Najednou je všude: v politických projevech, v supermarketech... Je těžší najít věci a melodie, které nejsou retro, než ty, které jsou. Proč se do módy vracejí jména, která sto let nikdo neslyšel? Proč má najednou tolik mladých příznivců hnutí, o kterém jsme soudili, že jsme mu odzvonili v roce 1989 a čekali, že odumře s poslední generací členské základny?
Reklama
„Ó, to je...“ chtěla jsem říct nádhera, ale jenom jsem polkla na prázdno, nechtěla jsem urazit. Kamrlík správce poděbradského zimáku je nádherný; má atmosféru, starý kancelářský nábytek z borovice s medovou patinou je plný užitečných, účelných a starých věcí. Ale důvod, z kterého mě nadchl, by se jeho uživateli asi nelíbil. Připomněl ni učednická léta novinářky elévky, kdy jsem se za socialismu proplétala stovkami kanceláří a továren... Ten prostor mě nostalgicky vrátil v čase zpátky jako mávnutím proutku: nádhera!
Když se nám stýská
Slovo nostalgie pochází z řeckého nostros – návrat domů a algos – bolest. S termínem přišel student medicíny Johannesburg Hofer v roce 1688, když popisoval příznaky stýskajících si švýcarských námezdních žoldnéřů umístěných v Itálii a Francii. V 30. letech minulého století vyšla v britském psychiatrickém časopise esej, která by byla dnes zase aktuální: zmiňoval "imigrantskou psychózu"; šlo o stav vyznačující se steskem po domově, vyčerpáním a osamělostí.
Nostalgie ovšem není následek osamělosti, ale i její protilék. Zaplaví nás, když je nám pod psa, a většinou nám zjasní náladu.
Letos v létě jsem měla co dělat, abych nepřeskočila pult novobystřického hodinářství a nevlepila jeho přesluhujícímu mistrovi vděčnou pusu. Zlatými českými ručičkami rozebral a rozchodil primky po tátovi. Vysvětlil mi, že jsou pěkné, jedny z prvních kvarzových, a že musím dát pozor: potřebují správnou baterku, kterou dnes už vyrábějí jenom Švýcaři nebo Američané.
Když jsme plní nejistoty a tlačí nás pata, naše paměť a vzpomínky působí jako účinná vzpruha, zpevňující síla.
Když je táta nosil v 80. letech – nenáviděla jsem je a celá 90. léta jsem ho přemlouvala, že mu koupím nové. Teď najednou (s novým řemínkem) jsou vedle klíčů a mobilu jedinou věcí, bez které nikdy neopustím dům. Žádný šperk mě nikdy netěšil jako tyto bytelné pánské hodinky. A důvodem je – nostalgie. Ten sladkohořký pocit, který se vyskytuje ve všech kulturách. A když jsme plní nejistoty a tlačí nás pata, naše paměť a vzpomínky působí jako účinná vzpruha, zpevňující síla.
Kuchařova kachna
Slavný michelinský kuchař Heston Blumenthal poslal k šípku tzv. molekulární gastronomii. Ta se hodila do časů nadbytku a stability. Teď ve své vyhlášené restauraci Duck servíruje každé jídlo jako "story", která evokuje vzpomínky, je nostalgická. Aby uspěl, soustředí se nikoliv na techniku, ale na vůně, zvuky a pokojovou teplotu.
Ale že návrat do kulinární minulosti nemusí být vždycky vítaný, jsem zjistila na chalupě při jedné návštěvě: „Vidíš a ty je nikdy nekoupíš!“ obořil se známý český kulturní pracovník na svou ženu, když jsem jim poněkud provinile (nic domácího nebylo) nabídla ke kafi sušenky Koka. Diplomaticky jsem mlčela, ale bylo jasné, že jeho žena o socialistické sušenky nikdy nezavadila, protože byla o generaci mladší než my dva. Zatímco my vděčně chroupali, prostoupeni jasem starých dobrých dní, ona byla nedostupně vzdálená našemu slastnému rozpoložení a vypadala vražedně.
Nostalgie je pocit
Nostalgie nám dává pocit pokračování. Vysvětluje to, proč dokonce zarytí republikáni jsou na stará kolena zmatení svým nepřemožitelným obdivem a vděčností vůči stařeně na trůnu, kterou coby angličtí mladíci chtěli v 70. letech svrhnout. Tolik věcí se v životě čím dál rychleji mění, nostalgie nám připomíná, že jsme stále tím stejným jedincem bez ohledu na to, jestli sfoukáváme deset svíček na dortu, třicet nebo šedesát.
