Jestli někomu něco tiše závidím, tak Otovi Bernadovi, šéfovi zahradníků v zámeckém parku v jihomoravské Lednici. Stačí totiž projít některou z bran do francouzského parku a otevře se vám panorama, které si vás okamžitě omotá kolem prstu.
Přecházíte kolem překrásných barevných záhonů, které jsou osázené letničkami do ornamentů, jako to před sto padesáti lety dělali Lichtenštejnové, kterým zámek patřil 700 let. Důmyslné průhledy, které tihle geniální zahradníci cíleně budovali přesně tak, aby se vám v určité chvíli otevřel pohled na některou z úchvatných lichtenštejnských staveb.
Reklama
Zámecká Dyje, která se vlní parkem, solitéry starých stromů, vytvářející neopakovatelnou kompozici... Pokud něco snese tolik superlativ, pak je to právě Lednice. Nejnavštěvovanější památkový objekt v Česku, do kterého si ročně koupí vstupenku 450 tisíc návštěvníků. Milion a půl jich přitom projde právě tamním zámeckým parkem. Všechno je to tady tak krásný kýč, že přehlídnete i hejna komárů, kteří v létě v lednickém parku úřadují ve velkém. Kromě nich tam ale úřaduje ještě i Oto Bernad. Charismatický chlap s pichlavýma očima, který to v Lednici jako Pražák neměl ze začátku vůbec lehké. Ale "dal to". Ranní rozbřesky a západy slunce mu tady příroda servíruje každý den už sedmnáct let.
Já se těším na neděli. Vstanu v pět a jdu do parku, když tam nejsou lidi. Nadechnete se toho vzduchu, toho klidu... Jen ptáci zpívají.
„Já se hrozně omlouvám, ale od rána zas vůbec nestíhám,“ vyhrkne, když se ke vchodu do zámeckého skleníku přiřítí v kraťasech, v žabkách a na takovém tom vozítku s mini korbou, co na nich po zámeckých parcích lítají právě zahradníci. Dám hodně na stisk ruky. Podle psychologů prý stačí na to, abyste v několika vteřinách odhadli člověka. Pokud tahle poučka opravdu platí, chtěla bych Otu Bernada za kámoše.
Nedělní rána
Mluví kultivovaně, má krásný a klidný hlas. Už podle "účesu" je vidět, že tenhle sympatický chlápek asi nežije úplně konzumním stylem života. A že honění se za penězi rozhodně není jeho životní prioritou. Má tři děti. „Neleze vám to tady na nervy? Sedmnáct let pořád dokola. Na jednom konci skončíte, na druhém můžete začít. Jen sekat ty nekonečné trávníky a stříhat kilometry buksusových stěn musí být něco...“
Jistěže neleze. I když prý jednou za čas přijde chvilka, že by se vším praštil, ale hned ho to zase přejde. „Já se těším na neděli. Vstanu v pět a jdu do parku, když tam nejsou lidi. Nadechnete se toho vzduchu, toho klidu... Jen ptáci zpívají. To jsou chvíle, které vám to všechno zaplatí,“ říká.
Přijdete jako nový ksicht z Prahy a zaměstnanci se na vás dívají stylem „co ty nám budeš vykládat...“. A ještě na Moravě!
Z předem domluvené hodiny je nakonec hodina a tři čtvrtě. Když mluví o tom, že rostliny a stromy v tomhle parku jsou za ty roky jako jeho přátelé, září mu oči jako klukovi, kterému koupíte v hračkářství jeho první formuli. Tady správa parku není jen "obyčejné" zahradničení. Tady je zahradnickým uměním. A tak trochu taky záchrannou stanicí. Oto Bernad zde například zachránil tisíce místních buksusů před housenkami zavíječe zimostrázového. Tedy před škůdcem, který dokáže i vzrostlý keř zlikvidovat během pár dní. „Hlavně tam prosím napište, že bez lidí, se kterými pracuji, bych ty věci tak rychle na začátku nevstřebal. A že zahrada by bez nich nebyla tím, čím je,“ kladl mi několikrát na srdce.
Jak jste se na pozici zámeckého zahradníka a správce parku před těmi 17 lety vlastně dostal?
To byla zvláštní náhoda. Otec emigroval do Německa, mě jako syna emigranta vyhodili z průmyslovky, tak jsem se vyučil elektromechanikem slaboproudu a po vojně pracoval v Praze. Přišla revoluce, já si dodělal zahradnickou školu a nechal se zaměstnat u zahradnické firmy na pomocné práce.
Pražák na Moravě
Příroda mě vždycky bavila, říkal jsem si, budu na čerstvém vzduchu, čistá hlava a ještě si můžu myslet na svý věci. Jenže mě to chytlo. Pak už jsem byl vedoucí pracovní skupiny, ale to byl problém, mě ta práce s lidmi moc nebaví. Tak jsem si dal inzerát, že hledám místo zahradníka na nějakém památkovém objektu.
