„Dejte si cíl, že se váš život změní, a nevzdávejte to, dokud ho nedosáhnete,“ tak motivuje Aleš Kalina své publikum během přednášky na Festivalu Evolution. Z pódia na nás srší neutuchající elán, se kterým tento osobní kouč předává poselství o tom, jak změnit svůj život. O to víc mě překvapuje, když mi poté během rozhovoru přiznává, že dřív si moc nevěřil a z vystupování na veřejnosti měl nesmírnou hrůzu. „Neustále jsem čekal, že si někdo stoupne a řekne, že plácám nesmysly,“ říká a kolem očí i na čele se mu při úsměvu prohlubují vrásky. „Věděl jsem ale, že strach musím překonat, protože tohle je moje poslání.“
Reklama
Na přednášce jste hodně mluvil o tom, jak dětství ovlivňuje náš život. Jak vás ovlivnilo to vaše?
Určitě mě hodně ovlivnil komplikovaný vztah s matkou a zároveň nefunkční vztah mezi rodiči, což vedlo k tomu, že jsem si špatně vybíral partnerky. Náš mozek totiž pracuje tak, že nám sexuální přitažlivost hlásí podle toho, jak nás rodiče vychovávali a jaký nám dávali příklad. Mě to tudíž táhlo k ženám, které mi matku připomínaly.
Pro mě je zajímavé hledat odpověď na to, proč se jedinci, který se o sebevraždu pokusil nebo k ní má sklony, nepodařilo vyhnat špatné pocity z hlavy.
A přestože jsem měl obrovskou touhu žít s jednou partnerkou a mít hezkou rodinu, nakonec to nevyšlo. Právě kvůli zkušenostem z dětství jsem také neuměl projevovat city, styděl jsem se nosit ženě kytky, obejmout ji. Co se týče práce, tak byl patrný i vliv otce, protože jeho heslo bylo „dřít“. Takže se až teď učím, že se dá pracovat méně a víc si život užívat.
Tvrdil jste, že jste chtěl být koučem už v raném mládí. Podporovali vás v tom rodiče?
Vůbec ne. Moji rodiče uznávají jen zaměstnání. Když jsem asi před patnácti lety odešel z Microsoftu a začal podnikat, tak to rodiče těžce nesli a trochu mě odepsali. Až teď, když se mi daří a oni vidí, že má práce je smysluplná, tak mě podporují.
Jak těžké pro vás bylo odejít ze zaměstnání?
Bylo to velmi obtížné období, protože jsem měl dobré peníze a skvělou kariéru, doma dvě malé děti. A když jsem řekl, že tam těch 160 tisíc nechám a půjdu někomu „řešit“ mozek, lidé kolem mě si ťukali na čelo a říkali, že jsem úplný blázen. To rozhodnutí ve mně zrálo tři roky, ale nakonec jsem si řekl, že když to neudělám teď, tak nikdy. A konečně jsem se odhodlal. Myslím, že s tím bojuje i spousta dalších lidí. Nemají odvahu a „hnijí“ na místě, kde se jim nelíbí, třeba deset dvacet let.
Ať už člověk řeší vztahy, práci nebo jiné běžné věci, problém vždy spočívá v hlavě, říká Aleš Kalina
S jakými problémy za vámi klienti nejčastěji chodí?
V oblasti vztahů nejvíc lidé řeší nevěru, sexuální problémy, hádky, žárlivost, nebo že si nemohou nikoho najít. A pak hodně práci. Například že vyhořeli nebo nevědí, k čemu tady vlastně jsou.
A necítíte v tom někdy snahu přehodit odpovědnost za vlastní život na vás?
Tak to nevnímám. Když člověk přijde a už ten problém cítí, má tendenci s ním i něco dělat. Já ho jen takříkajíc nastřelím, dostane prostě „čočku“. Také pracujeme na změně hlavy a pak už má člověk sílu tu situaci samostatně řešit. I když se samozřejmě občas stane, že se to řešení posune o rok nebo dva. Například přijde klientka a řekne, že má doma násilníka, který ji týrá. Ale poněvadž je ve zlaté kleci, nemá odvahu s tím něco udělat. Takže s ní třeba rok pracuji, aby pak dostala odvahu postavit se na vlastní nohy.
