Závisí štěstí i na věku? Rozhodně. Na dně jsme kolem 40. roku života

Emocionální výkyvy u lidí, kteří dosáhli 40 let, zatím nejsou úplně vysvětlené. Odborníci tvrdí, že lidé mají po čtyřicítce problém s faktem, že toho „ještě moc nestihli“, přitom mají reálně už půlku života za sebou. Ano, mohu to potvrdit. A kdo hledá, najde. Já jsem našla článek Jonathana Derbyshira z Financial Times. Problém je podle něj daleko hlubší. Příčinu těchto emocionálních výkyvů, které obecně označujeme jako krize středního věku, se snaží rozluštit přední světoví filozofové a ekonomové.

Je to více než deset let od chvíle, kdy ekonomové David Blanchflower a Andrew Oswald publikovali článek o křivce „psychické pohody“ zkroucené průběhem lidského života do tvaru písmene U. Vycházeli při tom z průzkumu, v němž lidé různého věku odpovídali na to, jak se v daném věku cítí šťastní. Náběh křivky ve tvaru U začíná v rané dospělosti a končí ve vyšším věku. No a teď ta špatná zpráva pro čtyřicátníky: dna se křivka dotýká někdy kolem věku 46 let. To je tedy průměrně věk, ve kterém si lidé už uvědomují svoji smrtelnost a zároveň zjišťují, co všechno nestihli a už nestihnou.

Blanchflower s Oswaldem dospěli k závěru, že ona „mentální úzkost“ na dně písmena U nesouvisí s fyzickým zdravím. Ani další aspekty, jako je zázemí daného člověka, křivku nijak zásadně neovlivnily. A poměrně nečekaně nebyl žádný zásadní výkyv ani mezi muži a ženami. A to ani teritoriálně. Například ženy v západní Evropě se do „životního minima spokojenosti“ propadají ve věku kolem 47 let, ženy ve východní Evropě prožívají nejhorší období na křivce U jen o rok později. A velmi podobně to podle průzkumů, z nichž Blanchflower s Oswaldem vycházeli, vypadá v dalších zemích po celém světě.

Na zjištění výzkumné dvojice navazují dvě nové knihy od předních amerických filozofů. Jde o titul Midlife od Kierana Setiyi a knihu Stárnoucí od Marthy Nussbaumové (psala ji s právníkem Saulem Levmorem).

Kniha první: Setyiův strach ze smrti

Setiyova kniha je vlastně malým elegantním filozofickým průvodcem toho, co autor nazývá „existenciálními otázkami střední doby života“. Na začátku února mu bylo 42 let a v knize konstatuje, že o výrazné krizi středního věku začal přemýšlet, už když mu bylo 35.

Kieran Setiya v knize přiznává, že jeho vlastní krize středního věku má přibližně tuto podobu: když se dívá do zrcadla, vidí muže, jehož strach ze smrti je hluboce zakořeněn. Ale zároveň dodává, že otázky, které jsou spojovány se středním věkem, tedy životní ztráty a prohry, které člověk přijal a nepřijal, by stejně snadno mohly dolehnout také na dvacetiletého člověka. Naznačuje tím, že samotný strach ze smrti zde nemůže hrát jedinou zásadní roli.

John Stuart Mill byl ve dvaceti totiž se svým životem prakticky hotov a před ním bylo prázdno, žádné další cíle.

Setiya je přesvědčen, že klasická filozofie má co nabídnout někomu, kdo je „uprostřed života a přemýšlí, jak dál tento život prožít“. Filozofie samotná a analytické myšlení ale nemusejí s problémy středního věku, mezi něž patří nespokojenost s dosavadním životem, únava, nuda melancholie, ale i strach z budoucnosti, pomoci. Jak konstatuje sám Setiya, filozofická literatura o krizi středního věku je dosud nedostatečná. Filozofové se v minulosti snažili soustředit na různé druhy existenčních obtíží nebo morální dilema, nikoli na souvislost krize s věkem.

Kniha druhá: Mill a krize dvacátníka

„Jsem v hlubinách křivky U,“ popisuje v knize Setiya průběh své vlastní krize, „a potřebuji pomoc.“ Jenže ono vysvětlení své krize nemohl v pojednáních a monografiích moderních filozofů nalézt. Vzpomněl si ale na autobiografii britského filozofa Johna Stuarta Milla z 19. století. Mill v ní popisuje epizodu, která se mu přihodila ve věku 20 let. Tenhle příběh je podle Setiyi důkazem, že můžeme hovořit o předčasné krizi středního věku.

Původ této krize vyplývá z pozoruhodné Millovy výchovy. Byl předmětem mimořádného experimentu jeho otce Jamese, jenž byl přítelem a současníkem zakladatele utilitarismu Jeremy Benthama. James se syna rozhodl vychovávat tak, aby mu poskytl (Millovými slovy) „nejvyšší řád intelektuálního vzdělávání“. Tento řád byl navržen podle „principu dějinného času“. Takže se Mill učil ve třech letech řečtinu a v době, kdy mu bylo sedm, se seznámil s dialogy Platóna. V osmi se začal učit latinu, a když mu bylo 12, začal studovat logiku, psychologii a politickou ekonomii.