Narozeniny už od třiceti let neslavím. Myslím, že je mi 52, říká Oto Bernard
A zrovna hledali v Lednici?
Ne, ozvali se mi Šternberkovi z Jemniště. Ten park tam byl po komunistech totálně zdevastovaný. Byl tam jen hustý porost náletů a sem tam stopy, že tam byla louka, cestička a tak. Ale bylo u toho bydlení, tak jsem si říkal, proč nezačít něco od začátku? Byl jsem tam čtyři roky, najít strukturu parku byl vlastně boj. Myslím ale, že se nám to podařilo. A pak to nějak začalo skřípat. V tom momentě mi můj bývalý učitel řekl, že hledají někoho v Lednici. No a Lednice, to už je větší porce.
Nelekl jste se toho?
Říkal jsem si, odvážnému štěstí přeje, a že to tedy zkusím, že by to mohla být životní zkušenost.
Co bylo těžší? Budovat něco od nuly, nebo přijít do zaběhnuté zahrady na zámek, kam ročně jezdí sta tisíce lidí?
To druhé. Přijdete jako nový ksicht z Prahy a zaměstnanci se na vás dívají stylem „co ty nám budeš vykládat...“. A ještě na Moravě! Čtyři roky trvalo, než jsme se začali respektovat. Ale díky tomu, že tady měli zažité postupy, jsem se do toho rychle dostal.
Já dělám všechno. Kácím stromy, když je potřeba, sednu na sekačku. Je tu jen osm chlapů.
V čem je ten park unikátní?
Jednak tím, že tu kolem zámku, který se v 19. století přestavoval z barokního na novogotický, vznikla zahrada, která připomíná barokní francouzskou zahradu. Zároveň se měnil provoz zámku a potřeby rodiny Lichtenštejnů, kteří park otevřeli lidem. V Lednici totiž nebyl kostel, tak do zámecké kaple pouštěli lidi na mši. Na místě původní oranžerie vystavěli dnešní skleník a vykoupili všechny domy na Slovácké ulici. Parter, tedy prostor kolem zámku, rozšířili do dnešní podoby na různá oddělení. Třeba sbírku jehličnanů či trvalkové záhony.
Lednice je zajímavá i nádhernými ornamentálními výsadbami z letniček...
My jsme tím proslavení, to je asi největší pásová výsadba letniček do ornamentálního kobercového záhonu v republice. Letničky byly v 19. století velmi oblíbené, výsadby byly precizně zpracované. Zahradnictví tady bylo opravdu na špičkové úrovni.
Jak se takový složitý ornament z květin vysazuje? Máte na to šablony?
Přesně tak, naše zahradnice dostanou šablonu do ruky a rozkreslují. Když je nový vzor, jsem tam s nimi, protože vím, jak by to mělo vypadat. Napsal jsem na to dokonce diplomku!
Těch typů obrazců je tady několik, že?
Tři. Dva pochází z doby kolem roku 1850 a jsou typově velmi pracné, třetí se osazuje begoniemi a stylem se blíží konci 19. století. Pro zajímavost, ten jeden kruh o průměru 4,5 metru vyjde na 80 tisíc. Trvá pět let, než to člověk může dělat sám. Chce to velké zkušenosti.
Rozloha parku je 175 hektarů. V kolika lidech to musíte zvládnout?
Je nás jednadvacet. Spousta lidí nechápe, jak to vlastně v tak malém počtu děláme.
Má každý svou práci, nebo dělá to, co je potřeba?
Lidi máme proškolené na různé práce, takže můžou dělat s křovinořezem, motorovou pilou, velkou sekačkou na trávu i s bobcatem na kompost.
Vy taky překopáváte kompost?
Taky, já dělám všechno. Kácím stromy, když je potřeba, sednu na sekačku. Je tu jen osm chlapů, další člověk je pořád ve skleníku, dvě ženy v zámeckém zahradnictví. Ti lidi pak chybí jinde.
Plevel a stížnosti
Vaši práci vlastně ročně hodnotí nějakých 1,5 milionu lidí, možná víc. A v Česku je každý "odborník" na všechno, jak víme. Jaké to je?
No, není všechno růžové. Jeden z návštěvníků poslal třeba stížnost, v níž se ptal, jak je možné, že máme zaplevelený záhon. Už nevidí, že předtím dva týdny v kuse lilo a nedalo se plít. Nebo jiná stížnost: Jak to, že ještě nemáte ostříhané buksusy, když jinde už jsou? Takže jsme furt pod kontrolou.
Je lednický park nejnavštěvovanější u nás?
