s pudinkem. K Jungovi chodila na terapie vzdělaná mladá žena, o níž si myslel, že se příliš spoléhá na svůj intelekt. Řekl o ní, že je „psychologicky nedostupná“, a dospěl k závěru, že zlom může nastat jen tehdy, když se během jejich sezení objeví něco nečekaného a iracionálního.
Synchronní chvíle se nedějí jen proto, aby vzbuzovaly údiv. Přichází k lidem, aby jim pomohly změnit dosavadní hodnoty.
Jednoho dne vyprávěla žena Jungovi, že měla zvláštní sen, v němž jí kdosi daroval drahý šperk v podobě zlatého skarabea. Zatímco žena mluvila o svém snu, přihodilo se něco zvláštního. „Zaslechl jsem, jak za mnou něco tiše klepe na okno. Otočil jsem se a spatřil dost velký létající hmyz, který zvenku narážel do okenic a snažil se dostat do temné místnosti. To upoutalo mou pozornost. Ihned jsem okno otevřel a přilétajícího brouka chytil ve vzduchu. Byla to Cetonia aurata, Scarabaeidae, obyčejný zlatohlávek, který se díky své zelenozlaté barvě přibližně podobá právě skarabeovi,“ popisuje Jung.
„Podal jsem brouka své pacientce se slovy: ‚Tady máte svého skarabea.‘ Tato událost prorazila do jejího racionalismu žádoucí díru a led jejího intelektuálního odporu se tím prolomil. Léčba mohla nyní úspěšně pokračovat,“ napsal dále Jung v jedné ze svých prací.
Jeho rozhodnutí využít synchronní moment k vytvoření průlomu v sezení s klientem se stalo modelem i pro ostatní „jungiánské“ terapeuty. Jejich poselství? Synchronní chvíle se nedějí jen proto, aby vzbuzovaly údiv. Přichází k lidem, aby jim pomohly změnit dosavadní hodnoty.
Jak ji poznat
Kdykoli se stane nějaká „zázračná“ náhoda, tvrdí Hollis, sám jungiánský analytik, lidé by se měli ptát na její důvod. To samé říká Alex Marcouxová, autorka Lifesigns: Tapping the Power of Synchronicity, Serendipity and Miracles. Podle ní život lidem přináší smysluplné „náhody“, aby ho mohli žít naplněněji. Autorka dokonce tvrdí, že se na synchronicitu a různá znamení spoléhá při rozhodování ohledně tak důležitých věcí, jako jsou zápletky jejích románů, finance i vztahy. Synchronicitu prý od jakéhokoli jiného okamžiku odliší tím, že daná událost má hlubší smysl, je velmi nepravděpodobná a dodá člověku okamžité uvědomění. „Zježí se vám chlupy na krku,“ říká.
Jung představil koncepci synchronicity ve své knize Synchronicita – Nekauzální spojovací princip. Ale jak si sám uvědomoval, nejednalo se o nic nového, princip je starý už tisíce let a tvoří základ například pro starobylý čínský text nazývaný I ťing neboli Kniha změn. Jungiáni také říkají, že princip synchronicity upevnily pokroky v kvantové fyzice a teorii chaosu.
Pohled skeptiků
Kritici tvrdí, že synchronicita není výsledkem nějakého vyššího smyslu, ale jen produkcí naší vlastní mysli. „Lidé hledají odpovědi na osobní problémy,“ říká Gibbs Williams, autor Demystifying Meaningful Coincidences. Podle něj nejsou synchronicity ani náhodné události, ani zakódované zprávy z vyšších sfér. Jen si těchto překvapivých shod okolností lidé všímají, když je vlastně „potřebují“.
Hledáte vzorce, skládačky do celkového obrazce. A ten výsledný a hotový obraz zažíváte jako synchronicitu.
„Například člověk, který se chce vzdát alkoholu, zapne v den svého rozhodnutí televizi a vidí film o Anonymních alkoholicích. A když se někdo rozhodne vyřešit osobní problém, často zaznamená zprávu, která s ním bude rezonovat,“ říká Williams. „Hledáte vzorce, skládačky do celkového obrazce. A ten výsledný a hotový obraz zažíváte jako synchronicitu.“
Skeptici také citují jeden z nejčastěji udávaných příkladů synchronicity: zvláštní podobnost mezi životy Abrahama Lincolna a J. F. Kennedyho. Oba prezidenty spojovalo mnoho podobných rysů, například měli ve svých jménech sedm písmen a do úřadu byli zvoleni přesně 100 let jeden od druhého. Oba byli zavražděni v pátek za přítomnosti svých žen, Lincoln ve Fordově divadle a Kennedy v automobilu značky Ford. Oba byli střeleni do hlavy a zabiti útočníky se třemi jmény, Johnem Wilkesem Boothem a Leem Horveyem Oswaldem. A následníky obou prezidentů byli Andrew Johnson a Lyndon Johnson, oba demokraté z Jihu.
Matematické vysvětlení
Co výše zmíněný příklad s prezidenty znamená? Vůbec nic, píše Bruce Martin ve své eseji pro Skeptical Inquirer Magazine. Matematická pravděpodobnost totiž zaručuje, že nějaké shody okolností prostě nastanou, lidé jim ovšem přiřazují větší důležitost, než si zaslouží. Podle pravidel pravděpodobnosti například v náhodném výběru 23 lidí existuje 50% šance, že alespoň dva z nich budou slavit narozeniny ve stejný den.
Pro každé dva jedince s relativně smutným životem je možné najít nějaké podobnosti mezi jejich životy.
Podle Martina také podporovatelé synchronicity ignorují fakta, která význam těchto náhod zpochybňují. Třeba Lincoln a Kennedy. V jejich životech se objevilo poměrně dost shodných prvků, ale také se narodili a zemřeli v různých měsících, státech a v jiném věku. „Pro každé dva jedince s relativně smutným životem je možné najít nějaké podobnosti mezi jejich životy,“ píše Martin. „I lidé, kteří se potkají na party, mezi sebou často najdou překvapivou shodu, ale co to bude, jestli datum narození, rodiště nebo něco jiného, to se nedá předvídat.“
Jungiánský analytik Hollis přiznává, že kromě synchronicit existují i běžné náhody. Ale také tvrdí, že ty pravé synchronicity jdou za matematickou pravděpodobnost a jednoduše není možné je vysvětlit. A právě v nich vidí onu „osudovost“, která zasahuje do lidských životů a mění je. Teď je samozřejmě otázka, jak budeme na synchronicitu nahlížet po přečtení tohoto článku. Asi jde o to, kdo z nás je realistický skeptik a kdo životní optimista.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: CNN