V úterý 21. srpna jsme ve spolupráci s projektem Paměť národa uvedli první z příběhů lidí, kteří bezprostředně zažili události v roce 1968. V druhém díle nabízíme náhled do osudu faráře, teologa a ekonoma Jakuba Schwarze Trojana. Dá se říct, že pohřeb Jana Palacha z roku 1969 byl jen jednou z mnoha zásadních epizod, které jeho život provázely.
Reklama
Jakub Schwarz Trojan se narodil 13. května 1927 v Paříži, kam dva roky předtím odešli jeho rodiče „na zkušenou“. Druhé příjmení, rodné jméno své manželky, přijal dle staré evangelické tradice po uzavření sňatku. V roce 1929 ho maminka poslala do Československa, kde vyrůstal téměř do svých osmi let u prarodičů v Sezemicích ve východních Čechách. Když se poté jeho maminka, tehdy rozvedená, vrátila zpět do vlasti, vzala si svého synka k sobě a nastěhovali se do bytu na pražských Vinohradech. Jakub Trojan chodil na gymnázium ve Slovenské ulici. Jeho spolužáky byli mimo jiné Ladislav Hejdánek a Pavel Jerie, syn vinohradského evangelického faráře.
Akademická YMCA
Po maturitě nastoupil na Vysokou školu obchodní a doufal, že se mu splní sen stát se prokuristou. Po dvou letech a první státnici došlo k zásadní změně v jeho životní orientaci a směřování: „Já jsem o evangelické církvi věděl pramálo, prakticky nic, ale byl jsem pozván právě svými přáteli Pavlem Jerie a Ladislavem Hejdánkem na jednu konferenci, která se konala v Brandýse nad Orlicí za mezinárodní účasti. Mě tam popravdě řečeno zaujalo to, že tam budou také mladí lidé, přiznám se a není důvod to zatajovat, že tam budou taky samozřejmě dívky, takže jsem tam jel s jistým očekáváním a byl jsem šokován v tom kladném slova smyslu – prostě jsem najednou viděl asi sto padesát většinou mladých lidí, zpívali Tebe Bože, chválíme, až tabulky oken drnčely, a já jsem se tak rozhlížel, koukal, co to znamená, co to je za společnost,“ vypráví Trojan.
Po radikální změně poměrů, ke které došlo v únoru roku 1948, uvažovala skupinka mladých přátel z prostředí Akademické YMCA o tom, že opustí republiku.
Setkání s živou vírou a evangelickou mládeží, které proběhlo v roce 1946 i prostřednictvím Akademické YMCA, studentského sdružení křesťanské orientace, vedlo Trojana ke změně vysoké školy. „Akademická YMCA mě neobyčejně chytla: v podstatě jsem si uvědomil, že orientace na prokuristu by nebylo to pravé, a tak jsem se velmi náhle, hned druhý den po první státnici, přihlásil na Komenského bohosloveckou fakultu v Praze. Strašně se mi to studium líbilo, protože mně začalo odpovídat na mé základní, bytostné otázky: Co je člověk? Jaký je smysl života? Byli tam znamenití učitelé – profesor Hromádka, Souček, Molnár, Smolík a další. Ti mě tak oslovili, že jsem v podstatě byl rád, že jsem zvolil tuto orientaci.“
Když spadla klec
Po radikální změně poměrů, ke které došlo v únoru roku 1948, uvažovala skupinka mladých přátel z prostředí Akademické YMCA o tom, že opustí republiku. „My jsme uvažovali, jestli bychom neměli emigrovat. Ale byli jsme tak spjati s českým živlem, s českou historií, že jsme si nedovedli představit, že bychom mohli někde venku zakotvit, a báli jsme se, že bychom ztratili kořeny.“ Trojan se v červenci 1950 oženil s Karlou Schwarzovou, která také chodila do Akademické YMCA. Už po pěti měsících od sňatku v roce 1950 byl ale povolán na vojnu.
„Já jsem myslel, že jdu normálně ke zbrani, ještě jsem se s přáteli sešel v předvečer mého odjezdu a diskutovali jsme, zda mám přijmout zbraň. Ukázalo se však, že jsem povolán do PTP. Nejprve jsem sloužil dva měsíce v Čechách a pak skoro tři roky na Slovensku. To byla zvláštní rota, sestavená z katolických duchovních; byli tam vojíni padesátiletí i nejmladší, těm bylo kolem dvaceti let. Já jsem byl jediný evangelík mezi příslušníky nejrůznějších katolických řádů a samozřejmě i takzvaných světských farářů. Byla to pro mě neobyčejně vzácná zkušenost. Dodnes některá přátelství odtamtud trvají.“
Farářská léta
Po návratu z vojny směl Trojan dokončit studia, stal se farářem a jedenáct let působil ve Kdyni. „Na konci padesátých let vzniklo neformální sdružení evangelických duchovních, které po čase začalo přitahovat i věřící-laiky a počátkem let šedesátých dostalo ekumenický rozměr. Byl jsem, dá se říci, jedním ze zakládajících členů Nové orientace. Šlo o zvláštní hnutí. Kdybych to měl vyjádřit jednou větou, pak se v něm uplatňovala myšlenka, že evangelium nás vede k odpovědnosti za osobní život a za veřejné věci. O veřejné záležitosti je třeba se zajímat i v komunistickém režimu. To bylo samozřejmě nebezpečné na dvě strany, jednak vůči režimu a jednak i vůči vedení církve, které pochopitelně, protože stálo někdy – zvláště za normalizace – pod značným tlakem, pozvolna redukovalo bohatost víry víceméně na bohoslužby,“ vzpomíná Trojan.
