Kde si doktor neví rady, tam ještě pořád může pomoct kůň

Ne nadarmo připomíná název rehabilitačního centra Mirákl anglický výraz pro zázrak. V tomto spolku, který se specializuje na hiporehabilitaci, tedy „léčbu koněm“, se totiž zázraky opravdu občas dějí. Na týdenní pobyty sem přijíždí děti z celých Čech, které například nemluví nebo mají problémy chodit. Po týdnu pak odjíždí jako vyměněné.

Reklama

Pomáhá jim k tomu léčivý potenciál koní, ale také psů, hudby a umění. O tom, jak centrum vlastně funguje a v čem terapie se zvířaty spočívá, jsem si v jedné pražské kavárně povídala s hlavní fyzioterapeutkou Miráklu Katkou Čapkovou, která centrum před sedmi lety založila.

Pomoc jako odměna

V centru Mirákl u vyhlášeného města Telč na Vysočině dnes pracují čtyři psi a šest koní, kteří svou přítomností léčí dětské klienty ve věku od tří měsíců do patnácti let. V terapeutickém týmu je k tomu sedm členů, kteří podle Kateřiny pracují na tři sta procent. „Ideálně by nás mělo být devět, ale zájemců o tuhle práci je strašně málo. Může ji totiž dělat jen kvalitní fyzioterapeut, jenže většina takových má svou vlastní soukromou praxi, kde si za den procvičí pár lidí a má hotovo,“ usmívá se Katka.

Přestože sama také soukromou praxi provozuje, převážnou většinu času věnuje právě Miráklu. Na sobě má jednoduché zelené šaty, žádný make-up a je jí prý jedno, že si za svůj plat nemůže dovolit luxusní auta ani dovolené u moře. Pomoc dětem je pro ni přece jen větší odměna.

Jak vlastně vznikl nápad na založení Miráklu?

Už od dětství jsem nejraději trávila čas u koní a po střední škole mi došlo, že s nimi chci pracovat. V té době už jsem slýchala o hipoterapii, tak jsem se rozhodla pro studium fyzioterapie, která je v tomto oboru potřebná. Měla jsem štěstí a hned ve třetím semestru jsem se na jedné konferenci seznámila s kolegyní. Ta mi nabídla praxi v jejich organizaci, která se hipoterapií zabývala.

Po příjezdu každé dítě vyšetříme a stanovíme cíle pobytu. Může to být nácvik chůze či postoje, symetrie sedu, ale třeba i rozmluvení.

Od té doby už šla škola stranou a já většinu času trávila tam, nebo na klinice. Asi o rok později jsme se ale s kolegyní nepohodly a došlo nám, že každá chceme jít jiným směrem. Já chtěla brát celou problematiku komplexněji, tak jsme se ještě se dvěma holčinami rozhodly, že si založíme vlastní organizaci. To bylo v roce 2011, kdy jsem končila magisterské studium.

Centrum se v současnosti specializuje na několikadenní pobyty. Není to ale sem na Vysočinu třeba z Prahy daleko?

My jsme začínali s ambulantní formou hipoterapie. Nedaleko Prahy jsme měli ustájené koně a tam za námi rodiče s dětmi jezdili. Přes léto jsme pak pořádali intenzivní programy pro víc dětí. Po čase nám došlo, že právě ty jsou nejefektivnější, proto jsme k nim chtěli směřovat. A na začátku dubna 2018 jsme se přestěhovali do nového areálu v Bohuslavicích nedaleko Telče, kde intenzivní programy pořádáme.

Jak to tedy na takovém pobytu vypadá?

Každého programu se účastní asi 15 dětí. Po příjezdu každé dítě vyšetříme a stanovíme cíle pobytu. Může to být nácvik chůze či postoje, symetrie sedu, ale třeba i rozmluvení. Ráno jsou vždycky aktivity s koňmi, které zahrnují jejich čištění, pak následuje samotná hipoterapie, dále cvičení s pejskem, tedy canisterapie, ať už individuálně či ve skupině. Po obědě je arterterapie, pak zase hipoterapie a večer muzikoterapie. Program je tedy velmi pestrý a lze ho přizpůsobovat pro konkrétní dětské klienty. Závěrem je výstupní vyšetření, kde rodičům doporučíme například nějaké doplňkové cviky.

Jaké dětské neduhy léčíte?

Jakékoli fyzické problémy, které lze v zásadě rozdělit na dvě skupiny. Do té první patří děti, které nějakým způsobem neprospívají, například odmala nelezou či nechodí. U nich většinou stačí jeden až dva pobyty a je vyřešeno. Pak k nám ale jezdí i předčasně narozené děti či děti s genetickými poruchami, jako je například Downův syndrom.

Psychický handicap dítěte často spočívá v tom, že neumí pracovat s emocemi a projevovat je.

Tady je nutná celoživotní podpora. Ale diagnóz máme celkově strašně moc, včetně různých forem dětské mozkové obrny, ortopedické problémy, ale i nevidomé děti. My se však spíš soustředíme na funkční věci, tedy na to, co dítě umí a co ne. Takže diagnózy samy o sobě pro nás tak důležité nejsou.

Pořád si nedovedu představit, jak může kůň „vyléčit“ třeba neschopnost komunikovat. Můžete tu práci s koněm nějak přiblížit?

