Nechodím kolem horké kaše – rovnou do ní skáču!

Matka čtyř dětí a rodačka ze srbského Bělehradu měla k technologiím blízko už od dětství. Její táta pracoval pro Hewlett-Packard: „Měli jsme domácnost plnou elektroniky, s tátou jsme to milovali, i když nám to mamka chtěla občas všechno vyházet,“ směje se sympatická blondýnka, která milovala inteligentní počítačové hry, u kterých se učila anglicky. Od moderních technologií si jezdila oddechnout do rodinného domečku u moře, tam trávila tři měsíce každý rok. A vyvážený přístup k výchově aplikuje i na čtyři vlastní děti – nechápe například, proč by v osmi letech měly mít vlastní mobilní telefon. „Rodiče říkají: musím dítěti koupit iPhone, protože ho mají všechny děti. Tím ale potvrzují svůj rodičovský komplex – je to stejný důvod, proč si někteří kupují drahá auta,“ tvrdí úspěšná manažerka, která nechce dětem technologie, jež sama miluje, zakazovat – chce je ale připravit na nebezpečí, která na ně v „říši za monitorem“ čekají. A proto také vznikla série osmi knih o panáčku Swichovi, který děti úskalími digitálního věku provází.

Co vlastně knihy o Swichovi jsou? Pohádky, naučné příběhy?

Je to osm drsnějších příběhů o rizicích, které na internetu na děti čekají. Těmi příběhy děti provází panáček Swich, postavička z říše za monitorem. Ty knihy jsou vlastně prevence. Cítila jsem se bezradná a říkala jsem si, že nechci nikdy řešit závislost svých dětí - proto ty knihy vlastně vznikly. Je to osm příběhů, popisujících rizikové situace, ke kterým na internetu běžně dochází. Příběhy jsou určeny spíše pro menší děti – například jedna z knížek popisuje problém kyberšikany. Když o tom budete chtít mluvit s patnáctiletými mladými lidmi, budou se smát. Ale pětileté a šestileté děti to vezmou. Cílem je vybudovat přirozené obranné mechanismy, aby pak, až je na internetu osloví někdo cizí, se jim automaticky spouštěly varovné signály.

Myslíte, tedy, že patnáctileté děti už edukaci nepotřebují?

Samozřejmě že potřebují, vůči nebezpečí nejsou imunní ani dospělí. Stalo se to i mně. Já aplikace hodně testuju a před pár dny jsem si stáhla do telefonu jednu novou. Dnes mi volá manžel – prý co jsem si koupila za 1400 korun? Byla jsem si jistá, že ta aplikace byla zdarma – což byla pravda, ale jen první tři dny, pak se platilo 1400 korun za týden. Takže i mně se stalo to, co jsem popisovala v knížce o ztracených penězích.

Kde se dají knížky koupit?

Zatím v prodejnách hraček, nebo na webu risezamonitorem.cz, případně na Alze.

Shodneme se na tom, že spousta aplikací je čistě pro zábavu. Co ale třeba edukativní hry?

Každá aplikace stimuluje dítěti mozek a dítě si pak na to zvykne a potřebuje nové dávky takových stimulů. Pak ale to dítě necháte, a ono bude mít abstinenční příznaky, protože ty stimuly bude potřebovat.

Každé dítě si ale rádo hraje. Jaké hračky například používají vaše děti?

Stavebnice nebo plyšáky. Máme spoustu lega a kostek, jinak hodně malujeme, nebo hračky vyrábíme! Já si s dětmi spíše hraju a mazlím. Zpívám, tancuju, skáču, snažím se je naučit šplhat na stromy, i když to sama neumím. Vařím, děti vaří se mnou, krájí zeleninu do mističek… snažím se je naučit základní dovednosti.

Osobnosti, jejichž práce formuje podobu elektroniky tak, jak ji známe dnes (například Bill Gates nebo Steve Jobs), svým dětem vyhradily striktně hodinu s elektronikou denně. Jak se díváte na takový přístup?

Velmi rezervovaně. Když dáváte dětem něco za odměnu, vytváříte tím závislost. Uvedu příklad: moje děti jí velice zdravě, ale nikdy jim neřeknu, že dostanou zmrzlinu, až sní třeba talíř salátu. Protože co se pak stane? Budou se těšit na to nezdravé. Když slíbíte dětem třeba Minecraft za to, že budou doma uklízet, stane se ze hry svatý grál, kterého budou chtít dosáhnout.

Dříve nebo později se ale děti stejně k elektronice dostanou.

Samozřejmě, to je bez debat. Nicméně moje děti budou mít mobil tehdy, až si na to našetří peníze. A to nebude hned. Facebook má limit 13 let a ta věková hranice není zvolena náhodně – je výsledkem práce celého týmu psychologů a odborníků. Děti do 12 let nemají s elektronikou co dělat.

