Pamatujete, jak exprezident Barak Obama řekl o svém nástupci Donaldu Trumpovi, že je totální srágora? Nepamatujete? Tak buďte rádi, protože to nikdy neřekl. Nebo možná řekl, kdo ví. „Vstupujeme do éry, kde si podle našich nepřátel může každý říci o komkoli, co se mu zamane,“ povídá mluvící hlava s tváří Baracka Obamy. A taky s hlasem Baracka Obamy.
Doslova povídá toto: „Prezident Trump je totální srágora. I když já bych tohle nikdy neřekl. Ale někdo by mohl. Někdo jako Jordan Peele.“
Tenhle vtípek moc peněz nestál. Imitátor Jordan Peele to zvládl za pár minut a mluvící hlavu skutečného prezidenta dodal software fakeapp.org, který je zadarmo. To už není obyčejný Photoshop, tahle appka dokáže namontovat jakoukoli hlavu k jiné postavě a rozhýbat ji. Proč z toho dělat vědu? Protože klip vypadá tak reálně, že je otázka času, kdy podobnou techniku využije nějaký alternativní web k šíření nějaké opravdu akční vylomeniny.
Reklama
Třeba té, v níž se papež svěří věřícím, že je ve skutečnosti Lucifer. Nebo té, v níž se podezřelý dozná k atentátu, aby pak po zhlédnutí klipu třeba uvěřil, že se to skutečně stalo, když to zaznamenala kamera. Pokud má někdo obavu, že vstupujeme do éry, v níž by falešné vzpomínky mohly začít nahrazovat ty skutečné, je na správné stopě.
Naše paměť, to je zmatený archivář
S tím, že podle psychiatrů a neurologů vyvádí tahle kouzla naše paměť odjakživa, jen o tom nevíme, a když si to náhodou uvědomíme, rozhodně se tím nechlubíme před světem.
Teď ale – a to je opravdu nová éra - tuhle naši vrozenou elastičnost dokáží schopní političtí žongléři vyzbrojení moderními technologiemi proměnit ve „fakta“ ušitá na míru.
Obecná představa, že lidská paměť je cosi jako videozáznam, který stačí přetočit, když se chceme vrátit v čase a prohlédnout si skutečné vzpomínky, je častý lidský sebeklam. Naše paměť totiž mnohem více připomíná zmateného editora ve střižně, který pracuje pod tlakem, a ve stresu nahradí chybějící pasáže čímkoli, co mu přijde pod ruku, říkají vědci.
Jedním z prvních kognitivních psychologů, jenž si uvědomil, že paměť vůbec nefunguje tak přesně, jak máme tendenci se domnívat, byl Němec Hugo Münsterberg. Svá pozorování o mechanismu paměti publikoval v knize Na lavici svědků:
- Lidé si dobře pamatují události v základních rysech, ale špatně si pamatují podrobnosti.
- Když jsou lidé nuceni si tyto podrobnosti vybavit, tak i při nejlepší vůli být co nejpřesnější si nevědomky chybějící detaily prostě vymyslí.
- Lidé těmto svým vymyšleným vzpomínkám věří.
Tato více než sto let stará pozorování soudního lékaře, jenž svědky opakovaně přistihl při úplném bájení (když si "přesně vybavovali" okolnosti provázející trestný čin), byla mezitím mnohokrát doložena, píše Leonard Mlodinow v knize Vědomí, povědomí.
Tenkrát jsem si to pamatoval špatně
Ráno po výbuchu raketoplánu Challenger (1986) se přednášející psycholog Ulric Neisser zeptal studentů z Emory University, jak se o této katastrofě dozvěděli. Všichni studenti jasně vylíčili, jak k tomu došlo.
Studenti se zdráhali připustit, že původní popis je správný, i když byl napsán jejich rukopisem. Jeden řekl: „No jo, moje písmo to je – ale stejně si pamatuju, že to bylo jinak.“
O tři roky později Neisser požádal čtyřicet studentů, kteří stále ještě byli na fakultě, aby si okolnosti té události znova vybavili. Ani jeden z nových popisů nebyl zcela správný a čtvrtina z nich byla naprosto mylná.
Zprávu už nezaslechli náhodou, spíš se daná situace začala podobat nějakému dramatickému klišé, které ve vyprávění očekáváme. Jeden ze studentů, který zprávu zaslechl, když se bavil s kamarády ve fakultní kavárničce, vylíčil po třech letech, jak „nějaká holka běžela po chodbě a křičela: Raketoplán vybouchnul, teď to hlásili!“
Jiná studentka, která se zprávu dozvěděla od spolužaček během semináře z náboženství, uvedla po letech, že „seděla v pokoji na koleji se svou spolubydlící a dívala se zrovna na televizi. Ohlásili to jako aktuální zprávu a byly jsme z toho otřesené.“
Ještě pozoruhodnější než zdeformované vzpomínky byly reakce těchto studentů na jejich vlastní původní popis události. Mnozí trvali na tom, že jejich popis po letech je přesnější. Zdráhali se připustit, že původní popis je správný, i když byl napsán jejich rukopisem. Jeden řekl: „No jo, moje písmo to je – ale stejně si pamatuju, že to bylo jinak.“
Pokud všechny tyhle příklady a studie nejsou jen kuriózními statistickými anomáliemi, měly by nás vést k zamyšlení ohledně našich vlastních vzpomínek, zvláště pokud jsou v rozporu s tím, co si pamatuje někdo jiný. Možná bychom si mohli být méně jistí i tehdy, když se naše vzpomínky zdají živé a jasné.
Fanoušci kultovního pseudofilmu
V roce 2016 publikoval magazín New Statesman příběh o tom, jak se komunita uživatelů sítě Reddit oddává kultu, který vznikl okolo filmu Shazaam (v hlavní roli s geniálním popletou Sinbadem, vzpomínáte si?) Po publikaci článku si spousta lidí snímek vybavila, přestože nic takového nikdo nikdy nenatočil.
Autorka příběhu Amelia Taitová posléze hovořila s lidmi, kteří se falešné vzpomínky nechtěli jen tak vzdát. „Připadá mi, jako by mi ukradli kus dětství,“ řekl jeden z fanoušků imaginárního díla. (V jeho prospěch svědčí, že kdysi vzniklo něco podobného pod jménem Kazaam).
Výsledkem pokusu bylo zjištění, že falešné vzpomínky se nejrychleji etablují na diskusní platformě podobně smýšlejících lidí, když navíc dodávají našemu smýšlení zpětně smysl a když jsou potvrzeny jakoby "z nezávislého zdroje".
To je asi jeden z důvodů, proč podle jednoho průzkumu 44 procent voličů Republikánské strany věří, že prezident Donald Trump vypověděl zákon o dostupné lékařské péči známý jako Obamacare. Nějaký server to prostě někdy v minulosti tvrdil, a možná dokonce doprovodil fotografií.
Co se stane, až se objeví falešné video, na němž Trump oznámí vypovězení Obamacare před kamerou? „Žijeme ve věku, kdy si každý o komkoli může říkat, co se mu namane,“ říká Barack Obama.
Promiňte, jeho imitátor Jordan Peele.
foto: Shutterstock