Nora Chvojková vystudovala práva, aby pokračovala v práci svého předčasně zemřelého otce. Její život ale nabral úplně jiný směr. A to kvůli zákeřné nemoci. Dnes se zabývá alternativní medicínou a za své poslání považuje podávat lidem pravdivé a ověřené informace. To proto, aby si osvojili kritické myšlení a nebáli se je uplatňovat ani vůči lékařům. To proto, aby si nemuseli projít tím, čím si prošla ona. Nora Chvojková je dnes kvůli nesprávnému stanovení diagnózy a chybně vedené léčbě v invalidním důchodu. Od svých 28 let.
Reklama
Její příběh jsme probíraly vlastně tak trochu příznačně v sympatickém prostředí veganské restaurace Loving Hut v pražském obchodním centru Černá Labuť. Nora je i přes všechno, co si prožila, velmi bezprostřední a pozitivní žena, která působí klidným a vyrovnaným dojmem. Ačkoliv jsme se bavily o poměrně osobních věcech, nebála se odpovídat a vlastně řekla i něco navíc, co se dá vyčíst jen mezi řádky.
Četla jsem, že práva jste se rozhodla studovat kvůli smyslu pro spravedlnost. A ze stejného důvodu jste je přestala praktikovat. Proč?
Tatínek byl právník. Mnoho lidí, za které se postavil, které obhajoval, se jeho zásluhou domohlo spravedlnosti, nebo přesněji řečeno zmírnění nespravedlnosti. Bylo to v těžké době po roce 1968. Bohužel táta byl nakonec vyhozen z práce a spáchal sebevraždu. Měla jsem tatínka za hrdinu a chtěla jsem pokračovat v jeho šlépějích. Ještě za minulého režimu jsem vystudovala, ale k autorskému právu jsem se kvůli kádrovému profilu nedostala.
Lékaře jsem změnila pozdě, byl to starší, moudrý pán, který stanovil diagnózu: chronická pankreatitida, tedy zánět slinivky.
Na praxi u soudu jsem dostala předem připravený rozsudek. Měla jsem pocit, že moje práce nemá vůbec smysl, a tak jsem vzala práci na Výboru lidové kontroly. Šlo o vyřizování stížností, což nikdo nechtěl dělat. Po revoluci jsem řešila své zdravotní problémy a na práva už jsem se necítila.
Jste v invalidním důchodu. Četla jsem, že kvůli špatné diagnóze jedné lékařky. A že žijete jen díky jiným lékařům.
Když mi bylo 28 let, léčila jsem se s mírným poklesem imunity u jedné docela známé paní docentky. A také jsem chtěla rodinu. Její léčba spočívala v tom, že jsem na mírně sníženou imunitu brala po celý rok antibiotika, prý abych nic nechytla. A navíc mi radila „plnohodnotnou stravu“, hodně masa, mléčných výrobků, zákusků. K tomu přišly ještě hormonální injekce. Po dvou letech její léčby jsem měla imunitu zcela neměřitelnou, trávicí potíže a 36 kilo váhy. Za svoji blbost jsem tvrdě zaplatila, svým zdravím, paní docentka léčí dodnes.
Časem se dostanete do sféry, kde je všechno krásné, a už zde není žádná zášť, žádná špatnost.
Lékaře jsem změnila pozdě, byl to starší, moudrý pán, pan doktor Pliska. Ten pak stanovil diagnózu: chronická pankreatitida, tedy zánět slinivky. Vzniká jako důsledek nezřízeného pití alkoholu nebo po předávkování léků či jiných toxinů. No, já jsem alkohol rozhodně nezřízeně nepila... Pan doktor mi zcela změnil léčbu a hlavně mi představil pro mě nový způsob stravování. Zakázal mi návštěvy cukráren a lahůdkářství, zakázal mi dráždivá koření, a především omezil množství masa a mléčných výrobků. Pomalu jsem se zase vrátila do života, poškození slinivky mi bohužel zůstalo. Díkybohu je ale pořád stejné jako v době, kdy pan doktor zemřel.
V invalidním důchodu jste tedy kvůli slinivce?
Ano. Od svých 28 let, tedy nějakých 30 let.
V jednom rozhovoru jste řekla, že vám pomohly přežít knihy, smysl pro humor a zvířata. Jak konkrétně?
