„Zbavili jsme se všech sedaček, máme jen jednu pro návštěvy, a dřepíme na zemi,“ napsala mi nadšeně kamarádka z Londýna. Je to Američanka, je jí něco přes třicet a nedávno se jí narodil první syn. Taky chodí běhat bosa, chodí po čtyřech a plazí se po břiše, dělá dřepy jako o život a slézá stromy s mrštností kočkovitých šelem. „Přestala jsem nosit podpatky, je to jako kouření pro nohy,“ dodala. Do přírodní ženy má daleko, jejím světem jsou finance a pracuje jako manažerka v prestižní konzultantské společnosti. To, co zní jako styl poblázněného hipíka, je dnes mantrou vzdělaných a uvědomělých.
Reklama
„Pracoval jsem v IT přes deset let a pořád seděl za stolem. Bolela mne záda, krk a kyčle, pohyblivost jsem měl jako důchodce. Byl jsem deprimován. Nedokážu říct, kolik z toho mělo za vinu sezení a kolik práce, kterou jsem si zvolil. Co jsem se ale stal pohybovým koučem, žiju více na zemi a bolest ustoupila. Jsem silnější a ohebnější, ovšem stačí chvíli sedět, třeba v letadle, a staré bolesti se zase ozvou,“ píše mi Ben Madder. Dělám si rešerši k tomuto článku přibližně dvě hodiny. Sugesce funguje. Pomalu, ale jistě mne začíná bolet v zádech, netrpělivě poposedávám na židli, sem tam pod sebe strčím nohu a začínám sebou šít, úplná princezna na hrášku.
Původ židle? Jejich rolí bylo vyzvednout – doslova – ty bohaté nad chudé, kteří pořád ještě dřepěli na zemi. Židle byla nástrojem mocných.
Průměrný člověk sedí osm hodin denně, Američané až třináct hodin. A to může být větší problém, než jste si mysleli. Naše tělo bylo totiž stvořeno pro celodenní pohyb. Když jsme pobíhali po savanách, nemělo smysl vyrábět nějaké židle, mimo jiné proto, že v přírodě nic nemá výšku stolu. Lidstvo pravidelně vysedává teprve tisícinu své existence, přibližně dvě stě let. Kdyby čas, který jsme strávili na Zemi, byl jedním dnem, posadili jsme se teprve asi za dvě minuty dvanáct. Jak se to stalo?
Horší než kouření
V období lovců a sběračů společenský status člověka odvisel od schopnosti lovit či sbírat. Po návratu z lovu a polí všichni viděli, kdo je nejlepší. Jakmile jsme se posunuli k hospodaření, status se lehce zamlžil a nebylo tak jednoduché na první pohled zjistit, jak na tom kdo je. A tak přišly na řadu židle. Jejich rolí bylo vyzvednout – doslova – ty bohaté nad chudé, kteří pořád ještě dřepěli na zemi. Židle byla nástrojem bohatých.
Průmyslová revoluce v 19. století vedla k masové produkci obecně a židlí speciálně. Statická práce ve fabrikách se začala dělat vsedě. Na začátku 20. století už všichni vesele posedávali doma i v práci. Z toho plyne, že sezení je pro lidské tělo nová záležitost a jako taková by měla být zkoumána kritickým okem.
„Z perspektivy evoluce jsou naše těla pravěká, jako lidé jsme se fyzicky ani mentálně příliš nezměnili za posledních 100 tisíc let,“ říká Ben Madder. „Naše těla a mysl pořád fungují tak, jako by naším primárním úkolem bylo lovit a sbírat, a to znamenalo dlouhé periody fyzické aktivity střídané s hlubokým odpočinkem. Je logické, že když sedíme osm hodin denně, tak za to zaplatíme.“
Práce na článku v pozici „vsedě“ dosahuje přibližně čtyř hodin. Se svými pocity se svěřuji kolegům a u počítače si stoupám. Docházíme k přesvědčení, že tento článek bude nutné napsat vestoje. Volám produkční, aby opatřila stůl, u kterého můžu stát.
Sezení je nebezpečnější než kouření, zabíjí více lidí než HIV a je zrádnější než seskok padákem.