Chodil jsem na schůze Místního národního výboru ve Kdyni a tam předkládal i návrhy. Některé přijali, ale nebylo jim asi zrovna příjemné, že je předkládal farář.
„Horlivější činnost podle představitelů církve vždy vyvolávala nepříjemnou pozornost příslušných úřadů, zejména StB, a byly z toho trable. V Nové orientaci jsme tuhle zásadu lámali, řekli jsme si: Ne, my jsme odpovědní před Bohem i za to, jak vypadá veřejný život, jakou máme vládu, jak je spravována obec. Proto musíme vstupovat do dialogu a všude vnášet impulsy evangelia. Já jsem to skutečně dělal, chodil jsem na schůze Místního národního výboru ve Kdyni a tam předkládal i návrhy. Některé přijali, ale nebylo jim asi zrovna příjemné, že je předkládal farář.“
Jakub S. Trojan nad hrobem Jana Palacha
Členové Nové orientace se angažovali ve společnosti a s otevřeností očekávali další vývoj. Šedesátá léta minulého století byla podle Trojana nádherná. Pak ovšem dorazily tanky. „Od vstupu vojsk jsme se octli v Nové orientaci trochu v přítmí; vedení církve nebylo vůči nám nepřátelské, ale cítilo, že od nás je čekají jenom komplikace. A tak hlavní koryfejové neměli v době normalizace ani jedinou oficiální funkci. Žili ve stínu a v podstatě jsme měli pole působnosti v bytových seminářích, které byly vlastně, nechci říct ilegální, ale nebyly oficiální, v podstatě to bylo všecko mimo církev a samozřejmě tam chodili členové sborů, a dokonce tam chodili i teologové. Já jsem jim to moc neradil, říkával jsem: Především dostudujte, vy nesmíte ztratit studium kvůli tomu, že chodíte ke mně na seminář, to by byla škoda, protože celé studium vám nahradit nemůžu.“
Jakmile sem vstoupili s vojsky, tak pro členy Nové orientace bylo jasné, že socialismus je nereformovatelný.
Rok 1968 byl vyvrcholením nadějí, které ve společnosti zrály od počátku šedesátých let, panovalo přesvědčení, že socialistický systém je životaschopný, protože je schopen vstřebat domácí i světové tradice, otevřít se světu a komunikovat s ním. Tyto naděje se, jak známo, ukázaly naprosto lichými. „Jakmile sem vstoupili s vojsky, tak pro členy Nové orientace bylo jasné, že socialismus je nereformovatelný, zatímco ostatní, zvláště ve vedení církví, říkali: Nedá se nic dělat, musíme se přizpůsobit, je to na sto let, tak se to tenkrát cítilo.“
Vzpomínka na Jana Palacha
Ze svého kdyňského působiště byl J. S. Trojan po jedenácti letech odvolán a začal působit v novém sboru. „Státní správa nesla s nelibostí mou aktivitu. Nakonec se domluvili představitelé státu a církve, že budu muset odtamtud odejít. Přešel jsem do Neratovic-Libiše nedaleko Prahy, kde jsme byli osm let. Jan Palach byl z mého sboru, proto jsem ho pohřbíval.“ Jak známo, Jan Palach se upálil 16. ledna 1969. Podle Trojana je evidentní, že rozhodnutí k tomuto výjimečnému činu v něm zrálo delší čas.
„On navštívil sbor o Vánocích 68 i s maminkou. Na to skutečně není možné zapomenout; měl zvláštní tvář, která vyzařovala cosi mimořádného, byl dosti bledý, seděl, vím přesně kde, a pak se zúčastnil i večeře Páně, byl druhý vánoční svátek, a když jsme vycházeli, jak je u nás zvykem, farář stojí u dveří, podává každému ruku. On přitom tehdy řekl, že by církve měly něco dělat v situaci, v které jsme byli. U dveří při loučení s účastníky bohoslužeb není samozřejmě čas na delší rozhovory, proto v té půlminutě, kdy padlo několik vět, mě zaujala právě Janova starost o to, jak se chováme. A pak o čtrnáct dní později měl pohřeb jeho strýc, kostel byl plný a on byl jako příbuzný přítomen. Já jsem kázal na text z Ježíšova kázání na hoře, z Matoušova evangelia, blahoslavení, kteří trpí pro spravedlnost, to jsem četl. A 16. ledna se to stalo. Já jsem sice věděl, že byl v kostele, to mi někdo řekl, ale neviděl jsem ho, protože tam bylo asi dvě stě padesát lidí.“
Myslím si, že to je hlubší, že Palachovi šlo právě o to, abychom vedli autentický život v pravdě, abychom neotročili tomu systému.
