Jít na domácí zápas Bayernu Mnichov je něco jako návštěva královské rodiny nebo let do vesmíru. Jen nemusíte být ani urození, ani moc bohatí. Já sice nejsem profesionální fanoušek, kterému tepe v žilách travní směs, ani fotbalista pralesní ligy, co kdysi snil o velké kariéře v jednom z nejlepších evropských klubů, ale možnost navštívit zápas ligy mistrů mezi slavným Bayernem a neméně hvězdným Realem Madrid v mnichovské Allianz aréně je pro mě událostí, nad kterou ani neuvažuju. Rozhodnutí je jasné od prvního okamžiku.
Takže se i s kamarádem balíme a vyrážíme na Mnichov. Pro něho to bude poprvé a já jsem nervózní. Chci, abychom si to užili a všechno proběhlo tak, jak má. Takže když se po čtyřech hodinách jízdy ze Zličína ubytujeme na mnichovském předměstí, oblékám si dres Bayernu, který jsem si koupil už loni.
Reklama
Pak si od hodné paní necháme poradit, že nejlepší je koupit celodenní skupinový lístek, který vyjde nejlevněji. Když vlezeme do metra, vidíme oprýskané vagóny, které vypadají jako první sovětské metro v Praze. Další a další přistupující Mnichované či spíše Bayerňané (protože skoro všichni jsou v tu chvíli pravověrní fandové a fanynky) koukají kolem sebe, kdo další je ve vlaku a jestli jede taky na zápas, prostě, kdo je v tu chvíli jejich. A můj dres mi poskytne unikátní možnost jedním z nich být, i když mluvím česky.
Španělská jízda
Pravou mnichovskou fotbalovou atmosféru ještě posilujeme na Mariánském náměstí, kde uháníme do první pivnice. "Zweimal weissbier!" Koukáme na nádhernou Novou radnici a pozorujeme náměstí plné života, spěchajících lidí a nikam nespěchajících a atmosféru a pivo nasávajících fanoušků Realu Madrid.
Vypadá to, že atmosféra už nemůže být bouřlivější. Potom si ale bere slovo moderátor a vše žene ještě dál.
Když se vracíme zpátky do metra, spolkne nás lavina bílých madridských dresů a táhne nás k přistaveným vagonům, jež směřují do cílové stanice Mnichov-Fröttmaning. Tady leží nebo spíš stojí fotbalový svatostánek Allianz Aréna, útočiště Bayernu a místo jeho domácích zápasů. Po cestě hlásí mašinfíra na každé zastávce počet zbývajících stanic do Arény a odhadovaný čas příjezdu. A tyto informace dostáváme i ve španělštině. To má zjevně za cíl udržet v klidu natěšené fanoušky Realu, kteří několikrát zastaví vlak ruční brzdou.
Dovede si někdo představit na českém fotbale 70 tisíc diváků?
Když jim ale mašinfíra zahlásí, že příště už vlak dál nepojede a oni nestihnou zápas, zabere to na ně. Takže nakonec šťastně vystupujeme, rozepínám sako a dres Bayernu najednou otevírá magický koridor. Procházíme skrz policejní hradbu jakoby nic, u brány vyzvedáváme lístky a zamíříme přes VIP vchod do jednoho ze sto šesti skyboxů. Ten náš leží v nejvyšším patře. Hned u vchodu nás vítá milá hosteska, představuje se nám jménem a zve nás k bufetu a na pivo. My ale s omluvou raději před zápasem zamíříme do muzea klubu a obchodu pro fanoušky, kde to hučí jako v úle. Kamarád chce koupit svému synovi rudý bavorský dres, neváhá ani vteřinu a platí 77 eur. To ale i za to, že tu na dres rovnou napíšou chlapcovo jméno. Takže v otcově nadšení vidím budoucí rozzářené oči jeho syna.
Obřadní show
Pak už ale spěcháme zpátky, uvelebíme se v anatomických sedačkách a kocháme se atmosférou, kterou vytváří 70 tisíc diváků. Před začátkem všichni ztichnou a show může začít. Na trávníku se objevuje obří logo Ligy mistrů a z reproduktorů burácí epická fotbalová melodie, co spíš než hymna Ligy mistrů zní jako vybroušený povznášející klášterní chorál proložený obřím sborem. Kdybych nedržel v ruce pivo a zavřel oči, měl bych pocit, že jsem na koncertě vážné hudby. Teprve pak zazní hymna Bayernu, sice mě to tolik nedojme, ale co naplat, celý stadion kromě mě a bílé „masy“ zpívá a tančí v rytmu jednoduché odrhovačky.
Přemýšlím, jestli jde stále jenom o fotbal, nebo jestli jde o nějakou novodobou formu náboženství.
Vypadá to, že atmosféra už nemůže být bouřlivější. Potom si ale bere slovo moderátor a vše žene ještě dál. Všech 296 vysokovýkonných světel pohasíná. Aréna se ponoří do tmy a hlas začne pomalu po jednom předčítat čísla a jména jednotlivých hráčů sestavy Bayernu. Člověk má pocit, že se bez ohledu na výsledek zápasu dostal na absolutní vrchol a už už se dotýká slunce. Vlastně už bychom mohli jít domů. Přemýšlím, jestli jde stále jenom o fotbal, nebo jestli jde o nějakou novodobou formu náboženství, kde je samotný uvítací ceremoniál pro fanoušky posvátným obřadem, kde Aréna není stadionem, ale chrámem, a kde fotbalisté nejsou sportovci, ale polobohy. Mezitím zápas začal.
Mnichovská ležící pneumatika
Když pak třiadvacetiletý Joshua Kimmich střílí branku za Bayern, celá Aréna je opět na nahou. Svátek pokračuje. Co dodat? Domácí nakonec prohráli. Přesto musím i já „pokleknout“ před umem managementu a klubu, jak skvělý stroj na zábavu a peníze dokázal za ta léta dát dohromady. Zážitek z mnichovské Arény je naprosto unikátní a ničím nenapodobitelný. Tým Bayernu Mnichov je dlouhodobě jeden z nejlepších na světě. Byl to skvělý zážitek. A atmosféra taková, že jsem ten dres ani nemusel vyměnit za barvy Realu.
foto: Profimedia, zdroj: FC Bayern Mnichov
