Nenechte se splést. V těchto měsících prožíváme největší revoluci v dosavadních dějinách lidstva. Má za cíl od základu změnit uspořádání lidských vztahů. Francouzská revoluce likvidovala aristokraty, bolševická kulaky a nacistická židy. Ta současná, jejíž součástí je kampaň #MeToo, má na mušce muže. Všechny a bez nadsázky. A co víc: může mít pravdu.
Od roku 1869, kdy v Americe vznikla Národní asociace za volební právo žen, slýcháme v různých obdobích, že je třeba zavést rovnoprávnost obou (či více) pohlaví. Že je jaksi nespravedlivé, když o dějinách velkých rozhodují drtivou většinou muži, zatímco na ženy zbude slovo takřka výhradně v běhu dějin malých, osobních.
Stejné hračky pro kluky a holky?
Argument o ideálu rovnosti mužů a žen (ať si o něm myslí kdokoli z nás, co chce) od té doby prošel nesčetnými reinkarnacemi, ale jeho podstata zůstávala vždy stejná: rozdíly mezi muži a ženami víceméně neexistují. Buď jsou jakýmsi atavismem biologickým, zděděným po cromagnoncích a dnes dávno překonaným, nebo jsou sociálním konstruktem, který je taky z nějakých důvodů špatně.
Podle toho by měla společnost taky vypadat. Stejná zaměstnání a stejné platy pro muže a ženy, stejné hračky pro kluky a holky, stejné slovo pro číšníka a servírku, a dokonce stejné záchody pro příslušníky libovolného počtu pohlaví. Ne každý toto uvažování přijímá se stejnou mírou ochoty, součástí západního mainstreamu ale bezpochyby je. Lépe řečeno, dodnes bylo, protože s rovností pohlaví je konec.
Pochod jako součást kampaně #MeToo, jde o pochod, který má předznamenat konec mužů?
Co muži zmůžou?
Úsvit nových pořádků přináší kampaň #MeToo a točí se samozřejmě kolem sexu. Dosud feministky požadovaly pro ženy možnost dávat najevo svoji sexualitu tak, jak si samy představují. Update podle not #MeToo spočívá v tom, že i muži mají dávat najevo svou sexualitu pouze takovými způsoby, jaké vyhovují ženám. A nakolik se jim to daří, posuzují znovu výhradně ženy.
To není nadsázka. „Musíme konfrontovat všechny muže ohledně sexuálního obtěžování,“ píše v The Guardian tamní autorka přes rodinné záležitosti Georgina Lawtonová, „aby náš kolektivní hněv vyvolal posun v genderovém paradigmatu.“ "Mimořádné změny" požaduje i americká kongresmanka Annie Kusterová, abychom citovali ty dámy, které patří k intelektuálním špičkám kampaně.
Lze se domnívat, že tím vyjadřují skutečný požadavek velkého procenta žen na radikální změnu podoby lidských sexuálních vztahů. Co dává ženám právo si takto přímočaře takové změny nárokovat? Paradoxně je to evoluční biologie, disciplína tolik zavrhovaná.
Na mužích nezáleží
Je nezpochybnitelným faktem života, že ženské tělo je tím nejcennějším materiálem, jejž má lidstvo k dispozici. Právě ono tvoří úzké hrdlo veškeré lidské budoucnosti. Jinudy cesta k novým pokolením nevede. Naopak muž je z hlediska rozmnožování docela zbytný. Zatímco v silách ženy je zplození potomstva počítaného na prstech (obvykle) jediné ruky, jediný muž je schopen geneticky zařídit potomků tisíce. Na každé jednotlivé ženě tedy z tohoto nejdůležitějšího – byť hrubě tesaného – hlediska záleží stokrát, ba tisíckrát více než na každém jednotlivém muži.
V dosavadním řádu věcí bylo na muži, aby ratolesti nejen počal, nýbrž také v bezpečnostním a materiálním smyslu zajistil. Jeho hodnota tak relativně stoupala, protože muž svede – znovu měřeno hrubým metrem – zajistit pouze řádově tolik dětí, kolik jich dokáže žena přivést na svět. Sdílená bioekonomická nutnost tak dala vzniknout jisté rovnováze ve vztahu mužů a žen. Jejich spolupráce byla pro přežití a rozvoj nezbytná.
Ne tak dnes, kdy žena, tvor ekonomicky nově zcela soběstačný, dokáže děti živit a šatit bez spolupráce s mužem. Její motiv ke kompromisům v rámci takové spolupráce tak vymizel. Ale protože její výlučnost coby rodičky zůstala nedotčena, tak její relativní cena zůstává stejně vysoko. Žena nového věku si tak může poroučet, co se jí zlíbí.
Muž je naopak v koncích. Za celou dobu svého vývoje si zvykl reagovat na existenční ohrožení fyzickou likvidací hrozby. Ženu však zlikvidovat nemůže, protože by s tím zahlušil i vlastní budoucnost. Co mu tedy zbývá? Přežije jako gladiátor pro zábavu? Jako trubec? Jako jakýsi juniorní partner? To bude úkol pro myslitele 21. století, zbudou-li nějací.
Autor je redaktorem týdeníku Euro
foto: Profimedia