Když pak přišel ve dvaceti pád, byl velmi bolestivý a hluboký. „Předpokládejme, že jste dosáhli všech vašich cílů, které jste v životě měli; že za sebou máte všechny změny v tvrzeních a názorech, s nimiž vás kdy bavilo polemizovat. Znamenalo by to pro vás velkou radost a štěstí?“ Mill měl na svůj dotaz jasnou odpověď. Bylo to jasné "ne". Ve dvaceti totiž byl se svým životem prakticky hotov a před ním bylo prázdno, žádné další cíle. Veškeré základy, na nichž byl jeho život stavěn, se najednou zřítily.

Kniha třetí: Schopenhauerova existenciální hodnota

Pro Setiyu je to důležitý díl do mozaiky. Mill zde odpovídá na otázku, proč se i úspěch může zdát jako selhání. Proč by mělo být dosažení toho, po čem člověk touží, náhle ukončením smyslu života, jako se to stalo ve dvaceti letech Millovi? To je v Setyiově podání dilema, s nímž nás krize středního věku konfrontuje.

Další filozof 19. století, Němec Arthur Schopenhauer, popsal situaci ve středním věku rovněž zajímavým osvíceným způsobem. Dosahování cílů je podle Milla tím, co činí náš život smysluplným. Schopenhauer však argumentuje tím, že plnění cílů, které dávají životu „existenciální hodnotu“, je sebedestruktivní logika, která přímo nahrává krizi středního věku se vším, co k ní patří, včetně zvláštního pocitu prázdnoty. „Při dosahování cíle se vlastně snažíte ukončit vaše spojení s něčím dobrým, je to, jako kdybyste si dělali přátele proto, abyste se s nimi mohli jednou rozloučit,“ doplňuje Setyia Schopenhauerův pohled.

Je možné, že celá křivka U a příčiny krize jsou jen trvalými rysy lidské přirozenosti.

Existuje tedy cesta z tohoto začarovaného kruhu? Setiya se domnívá, že ano. Spočívá v rozlišování mezi tím, co nazývá „telická“ činnost (od řeckých télos, tedy cílů či účelů), která se zaměřuje na projekty s jasným koncem, a na činnost „ateliční“, která nemá jasný cíl ani konec. Je to jako rozdíl mezi tím, když řídíte auto domů z práce, kdy máte jasný cíl, a procházkou, na kterou vyrazíte bez ohledu na to, kam dojdete. 

Obecně máme tendenci si myslet, že pouze telické aktivity, tedy „dokončitelné“ cíle, jako je v Millově případě třeba pochopení dialogů Platóna, činí náš život smysluplným. Ale není důvod, proč by to tak mělo být. Význam nebo hodnotu můžeme najít v samotném procesu nebo cestě, tedy už třeba ve čtení Platóna. I to může být cíl. „Řešení krize středního věku tedy existuje a spočívá v tom, že se naučíme žít ve „žhavé přítomnosti“, konstatuje Setyia.

Kniha čtvrtá: Nussbaumové zpětná emoce

Podle Marthy Nussbaumové, která sdílí mnoho filozofických přesvědčení a myšlenek se Setiyou, opravdu krize středního věku neodráží jen perspektivu stáří. V jednom ze svých esejů o stárnutí přemýšlí o tom, že v mravním životě starších lidí hrají roli „zpětně prožívané“ emoce, jako je pocit viny, lítosti a výčitky.

Americká filozofka připomíná, jak se starodávní řečtí filozofové lišili od moderních myslitelů ve svém postoji k minulosti. Pro Řeky minulost nebyla „smysluplnou emocionální kategorií“. Nussbaumová cituje Aristotelův popis starších lidí, kteří žijí ze dnů dávno minulých: „Žijí spíše vzpomínkami než nadějí. To je také příčinou jejich upovídanosti.“ Aristoteles navíc naznačuje, že „kibicování“ těchto starců nikomu a ničemu neprospívá. V židovsko-křesťanské tradici to tak ale nefunguje. Má se za to, že se díky své minulosti a zpětným emocím poučíme, a ty se tak vlastně stanou „klíči k současnému a budoucímu štěstí“. Proto Nussbaumová tomuto vyhýbání se zpětných emocí nefandí, i když mohou u starších lidí rovněž vyvolat krizi z nenaplněného mládí.

Je samozřejmě pravděpodobné, připomíná autor Financial Times Jonathan Derbyshire, že problém krizí v různých fázích života ve skutečnosti není řešitelný. Je totiž možné, že celá křivka U a příčiny krize, o které se Setiya či Nussbaumová zajímají, jsou jen trvalými rysy lidské přirozenosti. Jsou tedy součástí toho, co je nevyhnutelné jako sám život. A problémy typu „krize středního věku“ jen ukazují, jak nedokonalá stvoření jsme.

Reklama

foto: Profimedia, zdroj: Financial Times