Díky koním můžeme s dítětem komunikovat přes pohyb. Je tam daná určitá biomechanika a neurofyziologie koňského hřbetu, která je u každého koně trochu jiná. To je tedy jedna složka.

Tou druhou je psychické působení koně. Často totiž ten psychický handicap dítěte spočívá v tom, že neumí pracovat s emocemi a projevovat je. Ty emoce ale samozřejmě z těla nezmizí, naopak se v něm usazují a způsobují problémy pohybového aparátu nebo mozku. Pak vzniká funkční psychická porucha.

Koně jsou velmi citliví na jakékoli nebezpečí a vycítí i takzvané „falešné chování“, tedy to, pokud se jedinec chová jinak, než skutečně myslí nebo cítí.

A právě kůň dokáže emoce z dítěte dostat. Je to vázané i na to, že v přírodě byl kůň vždycky lovnou zvěří, dokáže tedy číst sebemenší známky nebezpečí. Právě nahromaděné emoce vytváří v dítěti jakýsi tlak, který kůň vnímá jako něco, co má „řešit“. Naši koně jsou velmi socializovaní, vědí tedy, že to mají „řešit“ léčebně a ne útěkem.

Kůň tedy vlastně funguje jako terapeut?

Ano, celkově je to ale těžké popsat, protože velká část toho léčivého procesu se odehrává na energetické úrovni.

Pořádáte i sebepoznávací pobyty s pomocí koní pro dospělé…

To už je určitá forma psychoterapie, kterou vede zkušený psycholog. Děláme to často právě pro rodiče v případech, když víme, že se s dítětem už nemohu dostat dál. Dítě tedy třeba už zvládne samostatný stoj, ale neudělá krok dopředu. To často není dané fyzicky, ale pouze psychicky. Může to být třeba i nějaký strach, který stojí na rodiči.

Teď pejsky používáme i u dětí, které neumí správně vyhodnocovat vjemy z okolí do pohybu.

Koně jsou velmi citliví na jakékoli nebezpečí a vycítí i takzvané „falešné chování“, tedy to, pokud se jedinec chová jinak, než skutečně myslí nebo cítí. U člověka tedy umí odrážet i jeho nevědomou stránku, lze říci, že funguje jako čisté duševní zrcadlo.

S pobyty prý slavíte velké úspěchy. A to co se týče léčení psychických, tak fyzických onemocnění.

Ano, zastáváme totiž názor, že psychika a postavení těla jsou propojené. Takže když změníme držení těla dítěte, mění se i jeho psychika a obráceně. Jdeme na to z obou stran a pak jsou ty výsledky obrovské.

Zrovna nedávno jsme měli na pobytu holčičku, která trpěla syndromem oddělených hemisfér. Lékaři ani nedoufali, že se někdy naučí sedět. Mohutná stimulace během pobytu však vedla nakonec k tomu, že nám pak nadšená maminka psala, že holčička doma sama přešla obývák. Nebo jsme tu měli jinou holčičku, která přijela nemluvící, a na konci pobytu řekla: Maminko, mám tě ráda.

Proč jste se rozhodli zařadit i canisterapii?

Původně jsme ji ani dělat nechtěli, ale jedna naše trenérka měla psa, který byl u dětí hodně oblíbený. Tak jsem ho začala používat při práci. Nejdříve jako motivaci při cvičení a pak se to posunulo ještě dál. Teď pejsky používáme i u dětí, které neumí správně vyhodnocovat vjemy z okolí do pohybu. To znamená, že když se najednou setkají třeba s čichovým, zrakovým a sluchovým vjemem, tak nejsou například schopné se ani rozejít.

Myslím, že když je kůň či pes dobře vychovaný, s dětmi může vždycky dobře pracovat, stačí jen naše důslednost.

Tady je třeba zacentrovat jejich pozornost, což pes skvěle umí. Navíc je absolutně nekonfliktní, takže s ním prožijí blízkost i děti, které si jinak k lidem těžko hledají vztah. A to je podle mě hlavní důvod, proč pak u malých klientů dochází k uvolnění emocí a relaxaci.

Podle jakých kritérií zvířata na terapie vybíráte a jak je cvičíte?

K výběru zvířat máme takový alternativnější přístup. Nejsem totiž zrovna příznivcem několikaletých výcviků, kdy psi jsou něčemu učeni, ale pak nejsou schopni normálního kontaktu s dítětem. Proto naše trenérka nepraktikuje výcvik, ale výchovu. Myslím, že když je kůň či pes dobře vychovaný, s dětmi může vždycky dobře pracovat, stačí jen naše důslednost.

Věří tedy lidé hipoterapii?

Určitě, dokonce i samotní doktoři nám sem posílají pacienty, se kterými si nevědí rady. V současnosti máme tedy velký převis poptávky a kapacitně nám chybí asi 100 až 150 míst.

Máte tedy v plánu rozšiřování?

Zatím ne, je to totiž hodně finančně náročné a jsme závislí na sponzorech. Asi by nebyl problém zvednout částku za pobyt. Jenže tak bychom eliminovali určitou skupinu sociálně slabších rodin a to nechci. Hipoterapie už je uznaná jako léčebná metoda, proto doufáme, že se nám na podzim roku 2018 podaří získat smlouvy s pojišťovnami, a tím zpřístupníme tuhle efektivní metodu všem potřebným.

foto: Archiv Mirákl a Profimedia, zdroj: Mirákl