Pomohly mi jednak knihy, které jsou tak dobré, že vás vtáhnou do děje a vy zapomenete na problémy. A také mi z duchovního hlediska pomohli autoři jako Wayne Dyer či Eckhart Tolle. A z hlediska zdravotního to je Čínská studie profesora T. Colina Campbella. V ní jsem našla shrnutí toho, co mě naučil můj pan doktor. No a zvířátka, ta samozřejmě vnesla do mého života radost.
Byla jste mladá a prožila jste si asi stav absolutní bezmoci. Vidíte na tom dneska něco pozitivního?
To období samotné bylo hrozné. V té době jsem na něm nic pozitivního opravdu neviděla. Pozitiva přicházela pomalu, po krůčkách, skládalo se to jako stavebnice. A já za tím vším začala cítit smysl, chcete-li vyšší plán, jehož záměr musí být vždy dobrý. Začala jsem vidět jakoby „za věci“, úplně to převrátilo můj život.
Klasická medicína je potřebná, vymyslela mnoho dobrých, úžasných věci. Ale v mnohém je nepružná, dogmatická.
Pocity nespravedlnosti a nenávisti se proměnily v pochopení, odpuštění, někdy v lásku. Tenhle zážitek bezmoci mě přivedl k tomu, že cítím za nespravedlností spravedlnost, chcete-li lásku Boží. Bylo to přesně to, co mi v mládí chybělo. Vysvětlit rozumem a logikou to ale neumím.
Takže vůči paní docentce, která vás špatně diagnostikovala, už necítíte zášť?
Ne. Vnímám to jako Boží plán, který existuje a říká, že se vám prostě něco stát musí, abyste se dostali dál, něco pochopili. Časem se dostanete do sféry, kde je všechno krásné, a už zde není žádná zášť, žádná špatnost. Jde to těžko vysvětlit slovy. Najednou prostě máte pocit, že dobře je všechno. Zatím jsem se toho ale jen dotkla.
Zajímáte se o alternativní medicínu, o zdravou stravu. K tomu vás dovedly tyhle zkušenosti?
Ano, od doby, kdy mi bylo řečeno, že můj zánět slinivky je nevyléčitelný a bude se věkem zhoršovat. To je už dnes přes 30 let. Alternativní medicína mi přinesla to, že se můj stav nezhoršuje. To ale mimochodem dělá jakýsi byrokratický problém. Lékař mi už kvůli předpisům a tabulkám musí předepisovat silné enzymy, které bych vzhledem ke zhoršování choroby věkem měla mít.
Někteří nemocní nějakým šestým smyslem vycítí, která jídla jsou pro ně léčivá a která jim škodí. Hodně lidí ale městský způsob života poznamenal natolik, že tuto schopnost ztratili.
Nemůže jinak. Naštěstí je můj pan doktor rozumný a děláme si z toho legraci. Takže mi kvůli systému, který u nás funguje, předepisuje silné léky a já z nich jednoduše vysypávám zrníčka a beru jen půlku. Nebo si kupuji vlastní enzymy, které jsou slabší. Kdybych to nedělala, stát by na mně prodělal. Silnější dávka je samozřejmě dražší a mně by k ničemu nepomohla.
Nora Chvojková s autorem Čínské studie T. Colinem Campbellem
Fandíte alternativní medicíně, ale na tu klasickou také nedáte dopustit. Jde to dohromady?
Nebýt klasické medicíny, která mi dává léky, pankreatické enzymy, tak tu nejsem. Nebýt alternativní medicíny, tak se můj stav zhoršuje. Klasická medicína je potřebná, vymyslela mnoho dobrých, úžasných věci. Ale v mnohém je nepružná, dogmatická. Někteří lékaři fanaticky lpí na svém názoru a prognóze. A způsob, jak s tím seznámí pacienta, se podobá spíš „prokletí“ než snaze o vysvětlení a pomoc. Přitom si vůbec neuvědomí nebo nepřipustí, že jejich diagnóza může na pacienty jako prokletí působit.
Vaším cílem je, aby lidé předešli tomu, čím jste si musela projít. Jak člověk pozná kvalitního lékaře a kvalitního léčitele?
Existují opravdu dobří a špatní lékaři i dobří a špatní léčitelé, kterým můžeme říkat šarlatáni. Za svůj život jsem poznala z obojího dost. Dřív byl problém v nedostatku informací. V současnosti vidím problém naopak v obrovském množství informací, kdy nemusí být pro každého snadné vybrat si ty správné, pravdivé.
