Jirka se předváděl autem slečnolapkou, večeřemi a dárky. Tak jsem sedla na lep a nechala se pozvat do Malajsie. Bez mrknutí oka zaplatil v cestovce sto padesát tisíc na osobu, protože jen ten nejlepší hotel je dost dobrý. Samozřejmě, že lítá jenom byznysem. V hotelu jsem jásala nad krásným pokojem. On se ušklíbnul a v recepci reklamoval, že chceme vyšší patro a větší pokoj. Udiveně jsem se na něj dívala. „Dělám to tak vždycky, aby si nemysleli, že jsem hňup, co bere první pastoušku,“ ušklíbl se. Stejně jsem to nechápala.
Co se mnou, když nerozumím obchodu?
Jezdili jsme na výlety, já se dívala a jásala, on telefonoval nebo mailoval. Když mě to už hodně štvalo, tak jsem se neudržela: „Jestli nemůžeš být bez firmy, i když tam máš, jak říkáš, výborného ředitele, tak proč nesedíš v kanceláři? Proč se couráš po světě a trápíš se, jestli tam všechno dělají dobře?“ To jsem to schytala, že nerozumím obchodu, a kdyby nebyl, jaký je, tak jedeme leda vlakem do Hrusic. Hrusice znám, jsou pěkné, tak si výhrůžky mohl nechat od cesty, když už ho teda nenapadl Havířov. Tam bych nejela.
Prodavač se namíchnul, v rodné řeči asi křičel, že je Jirka blbec, což jsem s ním sdílela
Po několika dnech jsme vyrazili na trh. Smlouvat umím dobře, mám zkušenost z Turecka, Egypta i Tuniska. Zalíbila se mi velká mušle, vím, že se nesmí vozit, ale já bych ji propašovala. Prodavač chtěl třicet dolarů, dohodli jsme se na deseti. Jirka si běhal po svých, ale bohužel přišel, když jsem prodavači dávala bankovku. Jirka začal dělat scény, že je to drahé, a jen za osm. Prodavač se namíchnul, v rodné řeči asi křičel, že je Jirka blbec, což jsem s ním sdílela, vrazil mi desetidolarovku zpátky a odešel jako chlap s mojí usmlouvanou nádhernou mušlí.
Nechci auto, chci mušli!
Byla jsem pekelně naštvaná. To Jirka viděl i přes tmavé brýle. „Neboj, bude hezčí,“ utěšoval mě. „Nebude,“ odsekla jsem a chtělo se mi brečet. Žádná taková samozřejmě nebyla. Milionář si mě chtěl udobřit a šli jsme na langustu. Nikdy jsem ji nejedla, ale po tom, jak prudil číšníka i majitele, už asi jíst nebudu. Prudilové nevědí, že štvou všechny v okruhu pěti metrů.
„Proč jsi mě nenechal koupit si mušli za moje peníze, proč jsi mi to zkazil?“
„Smlouvání je přece hra,“ divil se, že to nechápu.
„Díky tvému hraní nemám to, o co jsem stála,“ řekla jsem smutně.
„Už nikdy se nemontuj do mých obchodů! Já se o tvé taky nestarám!“
Reklama
Kouknul na mě překvapeně a já už nikdy neviděla pana úžasného. Zkazil všechno kvůli dvěma dolarům. Dva dolary jsou někdy málo a někdy dost. „Miláčku, ty jsi na mě pořád naštvaná. Chci si tě udobřit. Koupím ti autíčko za dva miliony,“ lísal se.
Co s tak drahým autem? Já jsem si chtěla koupit mušli! A za svoje!
foto: Shutterstock