Nevím, jak vy, ale já mám sklon založit kamsi klíče, brýle, zapalovač a vůbec všechny předměty menší než slon. Vždycky, když se bezvýsledně poklepu po všech kapsách, mi bleskne hlavou, že tu informaci získám stejně jako většinu ostatních: zeptám se Googlu. Vědomí nesmyslnosti takového počínání dorazí do mozku vždycky o trapnou vteřinu později.
Dokážete si proto představit, s jakou úlevou jsem si přečetl, že nejsem sám, kdo klade Googlu absurdní otázky stran sebe sama. Jsem normální? Je samomluva normální? Jak často kopuluje normální pár? Tak se ptají každý den miliony lidí, alespoň to Google tvrdí.
Reklama
Naštěstí se to doneslo i vědcům. Žurnál Trendy v kognitivních vědách (to je fakt samostatné médium) publikoval práci dvou psychologů z Yale University, kteří argumentují, že si ze své deviace nic nemáme dělat, protože, zjednodušeně řečeno, krapet úchyl je každý, nebo skoro každý. Jak se tedy pozná, jestli jste normální? Klasická psychiatrie kategorizuje lidi lineárně, zatímco skutečnost je nepoměrně bohatší. Navrhují změnit způsob hodnocení tak, aby bral v potaz "široké spektrum proměnlivého chování a tendencí", ať už to znamená cokoli.
Být nenormální je OK
Autoři při popisu tohoto nového přístupu k psychiatrii používají technologický příměr. Zatímco klasická psychiatrie je binární a orientuje se pomocí "ano" a "ne", jedniček a nul, nový postup je kvantový: posuzuje zkoumané faktory ve vzájemné závislosti. To by mělo napomoci porozumění člověku-pacientovi jako celku; současná praxe se orientuje na rozpoznání jednotlivých informací-příznaků, zatímco v porozumění celku mnohdy tápe.
Snad aby dokázal palčivost posledně zmiňovaného nedostatku, řekl Holmes serveru Quartz: "Pokud někdo trpí (psychiatrickými problémy) a pomohlo by mu vyhledat léčbu, pak doporučuji, aby tak učinil." Což má veškerou potenci rady "jestli tě nechtějí holky, buď víc sexy". Každopádně je tedy být trochu nenormální OK. Ledaže byste volili republikány, což se na univerzitách neodpouští (ale řečená práce tento případ nezmiňuje).
Existuje ideál, jehož obvykle nedosahujeme. Naše jednání spadá do jistého „normálního“ pásma, jímž se k tomu teoretickému normálnímu ideálu více či méně blížíme.
Podle šéfa projektu Avrama Holmese nic jako pevně stanovený „normál“ neexistuje. Existuje ideál, jehož obvykle nedosahujeme, a naše jednání spadá do jistého „normálního“ pásma, jímž se k tomu teoretickému normálnímu ideálu více či méně blížíme. Až když se do tohoto pásma nevejdeme, začíná být zle. Některé, řekněme, nezvyklosti se člověku naopak mohou i vyplatit, jako úzkostné stavy nebo přemrštěný smysl pro detail. Úchylka je tedy věcí kvantity, nikoli kvality.
Napadlo mě, že v tom případě jsem i já se svým „Google, najdi mi klíče!“ vlastně v pohodě. A taky mi došlo, že právě fakt, že jsem s tímhle v normě, je vlastně skutečný problém.
foto: Shutterstock, zdroj: Inc.