Vzpomínky jsou nespolehlivé, máme sklony filtrovat bolestné a oživovat radostné. To nám pomáhá prodírat se životem. Nostalgie je o pocitu, ne o tom, co se opravdu stalo.
Koho by před třiceti lety napadlo, že Rusové budou v 21. století nostalgicky vzpomínat a idealizovat si vysmívaného generálního tajemníka Leonida Brežněva a Íránci vzdychat po "blahobytnějších" časech nemilosrdného a neomezeného vládce Mohammeda Rézi Páhlavího?
Po prezidentských volbách dokumentarista Michael Moore, který zasvětil svůj život a dílo nelítostné kritice Ameriky, se bez jakékoliv ironie bolestně rozloučil v londýnských Times s USA, "které jsme tolik milovali."
A po prezidentských volbách dokumentarista Michael Moore, který zasvětil svůj život a dílo nelítostné kritice Ameriky, se bez jakékoliv ironie bolestně rozloučil v londýnských Times s USA, „které jsme tolik milovali a které jsou teď navždycky pryč.“ Trump možná původně vůbec neměl v úmyslu stát se prezidentem, ale ještě než začal stěhovat do Bílého domu svoje zlatá křesla, obrátil naruby pocity liberálních amerických intelektuálů. Najednou je už nežere, ale chybí jim stará dobrá Amerika. Neodolatelné růžové brýle nostalgie...
Tady mám privátní přímluvu: leze vám na nervy prodřený, ošoupaný svetřík, kterého se máma odmítá vzdát? Má ve skříni tři nové, co jste jí starostlivě vybrali k narozeninám, ale ona vytrvale nosí ten rozpadlý hadr? Když starý člověk lpí na textílii, má k tomu lepší důvod, než aby vás rozčiloval. Všimla jsem si, že se tchýně zbavila většiny svého šatstva, každou sezónu si kupovala nové v Marks & Spencer. Ale jedněch se odmítala vzdát. Když jsem se na ně zeptala, rozzářila se a popsala jeden večer při svíčkách, jako by ho zažila před týdnem a ne před šedesáti lety... Vždycky když se na šaty podívala, vybavila si člověka, který ji ze života zmizel, ale zůstal nezapomenutelný.
Temná stránka nostalgie
Existuje taky tzv. kolektivní nostalgie. Vzbuzuje pocity sounáležitosti a byla obrovsky důležitá pro první lidské kmeny. Je problematická v tom, že se projevuje diskriminací vůči těm zvenčí. Řeckým studentům v laboratoři vědci pouštěli řecké písně a servírovali jim řecké jídlo. Pak jim pustili reklamní klipy; studenti reagovali negativněji na všechno, co nebylo jasně řecké.
Holanďané zjistili, že vysoká míra kolektivní nostalgie v jejich zemi je přímo úměrná se zvýšenou nesnášenlivostí vůči imigrantům. Kolektivní nostalgie pomohla Trumpovi stát se prezidentem USA. Heslo Make America great again chytře zneužívá nostalgické iluze.
Němec by protestoval, Čech by nadával, Angličan je spokojený: všechno, co připomíná bitevní podmínky, má nostalgickou hodnotu.
Nostalgie se podepsala na výsledku Brexitu. Angličané si nelámali hlavu ekonomickými strašáky – jsou zvyklí na tvrdé podmínky. Zakládají si na svém spartanství, výdrži, stoicismu, otužilosti, hrdinství. Říkají tomu jedním slovem: pluck, a jak svižně píše komentátor Financial Times Janesh Ganesh, pluck je pro Angličany důležitější než být vítězní nebo zámožní. Německého nebo českého pacienta před složitou pětihodinovou operací umístí na týden do nemocnice, aby ho pročistili a připravili. V Anglii vzhledem k drastickému nedostatku lůžek ho vybaví nukleárními projímadly a řeknou, ať přijde pár hodin před operací. Z čekárny na operační stůl. Němec by protestoval, Čech by nadával, Angličan je spokojený: všechno, co připomíná bitevní podmínky, má nostalgickou hodnotu.
Řada lidí vidí nostalgii jako zpátečnickou, zkostnatělou. Ale není náhoda, že po ní prahneme víc než kdykoli předtím – pomáhá nám v období nebývalé nestability. A jak říká anglický psycholog Tim Wildschut: „Nostalgie není jen vysedávání a přivolávaní časů minulých. Nostalgie je pro budoucnost důležitý a motivující pocit.“