Do vínku jí byla dána krása a talent, ale ani to ke spokojenému a šťastnému životu nestačí. Všichni jsme dnes tlačení ke stálému osobnímu rozvoji a ustrnout se nedá. Známá moderátorka televizní show StarDance aneb když hvězdy tančí se Flowee svěřila, jak pečuje o svoji psychiku, potažmo duši.
Co pro vás znamená péče o duši?
Jde ruku v ruce s péčí o stránku tělesnou. Říká se „ve zdravém těle zdravý duch“, ale platí to i naopak. Na každém člověku je poznat na první pohled, jak na tom je psychicky.
Reklama
Se svojí profesí mám vlastně výhodu, protože při dobrém uchopení může plnit funkci duševní hygieny. Jako společnost víceméně chápeme, že nějak se té naší duši věnovat musíme, ale se schopností zobecňovat se nám z toho stávají jakési šuplíčky. Někdo si vybere častěji či méně často meditaci, někdo jógu, někdo koučink, jiný karty. Ale rytmus života, možná naše pohodlnost – nebo co já vím, co – nám to nedovolí propojit s naším každodenním a jakoby samozřejmým bytím.
Celkově mám pocit, že se vytrácí přirozenost. Umíme víc, ale jsme tak zahlceni moderními technologiemi a informacemi, že sami sebe skoro přestáváme slyšet. No a moje milé divadlo podle mě dokáže ten správný sluch tříbit. Herecká profese se ale musí správně uchopit.
V čem to podle vás tkví?
Lapidárně k tomu mohu říct, že herec by neměl podlehnout dojmu, že jeho profese je víc než cokoliv jiného v jeho životě. Je to součást života, ale ne život sám. Přitom nic víc než skutečný život k naší profesi vlastně ani nepotřebujeme.
Ten samozřejmě přináší různá pokušení, takže si člověk třeba ani hned nevšimne, že jde špatně, ale většinou se mu to brzy ukáže z různých situací. Pak už záleží na tom, jestli člověk na své špatné cestě trvá, nebo se chytí za nos a poučí se.
Herec by neměl podlehnout dojmu, že jeho profese je víc než cokoliv jiného v jeho životě. Je to součást života, ale ne život sám.
Dnešní doba hodně mate v tom, které hodnoty jsou skutečně důležité. Na první místo se dostaly peníze a rozhodně ne nedávno. Každý vám řekne, že on to tak nemá, ale upřímně si na to musí odpovědět sám večer pod peřinou.
Všechno přijde v té míře, v jaké potřebujeme, a já si pořád myslím, že pohádka o zlaté rybce je velmi moudrá. Proto nechci být tím, čím být nemám, a snažím se to poznat.
Co je podle vás štěstí?
Někdy štěstí hledáme a neuvědomujeme si, že šťastní už jsme. Člověk ani snad nemusí úplně do detailu vědět, kam chce jít, ale především by měl vědět, kde je, tomu říkám žití v přítomnosti. Když přijde průšvih, je každý v přítomnosti hned, protože najednou je vůbec rád, že se drží na nohou. A třeba v žalu začne cítit štěstí ze samotného bytí.
Podle mého skromného úsudku a zkušenosti štěstí souvisí s pokorou a vděkem.
Vaši rodiče, herci Petr Kostka a Carmen Mayerová, tvoří už mnoho let krásný pár, přesto vám osobně manželství nevyšlo. Jak si to vysvětlujete?
Jako svoji osobitou a nezbytnou cestu za poznáním. To je moje vlastní pohádka, můj příběh. Rodiče jsou spolu už téměř 50 let. A jsou spolu ne proto, že se to má, ale protože jsou spolu fakt rádi. Jakýkoliv partnerský život je kapitola sama o sobě. Moji rodiče byli schopní vybudovat dlouhodobý vztah a myslím si, že tuto schopnost mám také. Dokonce si uvědomuju, že moje životní zkušenosti mi ji nevzaly, naopak ji spíše upevnily. A s větším časovým odstupem rozumím víc a víc všemu, co se doposud dělo v mém životě.
Carmen Mayerová, Tereza Kostková a Petr Kostka na slavnostním vyhlášení cen Thalie 2017
Věřím, že je možné, aby spolu dva lidé žili v krásném soužití, ale nejde to samo a od obou to vyžaduje určitou práci. Vlastně to je jakýsi vyšší stupeň nás samotných. Na jednu stranu jde o to zpracovat jistou část přirozeného lidského sobectví, ale na druhou stranu stále pevně být sám sebou – to je stejné jako se stresem. V jisté míře není stres vůbec špatný, ale důležité je, aby nepřesáhl zdravou míru.
Když to ve vztahu neklape, většinou to svádíme na druhé.
To je asi vrozený obranný mechanismus. Svádět je hezké jenom v láskyplném příběhu, jinak svádět něco na někoho a kohokoli obviňovat je slepá cesta, vedoucí jenom ke zlobě na sebe i druhé. To mě osobně zkrátka nebaví.
Podle mě je cesta neobviňovat druhé ani sebe, ani se na nikoho a na nic nezlobit, jenom zjistit, co můžu dělat pro to, aby se pro mě nekomfortní situace prostě neopakovala. Že to nejde hned a šmahem, je pravda, jsme jenom lidé. Změnit se ale dá všechno, jen je to téměř vždy soukromý výstup do velmi prudkého kopce s občasnými pěknými výhledy a s nadějí, že nahoře se dobře dýchá.
Proto se přitom občas pěkně zapotíme?
No tak jasně! Stačí se ale rozhodnout, nestát na místě a nedupat nožičkama do země, že je něco jinak, než jsme chtěli. Má to svůj smysl.
Domníváte se, že je naše budoucnost daná, nebo ji stále tvoříme?
No to ji tedy sakra tvoříme.
foto: Profimedia