Nebýt klasické medicíny, která mi dává léky, pankreatické enzymy, tak tu nejsem. Nebýt alternativní medicíny, tak se můj stav zhoršuje.
Stojí ale za to věnovat tomu trochu času a v té záplavě se zorientovat. Protože právě informace, poctivé a pravdivé, vám pomohou rozeznat včas dobrého lékaře od špatného a dobrého léčitele od podvodníka.
Jenže nemocní jsou zároveň zranitelní. Jak se mají obrnit proti vlivu šarlatánů, kteří chtějí na jejich potížích vydělat?
Máte pravdu, že nemocní jsou lehká kořist. Ublížit nemocnému, vydělat na jeho trápení, to považuji za dvojnásobný hřích. Jenže děje se to. Pro nemocného člověka je to náročné, ale opravdu nezbývá než zapojit zdravý rozum i intuici a nenechat se zmanipulovat.
Určitě jste zaznamenala dokument České televize Infiltrace, Obchod se zdravím, který odhalil podvodné praktiky v centru rádoby alternativní medicíny Aktip. Podobá se to tomu, co se přihodilo vám?
Je zlé, že se to vůbec mohlo stát. Moje známá v tom centru byla na jedné jediné konzultaci, která ji přesvědčila o tom, že se má Aktipu obloukem vyhnout. Někomu to asi trvalo déle, nechal tam spoustu peněz a co je ještě horší, ztratil čas, který mohl věnovat jiné, fungující léčbě. Já jsem v alternativní medicíně naštěstí na nic podobného nenarazila.
Sama naopak říkáte, že vám hodně pomohla kniha Čínská studie. Jak jste se k ní dostala?
Ta kniha mě vlastně postavila na nohy v době, kdy ještě nebyla ani napsána. Právě podle jejích zásad, které tu tehdy ještě nebyly moc známé, mě léčil pan doktor Pliska, když mi bylo kolem 30 let. Nepoužíval léky, říkal o nich, že to jsou jedy. Jediné léky, které jsem pod jeho vedením brala, byly přírodní enzymy, cílené na léčbu slinivky. Chtěl, abych si psala jídelníček, a ten mi pozvolna upravoval a měnil.
Podle mého názoru dělá Čínská studie pořádek v chaosu všech informací o jídle.
O jídle říkal, že máme jíst potraviny, které nám pomohou se uzdravit, a nemáme si je plést s pochutinami, které nám škodí. Říkal, že zvíře, když onemocní, instinktivně cítí, kdy má hladovět a kdy jíst, aby se uzdravilo. Někteří nemocní také nějakým šestým smyslem vycítí, která jídla jsou pro ně léčivá a která jim škodí. Hodně lidí ale městský způsob života poznamenal natolik, že tuto schopnost ztratili, a k tomu, co je pro nás dobré, se propracováváme systémem pokus-omyl.
Díky knize se těmto omylům vyhneme?
Podle mého názoru dělá tahle kniha pořádek v chaosu všech informací o jídle. Kam se podíváte, všude máte rady, jak zdravě jíst, jaké potravinové doplňky si koupit, na co se dát očkovat. Jsme zahlcováni preventivními opatřeními od mamografie ke kolonoskopii. Přitom podle statistiky každý čtvrtý Čech zemře na rakovinu, jsme první v Evropě, co se týče výskytu rakoviny střev. Jak to je možné? Máme prostě nesprávné informace o prevenci.
Profesor Campbell se narodil na farmě a jako kluk považoval za nejlepší snídani klobásky, vajíčka a mléko. Svůj názor nezměnil ani po smrti svého otce na infarkt. Ale jako poctivý vědec ho začal měnit vlivem výzkumu, ke kterému se na začátku kariéry dostal. Na tento výzkum navázal a s týmem vědců v něm pokračoval 30 let na území Číny. Kniha vlastně shrnuje výsledky tohoto výzkumu. Campbell za ni čelí tvrdé kritice od lékařů a zástupců farmacie, je označován za kacířského profesora. Přesto roste ve světě geometrickou řadou počet jeho stoupenců. Rekrutují se z lidí, kteří si zlepšili kondici nebo se vyléčili i z vážných chorob něčím tak obyčejným, jako je jídlo.
foto: Archiv Nory Chvojkové, zdroj: Nora Chvojková