Doktor James Levine z americké Mayo Clinic se fenoménem sezení zabývá několik desetiletí. „Krátce po studiích jsem stanul před komisí významné vědecké organizace s tezí, že existuje přímé spojení mezi řadou chorob a dlouhodobým sezením. Jeden z velectěných uznávaných profesorů se zvedl a prohlásil, že jsem se zbláznil. Sezení je přece přirozené a každý to děláme každý den. Mayo Clinic tehdy dostala e-mail, že jsem psychicky narušený. Zvyk sedět je v naší kultuře tak zakořeněn, že nám to znemožňuje uvědomit si, jak pro nás může být nebezpečný,“ tvrdí Levine. A dodává: „Sezení je nebezpečnější než kouření, zabíjí více lidí než HIV a je zrádnější než seskok padákem. Usedíme se k smrti.“
I východní kultury, v nichž se tradičně medituje v pozici lotosového květu či sedí v pozici seiza (na kolenou s těžištěm na patách), hledí s obavami na západní židle. Naštěstí pro ně jsou problémy při nižší tělesné výšce méně závažné.
Hezky sedět se učíme odmala. Málokterý rodič odolá pokušení své batole posadit, zdá se nám logické, že by nejdříve mělo sedět a potom teprve stát. Skutečnost je jiná. Sezení by se měl malý človíček naučit až naposled. Školní léta v indoktrinaci pokračují a třídami zní kárání, aby se žáci nevrtěli a seděli způsobně. Nezapomeňme svým dětem říci, ať paní učitelku neposlouchají. Ztrátu dobrého zvyku vrtět se by mohly v budoucnu zaplatit zdravím, nebo přinejmenším školními výsledky. Něco na tom vrtění totiž bude. Studie prokázaly, že děti, které poslušně sedí, mají horší akademické výsledky a nižší sebevědomí než neposední kamarádi. Po škole se už vezeme, vyjmenovávat, kde a jak vysedávají dospělí lidé, by bylo plýtvání papírem.
Žít na zemi
Do práce mi přivezou stůl pro psaní vestoje. Úlevně zaklesnu do jeho ergonomického výřezu a začnu ťukat do klávesnice: Proč je tedy sezení pro organismus nevhodné? Všichni víme, že srdce je pumpa, která rozhání okysličenou krev po těle. Pokud zrovna neležíme, gravitace srdci pomáhá tím, že krev tlačí dolů do nohou. Pokud chodíme, kontrakce lýtkových svalů při každém kroku posouvá krev zpět do srdce. Vsedě či vestoje bez pohybu se lýtka málokdy zatnou, krev se hromadí v chodidlech. Znamená to, že srdce pracuje s menším objemem krve a zaděláváme si na potíže. Třeba na rakovinu, cukrovku a kardiovaskulární nemoci.
„Mnoho orgánů je závislých na pohybu. Dýchací systém, metabolický systém, imunitní systém a další potřebují pravidelnou zátěž. Cévy jsou závislé na pohybu svalů, když se nehýbeme, dochází k omezení krevního oběhu,“ říká přední fyzioterapeut Tomáš Rychnovský.
Dlouhé sezení omezuje činnost srdce při jeho pumpování krve
Globální studie publikovaná letos v lednu vyhodnotila, že lidé trávící sezením před televizí nebo počítačem více než čtyři hodiny denně, mají o 125 procent vyšší pravděpodobnost srdeční příhody v příštích čtyřech letech. Zřejmě výsledek neustálého „utlačování“ vnitřních orgánů vsedě. „Ideální životní styl je ten, kdy se v průběhu dne můžeme zastavit, protáhnout, zacvičit si a vyspat. Většina lidí si to nemůže dovolit, proto večer vyráží sportovat. Tělo bohužel přitom mohou přetěžovat,“ varuje Tomáš Rychnovský. „Nejsme uzpůsobeni tomu, abychom celé dny trávili v kanceláři, ruinuje nás to fyzicky i psychicky. Řada úspěšných lidí má pocit, že jim práce vzala život, a začnou se věnovat adrenalinovým sportům tzv. bez přípravy.“
Ani to není správná odpověď na problémy, jež si můžeme dlouhodobým sezením způsobit. „Vnést 30 minut fyzické aktivity do 23,5 hodin pasivity nic neřeší, výsledkem rozhodně není zdraví, jež si všichni přejeme,“ říká Mark Tremblay, ředitel výzkumu obezity a aktivního života v nemocnici v Ontariu. Být zdravý podle něj neznamená pouze zvýšit fyzickou aktivitu, ale především snížit absolutní pasivitu.