Už slyším ty námitky některých ultraliberálních rodičů: bráníte dítěti ve svobodné volbě…

Možná mě někdo nebude mít rád, ale prostě v pěti letech nemáte na tabletu trávit několik hodin denně. Když vaše dítě neumí plavat a vy ho nenecháte skočit do rybníka, je to omezování jeho osobní svobody? Většina současné elektroniky vznikla před pár lety. Nevíme přesně, jak funguje na dětský mozek a psychiku, není prozkoumaná… a navíc nemáme způsoby, jak dítěti omezit přístup k závadnému obsahu. K pornografii se tak děti dostanou velice lehce, protože softwarové pojistky se snadno naučí vypínat.

Jako konzultantka několika významných firem z oblasti informačních technologií máte k problematice blízko. Jaká je vaše pracovní filozofie?

Já jsem dělala poradenství v rámci každé své pracovní role. Velká část mé práce se týká komunikace s lidmi, kteří chtějí zdokonalovat sami sebe, dosahovat větší cíle a snadno a rychleji řešit problémy. I sebevětší génius často nedokáže vyřešit problém, pokud se do něj příliš zamotá - a přesně tyhle problémy mě baví řešit, ukazovat lidem, kudy z komplikované situace ven. Je to jako napínavá hra, ve které musí mozek pořád pracovat na maximální obrátky, vy se musíte plně soustředit, hledat styčné body a spojnice, inovovat... A pak samozřejmě miluji pocit úspěchu. I my dospělí jsme v jednom nebi, když nás někdo pochválí a poděkuje za pomoc s problémem nebo pracovním rébusem, případně že jsme pomohli s rozhodování - což je nejtěžší a nejzodpovědnější část práce každého ředitele. Moje práce mě nutí pořád se učit, a to mě baví snad úplně nejvíc. Kdybych se mohla fyzicky klonovat, každý z mých klonů by studoval jiný obor - od umění až po vědu.

Nebrat nikoho jako absolutní nedotknutelnou autoritu bylo vždy mým základním mottem – a většinou osvícenější lidé rychle pochopili, že se jim můj přístup zpochybňování zavedených autorit ohromně vyplácí. Vždycky jsem přemýšlela, jak problém vyřešit efektivně, i když to bylo třeba proti zavedeným pravidlům. Já nerada chodím kolem horké kaše, rovnou do ní skáču.- a navíc jsem byla úspěšná a čím dál víc jsem získávala sebevědomí.

Kde jste sbírala zkušenosti?

V 19 letech jsem pracovala jako novinářka, dělala jsem pravou ruku editorovi pro ekonomiku a politiku v nejrenomovanějších novinách na Balkánu. V tu chvíli jsem už měla za sebou rok studia v Americe v Severní Karolíně na Greensboro Day School. Ekonomie se tam učí na úplně jiné úrovni; za rok se naučíte to, co za tři roky u nás. V rámci školního projektu jsem pracovala v nemocnici na programu zlepšení spokojenosti pacientů. Po roce jsem se ale vrátila do Bělehradu – Amerika je skvělá co se vzdělání týče, kulturně je to velice odlišné prostředí a přílišné odcizení od evropského způsobu života.

Navíc jsem tehdy měla malého brášku a nedokázala jsem si představit, že přijedu, až mu bude osm, a on se na mě bude koukat jako na neznámou tetu. Nechtěla jsem opustit rodinu, ale na druhou stranu jsem hodně akční a kariéru jsem chtěla, takže jsem se rozhodla, že americké zkušenosti desetinásobně zúročím v Bělehradě. Pracovala jsem na americké ambasádě, spolupracovala jsem na programech optimalizace státní srbské správy, dělala jsem také v rádiu, studovala jsem filologii, chodila na přednášky z psychologie, filozofie, politologie a ekonomie... To všechno jsem stihla do třiadvaceti let, a pak jsem se pustila do vod tvrdého byznysu.

Mluvila jste o zpochybňování autorit – jaká byla autorita pro vás? Kdo vás ovlivnil, koho jste respektovala? Kdo formoval váš přístup byznysu a k práci?