Aleš Kalina (1965)
Bývalý člen top managementu mezinárodních korporací (Microsoft, EDS, Sodexho Pass ČR), v současnosti hlavní kouč a školitel ve společnosti MindSoft s.r.o. Autor teorie Emočních rovnic, dvou knih a motivačních CD. Za své největší učitele považuje Wayna Dyera, Deepaka Chopru, Anthonyho Robinse a Stephena Coveyho. V roce 2007 zapsán do knihy Who is Who.
Konkrétně používáte program Emočních rovnic. Na jakém funguje principu?
Ať už člověk řeší vztahy, práci nebo jiné běžné věci, vždycky ten problém spočívá v hlavě a je jím většinou nějaký strach. Když například neumím říkat „ne“, tak se bojím reakce. Pokud si nemůžu najít partnera, je za tím často strach z lásky nebo z odmítnutí. A příčinou těch našich obav jsou programy z dětství nebo dospívání, které je ovládají. Takže když mi doma třeba často říkali, že jsem k ničemu, nebo že bych něco mohl udělat lépe, pak ono „jsem k ničemu“ je program, tedy emoční rovnice, který má člověk pořád v hlavě. A vede k pochybnostem, že například nejsem dost dobrý a podobně. Když se nám podaří ty programy najít a obrátit, klient už nemá obavy, je mnohem asertivnější a lépe se dokáže v životě orientovat. Zároveň je nutné si uvědomit, že těch programů jsou často tisíce. Není to tak, že na sebevědomí se najde jen jeden, který se otočí a vše se hned změní.
Je také důležité říct, že sice existují mraky školení, ale většinou se nepracuje přímo s programy v hlavě. Zvětšuje se pouze databáze pokynů „tak by to bylo dobré“. Nikdo se neptá, proč se tak či onak klient cítí. Řeknou vám jen, abyste byli asertivní. Ale jak to udělat? Nejdřív přece musím jít k příčině a tu odstranit.
V jednom rozhovoru jste řekl, že pracujete i se sebevrahy…
Ano, a to mám nejraději, protože ta práce je velmi zajímavá. Pocit sebevraždy je totiž takový limitní stav hlavy. Mozek tedy vyzkouší všechny možnosti, aby člověk cítil klid. A když se to dlouhodobě nedaří, vede ho k exitu. V podstatě má tedy daná osoba pocit, že ať zkouší cokoli, vše je zbytečné a bolest stejně nekončí. Proto se rozhodne pro sebevraždu. A pro mě je zajímavé hledat odpověď na to, proč se tomu jedinci, který se o sebevraždu pokusil nebo k ní má sklony, nepodařilo vyhnat ty špatné pocity z hlavy. Nakonec jsem zjistil, že většinou úplně na pozadí stojí tři hlavní důvody: nedostatek lásky, nedostatek přijetí, anebo pocit viny. Když se mi podaří je „vymazat“, zmizí i chuť spáchat sebevraždu. Samozřejmě to není jako instantní kaše, protože těch vzorců mohou být i dva tisíce. Ale vím, jak na to, takže mi stačí, když je ten člověk ochoten na sobě pracovat.
Máte podobnou zkušenost, že jste neviděl smysl života?
Ano, bylo to 5. 12. 1994 na Orlické přehradě. Tenkrát byly synovi tři měsíce, mně zkrachovala firma a zůstal mi na krku dluh milion dvě stě tisíc, což bylo v té době jako tři domy mých rodičů, dnes tedy třeba dvacet třicet milionů. Tehdy to se mnou opravdu hodně zamávalo. Ale řekl jsem si, že to nějak musím zvládnout, a dal jsem si na to i slib. A stejně tak se snažím k tomu vést i lidi. Dnes je synovi 24, ale vždycky, když ho vidím, tak si připomínám, jak dlouho už to je a kam až jsem došel. Samozřejmě že pak těch pohrom bylo v životě mnohem víc, ale já si vždycky řekl, že to nevzdám a půjdu dál.
foto: David Bruner, zdroj: Aleš Kalina