Smrt Jana Palacha podle jeho vzpomínek nevyvolala v katolické ani v evangelické církvi diskusi o tom, zda si může křesťan sáhnout na život. „Prostě v tom byly obě církve zajedno, že to není sebevražda ze zoufalství, což je charakteristika sebevraždy jako takové. My nikdy neznáme poslední důvody sebevraždy, díváme se na ni jako na únik ze svíravých okolností života, kdy si člověk neví rady, a tak si sáhne na život. Tady bylo jasné, že jde o něco jiného, šlo o sebezmaření jako znamení, abychom my ostatní se sebou něco udělali, něco pozitivního, co by pomohlo celé české veřejnosti k nějakému autentickému projevu života, v němž by jeho základní statky – svoboda, demokracie – byly uchovány. V tom jsme byli zajedno a já jsem to taky tak chápal, V tomto duchu kázal při pohřbu a dodnes, když se sejdeme při výročí Palachovy oběti ve Všetatech – jezdím tam takřka pravidelně, zdůrazňuji étos Palachova činu,“ konstatuje farář.
„Odmítám takovéto plytké pojetí, jako by mu šlo tehdy čistě o politickou změnu. Myslím si, že to je hlubší, že mu šlo právě o to, abychom vedli autentický život v pravdě, abychom neotročili tomu systému. Když se někdo naprosto nezištně dává druhým lidem, odevzdává svůj život, je v tom činu obrovská naděje, očekávání, že se dáme pohnout, a nebudeme se přizpůsobovati, nýbrž setrváme ve svobodě, v toleranci, vzájemnosti… To je čin tak obrovské mravní hodnoty, že mě rozčilují všechny ty psychologické výklady… jsou pod úroveň toho činu.“
Profesor ThDr. Ing. Jakub S. Trojan (1927)
Evangelický farář, teolog a ekonom, patřil do hnutí Nová orientace. V letech 1946-1950 byl členem Akademické YMCA, tři roky strávil na vojně u PTP. V roce 1974 byl zbaven státního souhlasu k výkonu duchovenské činnosti. V období tzv. normalizace pořádal bytové semináře. Byl jedním z prvních signatářů Charty 77. Po roce 1989 se stal děkanem Evangelické teologické fakulty UK a vedoucím katedry teologické etiky tamtéž.
Pohřeb Jana Palacha se stal obrovskou manifestací. „Pamatuji Masarykův pohřeb, pamatuji si Benešův pohřeb, ale to prostě snad Praha nezažila, aby bylo tolik lidí, kteří lemovali ulice, to bylo snad dvě stě tisíc lidí na Staroměstském náměstí, když jsme šli z Karolina na filozofickou fakultu, to skutečně bylo něco neuvěřitelného, pohnutí a síla, která z lidí vyzařovala. A dokonce i špičky politického života reagovaly pozitivně, sice v obavě, aby Palachův čin nikdo nenásledoval, ale ohlas domácí i v zahraničí byl naprosto mimořádný.“
„Maminka Jana Palacha byla samozřejmě zoufalá, ale když viděla odezvu u nás doma a potom ve světě – dostávala množství telegramů – a když najednou zjistila, že se tam pojmenovalo náměstí, tam ulice, prostě že Janova smrt měla obrovský ohlas, tak to ji jako by napřímilo, z toho žalu jako by povstávala. Najednou si uvědomila, že to je mimořádný čin. Ztratila sice syna, to je samozřejmě bolestné, ale že to snad má i nějaký smysl. Když potom četla takové devalvující komentáře nebo když ji estébáci sledovali a tlačili na ni, aby dovolila převézt Janovy pozůstatky z Olšan pryč, několikrát se mě ptala: ,Mělo to vůbec smysl? Podívejte se, co teď je, jak se na to dívají ta oficiální místa, co chtějí na mně.‘ Velice trpěla, proto jsem se ji snažil potěšit. Nevím, do jaké míry se mi to podařilo. Měla zejména úzkost, jestli se nedopouští něčeho špatného, když připustí, aby Janovy ostatky byly převezeny. Ulehčilo se jí, když jsem ji ujistil, že se ničeho nedopouští ona, ale ti, kdo to organizují.“
Zajímá vás, jak na faráře Jakuba Schwarze Trojana dopadla normalizace a jak se jeho život změnil po roce 1989? Celý jeho příběh najdete na webu Paměti národa ZDE.
foto: Profimedia a Paměť národa, zdroj: Paměť národa