Mě hrozně ovlivnil můj táta. Nikdy mě neprudil, věděl, jak na mě. Když mi někdo říkal, co mám dělat, tak já dělala vždycky přesný opak. Máma se mě snažila vychovávat, ale táta mi nechával otevřený prostor. A fungoval jako poradce, byl to génius. Věděl úplně všechno. Ať to byla přírodověda, kvantová fyzika nebo teorie relativity, naše tříhodinové rozhovory jsem měla hrozně ráda. A to mi bylo 12–13 let. Když jel na služební cestu, nacpala jsem se mu do auta a pak jsem byla schopna se 10 hodin nudit na jeho semináři, jen abych se s ním mohla pár hodin po cestě zpátky bavit. Nebo jsem za ním chodila do práce – on byl hrozně pracovitý, uměl se ponořit do práce tak, že nevnímal svět kolem sebe. Jednou zapomněl, že mě tam má, a všiml si toho ve dvě hodiny ráno. Máma nám tehdy hrozně vynadala, protože já šla ráno do školy…

Říkala jste, že škola, kterou jste absolvovala v Americe, vám dala za rok víc než škola doma za tři roky. Proč tomu tak je?

Evropské školství by mohlo být lepší a soustředěnější. Jde o praktický přístup, který je v Americe fantastický. Já zažila jak slovanskou tvrdou a nesoucítící školu, a pak jsem získala to praktično v Americe. Naše školství zabije spoustu talentů, ale naštěstí existují i alternativy, například komunitní iniciativa Svoboda učení. Další věc je známkování: bylo by skvělé, kdyby bylo anonymní – prostě budete dítě hodnotit jen před ním a jeho rodiči. My se bavíme o soukromí všude, nikdo se nás pomalu nesmí ani zeptat, jak se jmenujeme, ale proč by na totéž neměly mít právo děti? Proč by se měly dozvědět, jaké má kdo známky? Učíte se třeba u někoho doma, strávíte tím stejnou dobu, on dostane jedničku, vy čtyřku – tak to logicky budete považovat za nespravedlivé. Ani děti nemají vždy svůj den, jenže když je známkovací systém veřejný, učitel nemá prostor něco vysvětlovat. Dětem klesá sebevědomí, což je největší problém našeho systému. Jak se třeba cítili malí budoucí geniální matematici a fyzikové na hodinách tělocviku? Úplně stejně jako ti svalovci na hodinách matematiky a fyziky. Každé dítě má jiný talent, a pokud je systém kontinuálně srovnává v nesrovnatelném, vytváříte mezi nimi nutnou rivalitu.

Vy sama máte čtyři děti, to není dnes úplně obvyklé…

Ano, je to nezvyklé, bohužel, protože ty děti jsou nádherné. Musíte si jen organizovat čas tak, abyste ten strávený s dětmi prožili maximálně kvalitně. Špičková organizace je základ.

Vrátím se ještě ke Swichovi a jeho knihám ze říše za monitorem: je o ně zájem?

Prodali jsme za rok 2000 knih, aniž bychom je kdekoliv propagovali.

A vyplatí se vám to?

Dětské knihy nejsou projektem, na kterém bych chtěla vydělávat. Cílem je, aby se šířily, dostaly do celé společnosti a ne mezi pár osvícených. Protože problém je, že se nejdříve dostanou k těm, kteří je vlastně vůbec nepotřebují. To jsou osvícení lidé, kteří mají zájem dívat se okolo sebe.

Co bylo hlavním motivem, který vás k psaní knih přivedl?

Protože se o svoje děti bojím. Protože se s nimi chci dohodnout, jak budeme elektroniku používat. Lidé potřebují osvětu, aby pochopili, jak důležité to téma je. Knížky pomáhají lidem pochopit problém a zároveň nabízí řešení.

KODEX PRO RODIČE

Tablet, telefon ani počítač nemá dítěti nahrazovat tradiční hraní
Veďte dítě k tomu, že chytrá elektronika slouží ke vzdělávání, práci a komunikaci
Pro nejmenší děti je elektronické zařízení vhodné jako přehrávač vybraných pohádek či vzdělávacích aplikací
Pokud malé dítě používá tablet bez dozoru, přepněte jej do letového režimu
Domluvte se s rodiči kamarádů svých dětí na pravidlech používání těchto elektronických přístrojů při vzájemných návštěvách
Zabezpečte své elektronické přístroje složitým heslem
Dítě by nemělo s chytrou elektronikou trávit čas každý den. Dbejte na to, aby doba, kterou u ní stráví, byla přiměřená věku, schopnostem a zájmům dítěte. Regulací doby předejdete vzniku závislosti
Chytrá elektronika může vyvolat závislost srovnatelnou se závislostí na drogách či alkoholu
Každou hru, kterou dítěti nahrajete, si nejdříve zahrajte sami. Recenze her bývají často nástrojem marketingu
Nikdy nepodceňujte problém dítěte, týká-li se internetu, chytré elektroniky nebo sociálních sítí. Co když se vaše dítě zbytečně trápí kvůli lajku na facebooku?

SEZNAM KNIH