„Víte, proč je pro nás tak těžké být šťastní? Protože se odmítáme zbavit toho, co nás činí smutnými.“ L. Hermin.
Když máme negativní životní zkušenosti, většinou reagujeme tak, že na nich lpíme a udržujeme si tak obavy a stresové vzpomínky, jež zkracují náš život a zhoršují naše zdraví. Lze tedy říci, že strach zabíjí. Je pak láska, která je opakem strachu, lékem? Ano! Výzkumy totiž ukazují, že neurologické reakce na láskyplné chování v mozku potlačují mechanismy strachu.
Reklama
Dalším důkazem může být například světoznámý příběh Anity Moorjani, který v knize Musela jsem zemřít popisuje, jak láska porazila rakovinu v jejím terminálním stadiu. Z tohoto pohledu je však Darwinowa teorie evoluce pravdivá jen zčásti, protože nejsilnější je ve skutečnosti ten, kdo nemá strach a vystupuje láskyplně, protože přijímá sebe i své okolí.
Stres za vším
To vše a mnohé další Bruce Lipton uvádí ve svém přelomovém bestselleru Biologie víry. Studie ukazují, že stres je jednou z hlavních příčin potíží u 75–90 procent pacientů, kteří navštíví praktického lékaře. Deprese je způsobena trvalou sekrecí stresových hormonů, které inhibují neuronový růst, a tak dochází k fyzickému zakrnění částí mozku. Mimo jiné to znamená, že když těhotná žena sdílí svoje vystresované tělo s ještě nenarozeným dítětem, nastává stejná situace i u něj.
Stresové hormony procházejí placentou a jejich přítomnost významně mění distribuci krve v jeho těle, což má vliv na fyziologický vývoj dítěte. Stres tudíž zastavuje nejen růst těla matky, ale i vývoj plodu. Kvalita života, který strávíme v děloze matky, přitom programuje naše dispozice k různým onemocněním (diabetes, kardiovaskulární onemocnění, obezita atd.).
Také novorozenec potřebuje prostředí, které o něj pečuje, aby mohl růst a aktivovat správné geny pro vývoj zdravého mozku i ostatních orgánů.
Také novorozenec potřebuje prostředí, které o něj pečuje, aby mohl růst a aktivovat správné geny pro vývoj zdravého mozku i ostatních orgánů. Ukázku z praxe ve větším měřítku poskytuje událost, k níž došlo v USA 11. září roku 2001. Do této chvíle USA fungovaly v režimu růstu, avšak šok a dlouhotrvající vyděšení (stres), který tento den přinesl útokem na „dvojčata“, růst zastavil a celou společnost přivedl do fáze ochrany, čímž se narušilo zdraví ekonomiky USA.
Překonání vlastní determinace
Během růstu od prenatálního období až do šesti let věku se vyvíjí náš nervový systém, který se v té době chová jako „houba“ nasávající veškeré informace. Během tohoto vývoje ukládáme všechny zkušenosti přijaté z našeho okolí do podvědomé části naší mysli. Vědci potvrzují, že dětem stačí k přivlastnění si dovednosti pouhé pozorování. Ve vyšším věku už jsme většinou schopni tyto vlivy prostředí třídit rozumem, ale v útlém dětství nasáváme vše.
Jistě jste si na sobě všimli, že se občas chováte jako vaši vlastní rodiče nebo prarodiče, a není se čemu divit. V situaci, kdy přijde podnět, při kterém reagovala například vaše matka křikem, bude vaše automatická podvědomá reakce velmi podobná na základě zapsaného programu v podvědomí. V té chvíli máte však možnost se rozhodnout a svoji reakci změnit. Nejprve to ale musíte zachytit, čímž se již ocitáte na odrazovém můstku pro změnu podvědomého programu ve vaší mysli, takže může dojít k tzv. přeprogramování.
V situaci, kdy přijde podnět, při kterém reagovala například vaše matka křikem, bude vaše automatická podvědomá reakce velmi podobná na základě zapsaného programu v podvědomí. V té chvíli máte však možnost se rozhodnout a svoji reakci změnit.
Díky vědě víme, že naše šedá kůra mozková (kortex) je plastická, takže přeprogramování je možné. Tohoto systému se dokonce využívá v mnoha medicínských metodách, např. v rehabilitaci a sportu při přeučování pohybových stereotypů. Stejně, jako se učíme nový jazyk nebo nový sport, se tedy můžeme učit – a také odnaučit – určitým způsobům vlastního chování. Jinými slovy si můžeme vybrat, který vliv z prostředí nás ovlivní.
Podle našeho nastavení buňky v těle vždy „čtou“ jen určité geny. Rozhodně se tedy nemusíme stát obětí svých vlastních genů, jež jsou tzv. dědičné. „Dědičné“ jsou pouze vzorce chování. V této souvislosti je dr. Bruce Lipton považován za otce epigetiky, což je nový vědecký obor zkoumající aktivitu našich genů a jejich „zapínání“ a „vypínání“ v závislosti na našem chování a přemýšlení.
V okamžiku uvědomění si výše zmíněných mechanismů se najednou stáváme sami zodpovědní za svůj život, který je vždy takový, jaký si ho uděláme, a odvíjí se podle toho, čemu věříme, co se sebou děláme a podobně.
Stejně, jako se učíme nový jazyk nebo nový sport, se tedy můžeme učit – a také odnaučit – určitým způsobům vlastního chování. Jinými slovy si můžeme vybrat, který vliv z prostředí nás ovlivní.
Nové studie potvrzují, že prastaré přístupy např. východní medicíny jsou správné. Nejdůležitější prevencí našeho zdraví jsou zdravá mysl (šťastná a láskyplná), zdravé tělo (přirozený pohyb) a pestrá strava. Těmito mechanismy jsme schopni být ve fázi růstu a módu obrany využívat pouze v nutných situacích.