„Naše těla konstantně přijímají podněty z okolí a přizpůsobují se jim. Pokud je vaším podnětem dlouhodobé sezení, vytvoříte strukturu, která není vhodná pro základní biologické funkce, o pohybu nemluvě. Naše těla se stanou dobrými v tom, co děláme nejvíc. Kvůli sezení tak ztrácíme schopnost pohybu,“ vysvětluje Ben Madder fungování těla. Pohyb a cvičení podle něj není to samé. Pohybové svačinky potřebujeme během celého dne a je jedno, jestli běháme do schodů nebo si jdeme udělat kafe.
Madder je též zastáncem „žití na zemi“. „Existuje řada archetypálních pozic, které jsme používali jako děti a postupem času zapomněli. Třeba vstávání ze země do stoje bez použití rukou. Nebo závěs, třeba na tyči mezi dveřmi. Žití na zemi nám pomůže znovu naladit tělo na vlnu, na které má fyzicky fungovat.“ Začínám se u stolu lehce kroutit a pionýrsky vyrovnaný postoj se hroutí, asi nejsem zvyklá. Jdu si udělat kafe a sednu si s ním pěkně v pohodlí na pohovku. Mimochodem, ředitel společnosti Ergo Interier Tomáš Valtr, který nám tenhle krásný kousek zapůjčil k experimentu, se mi svěřil, že v Americe mají i stoly, které vyhodnocují vaše tělesné signály a řeknou vám, kdy je čas si sednout.
Kdo pracoval na stojáka
Časopis Internal Annals of Medicine publikoval v lednu studii, která ukazuje, že průměrný člověk stráví více než polovinu bdělého času vsedě. British Medical Journal citoval studii, podle níž sedavý způsob života nese tato zvýšená rizika: rakovina plic o 54 %, rakovina močového měchýře o 66 % a rakovina páteře o 30 %.
Proč zrovna rakovina? Nárůst rizika je připisován zvýšené váze a přidruženým biochemickým procesům, jako jsou hormonální změny, metabolické dysfunkce či záněty. S délkou doby strávené na židli také úměrně roste sklon k úzkostem a depresím. Neznamená to ale, že už se v životě nesmíte posadit. „Někteří lidé tvrdí, že člověk není stvořen k sezení, ale to je nesmysl,“ upozornil Alan Hedge, ředitel laboratoře ergonomie na Cornellově univerzitě, pro MyHealtNewsDaily.com. „Je důležité sedět zdravě. Všem rizikům spojeným se sezením se dá naštěstí jednoduše předcházet.“
Třeba tím, že se často postavíte a zapamatujete si pravidlo, že se nemá sedět déle než jednu hodinu v kuse, někteří uvádějí dokonce půl hodiny. Již za 90 vteřin poté, co se postavíte, se v těle spustí řada svalových a buněčných systémů, které jsou zodpovědné za eliminaci cukru či cholesterolu v krvi. To vše jen proto, že nutíte tělo nést sebe sama. Představte si alkoholem omámeného kamaráda, jehož vlečete do schodů, a hned vám dojde, že stát na nohou není samozřejmost. Když se přestaneme na určitou dobu hýbat, je to podle Levina jako dát tělu pokyn, že se má vypnout a připravit na smrt. Samozřejmě musíme odpočívat, ale odpočinek by měl být zařazen mezi činnosti a nikoli naopak. „Když ze sedu přejdeme do stoje, zvýší se dechový objem, zrychlí krevní oběh, tkáně se začnou čistit a celkově pracujeme na odolnosti organismu,“ upřesňuje Tomáš Rychnovský. Upozorňuje zároveň, že poměřovat se s kolegou nemusí být ten nejlepší nápad. „Každý má jinou schopnost kompenzovat zátěž, ať už vsedě, nebo vestoje. Jde o talent, který máme či nemáme vrozený, záleží i na pohybovém kojeneckém vývoji, jímž jsme prošli, a též celkové pohybové obratnosti.“
Pomalu se při psaní blížím k závěru. Práce vestoje mne podivuhodně energeticky nabíjí a navíc jako bonus se zařazuji do elitního klubu. U stolů „na stojáka“ totiž pracovali Leonardo da Vinci, Thomas Jefferson, Friedrich Nietzsche i Winston Churchill. Píše znovu kamarádka z Londýna. Ji i jejího partnera bolívala záda, jakmile přestali sedět, bolest ustoupila. Ben je šťastným koučem, který v džungli milionové metropole kolem sebe vytvořil kmen lidí ochotných s ním lézt po čtyřech. Milý čtenáři, a co ty? Pořád sedíš? Promineme ti to pouze v jedné místnosti.