To nevím, protože třeba do Průhonic, což je obrovský park s dendrologickou zahradou, chodí také velké množství lidí. Tam se to číslo teprve dává dohromady.
Kolik stojí roční údržba lednického parku?
Desítky milionů.
Park je pořád krásně upravený. Vám lidi neběhají po trávě, nešlapou po záhonech a cyklisté nerozrývají cesty?
Máme s tím čím dál větší problémy. Lidi respektují upravený prostor kolem zámku, ty květinové záhony. Ale nezajímá je, že vstup na trávu je zakázaný. Nechtějí pochopit, že když jich tam projde 10 tisíc za den a jen desetina z nich si to zkrátí po trávě, bude tam vyšlapaná cesta.
Naštěstí parkem protéká rameno Zámecké Dyje. Máme vlastní čerpací stanici a bereme vodu z ní. Současně tady máme takzvanou Maurskou vodárnu z dob Lichtenštejnů. Déšť ale chybí.
Nemám nic proti turistům, ale když se dva metry za cedulí "Nevstupujte na trávník" na tom trávníku fotí, neudržím se a jdu tam. Posledně se nějaká cizinka točila v sukních v buksusech a pán ji vyhazuje do vzduchu... Buksus je přitom enormně křehký, když tam třikrát projdete, tak se poláme. No, někdy to jsou boje.
Jak řešíte sucho? Tady se musí zalévat asi pořád...
Každoročně vysazujeme 25 tisíc kusů letniček, máme tady buksusové stěny vysoké zhruba tři metry, ty kupole mají pět metrů. Jsou to desetitisíce keřů, dál asi 12 tisíc stromů. Jde tedy o obrovské zatravněné plochy, které musíme zalévat. Pak zámecké zahradnictví a skleník... Jde o enormní množství vody.
Nejcennější 400 let starý cykas z jižní Afriky je z původní oranžérie Lichtenštejnů. Je na seznamu ohrožených druhů.
Naštěstí parkem protéká rameno Zámecké Dyje. Máme vlastní čerpací stanici a bereme vodu z ní. Současně tady máme takzvanou Maurskou vodárnu z dob Lichtenštejnů. Déšť ale chybí, to je úplně jiný typ vody. Navíc v řece jsou splachy z půdy, takže ji musíme složitě filtrovat.
Co dělá zámecký zahradník v zimě, spí?
Na to se mě ptá strašně moc lidí, to je fakt úžasný. Ne, nenudíme se. V zimě se třeba uklízí sníh, ten těžký by polámal naše buksusové stěny, takže se musí oklepávat. Sice to není tak divoké, ale zažil jsem už i dvacet centimetrů, což už láme i stromy. Letos jsme v parku uklízeli dřeviny. Celý leden děvčata obnovují skleník, upravují se porosty, na sezonu musí být přesazeno. Třeba takové palmy povyrostou vždy o metr, takže se musí ořezat listy. Po silvestru obnovujeme zelené koberce, mění se substráty.
Skleníková dobrodružství
V tom skleníku musí být v lednu celkem zima...
Přitápíme, tady se musí držet 20 stupňů. Ale už se stalo, že jsme měli dva stupně.
To asi vypukla panika?
Šílená. Mám topičské zkoušky, takže mám na starosti i plynové kotelny. V noci vypadl proud a nenaskočil záložní generátor. Takže ráno skoro nula. Rozjel jsem okamžitě náhradní a volal servis. Ale ty nervy...
Přežily to ty rostliny? Tady jsou přece absolutní unikáty, třeba nejstarší cykas na území České republiky...
Většina naštěstí ano, jen ty na parapetech pomrzly. Nejcennější exempláře, tedy hlavně cykas, který je vůbec nejcennější rostlinou v Lednicko-valtickém areálu, palmy i orchideje to kupodivu přežily dobře. Trvalo to sice jen pár hodin, ale byl to pro mě hrozný zážitek. Teď už mám v mobilu aplikaci, kde sleduji, kolik je ve skleníku stupňů.
Takže když hodně mrzne, tak v noci nervózně mrkáte na mobil?
Tak. Takhle jsem se jednou podíval ve dvě ráno a už jsem letěl. Hodil jsem si oblečení přímo na pyžamo. Přiběhnu do skleníku a nikde nic. Až v řídicím systému jsem ucítil shořelou izolaci a našel ohořelý transformátor. Letěl jsem do čerpací stanice, kde byl jiný funkční padesát let starý transformátor na nouzové osvětlení. Vymontoval jsem ho a běžel s ním zase nahoru do skleníku. Skoro se do toho rozvaděče nevešel. Chtělo to ale jen trochu násilí a ve tři ráno už se zase topilo.
Zámek Lednice
To byl tehdy adrenalin jako prase, od té doby mám asi žaludeční vředy... Jenom v tomhle skleníku jsou totiž rostliny v odhadované ceně 6 milionů korun. Palmy, cykasy, některé mají nevyčíslitelnou hodnotu. Onen nejcennější 400 let starý cykas z jižní Afriky je z původní oranžérie Lichtenštejnů. Je na seznamu ohrožených druhů. To by mě mrzelo i z lidského hlediska, pro mě jsou ty rostliny přátelé, já jsem k nim za ta léta přilnul.
Vzácné jsou ale i dřeviny v parku. A vůbec jeho kompozice...
Ano, v Lednici je obrovská sbírka jehličnatých i listnatých dřevin, na nichž vlastně ta kompozice stojí. Pro Lichtenštejny to byl ale i byznys, testovali, co by tady mohlo růst a být zajímavé pro truhlářství. Takže dovezli z Ameriky 30 tisíc rostlin, ty vysázeli v parku a zkoušeli, jestli to tady poroste. Oni byli vůbec propagátoři botaniky a zahradnictví. Některé dřeviny zůstaly, jiné odumřely. Vysázeli i celé plochy v Lednicko-valtickém areálu, kde to testovali ve větším měřítku na průmyslové využití.
Bude mi dvaapadesát nebo kolik. Narozeniny jsem přestal slavit ve třiceti. Zaměstnancům popřeju, ale sám je tajím.
Park jako takový je národní kulturní památka. Jsou v něm rostliny cenné svým stářím a tím, jak fungují v tom celém systému. My máme třeba hodně těžkou pozici, když vyčíslujeme škodu. Když nám bobr sežere strom, tak to není škoda na dřevě. My ho ale těžko nahradíme v té kompozici. Když je to solitér nebo strom u vody, kde má funkci průhledu, bude trvat dalších 150 let, než bude zase fungovat.
Ty úžasné průhledy na jednotlivé stavby se v parku dělaly tehdy cíleně?
Ano. Jsou velmi cenné, třeba průhled na minaret. To není náhoda, že se minaret v jednom momentě ukáže. Je to cílené už z přelomu 18. a 19. st., kdy se ze slepých ramen Dyje prohloubil rybník. V druhé etapě se přidaly prostory kolem minaretu, kde se vytvořilo dvanáct ostrůvků, aby vznikaly ty dlouhé průhledy. Málo lidí si ale uvědomí, že jsou v té spodní části zahrady vlastně na ostrově.
Co se stane, když odejde takový vzácný strom, je to průšvih?
Teď v celé republice odcházejí na sucho a škůdce borovice a smrky. Nám v posledních dvou letech odešly vzrostlé, 150 let staré borovice. Což mě mrzí, ale nemůžu s tím nic dělat. Lidi třeba řeknou: Tak je zalejvejte! Ale když si vezmete, kolik takový strom odpaří denně vody, tak při tom počtu zaměstnanců nemáte šanci. To bychom museli nainstalovat závlahu. A na to my nemáme prostředky ani lidi. Je to škoda.
Vysazujete i nové stromy? Nebo se ten park zachovává v podobě, jak je?
My jsme za mojí éry vysadili dva tisíce stromů.
Kolik mi to vlastně je?
Co na té práci máte nejradši?
To je těžké. Je to komplex věcí, které dohromady tvoří dobrý pocit, že je to místo, kde si lidi můžou odpočinout. Hrozně mě těší, že tahle práce neubližuje tomuto světu. Že se třeba nepodílím na vybíjení zvířat ve velkochovech nebo na výrobě aut, strojů. Proto jsem si tuto práci vybral.
Chápu, že všichni chceme jezdit auty, spousta lidí potřebuje k svému životu maso. Já jsem 30 let vegetarián. Jsem hodně netolerantní k týrání zvířat. Je to úplně zbytečné, planeta by uživila 13 miliard lidí, kdybychom nebyli nenažraní. Moje dcera šla ještě hlouběji a je veganka. Se skupinou kamarádů žijí z popelnic za supermarkety. Proč tolik jídla nedají třeba bezdomovcům? To je přece škoda vyházet...
To vegetariánství vám jde očividně k duhu. Můžu se zeptat, kolik vám vlastně je?
Bude mi dvaapadesát nebo kolik. Narozeniny jsem přestal slavit ve třiceti. Zaměstnancům popřeju, ale sám je tajím. Mám to naplánované tak, že až dožiju a umřu, tak mě spálí a anonymně se nechám rozptýlit...
...po lednickém parku?
Kdekoli. Třeba někde do řeky. Hlavně, abych neměl žádnou ceduli. To jsem už rodině zakázal.
foto: Eva Matušková a Profimedia, zdroj: Lednicko-valtický areál
