Popsat pravdivě Jiřího Charváta je asi tak jednoduché, jako se naučit nazpaměť Wikipedii. Spisovatel, básník, stand-up komik, performer, scénárista, podle svých vlastních slov „šéfoval copywriterům v Seznamu, pak vykouřil halucinogenní žábu, zjistil, že "jeho já" neexistuje a že skutečnost je jen lunapark, kde si může člověk prožít, cokoli, co chce“. Jakmile jsem se tohle všechno vstřebala, tak jsme si s Jiřím potykali.
Reklama
Jak teď trávíš čas? Jsi doma?
Dost. A užívám si to. Z kanceláře jsem odešel z velké části proto, že v ní nebyl prostor na hlubokou práci. Jsi neustále nucena na něco reagovat, pořád na tebe někdo klepe, deset e-mailů za hodinu. Nemůžeš se dostávat do opravdového soustředění, do zóny. A to je, kde chci být.
Ve svých stand-upech hodně vycházíš ze School of Life.
School of Life miluju. Najdeš v ní přesně to, co ti pomůže popasovat se s životem, ale ve škole se neobtěžovali ti to říct. Jde po užitečnosti. Tedy po tom, co je klasickému školství šumák. Tam na tebe nahrnou fakta, nauč se je a je jedno, jestli ti k něčemu budou.
Když jsi v emoci, snáz v tobě uvíznou myšlenky.
Neučíme se emoční inteligenci, ale kolik tun pšenice vyveze Kanada. Pak spolu skončí dva lidi zavření v bytě a neumějí komunikovat, zato znají datum bitvy na Bílé hoře. Oproti tomu School of Life se třeba v knize Great Thinkers ohlédne za učením světových filozofů a vytáhne z něj přesně to, co si z něj můžeš odnést do života, co ti pomůže a uleví. Já ve svých vystoupeních dělám něco podobného, jen navíc přisypu humor. Díky tomu je větší šance, že udržíš pozornost, protože tě za ni pravidelně odměňuju smíchem. A zadruhé, když jsi v emoci, snáz v tobě uvíznou myšlenky.
O to se snažíme i ve Flowee. Necpat lidem naivní představy, že když si něco koupí, tak budou šťastní. Nebo že jednou najdou dokonalou lásku, která jim plně porozumí. Vždyť člověk nezná ani sám sebe.
Tyhle naivní představy živí romantismus, no a pak každý, kdo ti chce něco prodat. Ty za to stojíš, buď sama sebou. To jsou kecy. Není žádné ty. Mně School of Life úplně vyrazila dech tím, že jsem se tam dočetl věci, na které jsem nikde jinde nenarazil. A přitom byly hluboko ve mně.
To, že jsme jen šmodrchance vědomí, měnící se z minuty na minutu, ačkoli zvenku se snažíme vypadat jako konzistentní bytosti, které vědí, co dělají. A zároveň jsem si díky ní uvědomil, jak obrovsky záleží na tom, kam zaměříš pozornost. Hlava je takový průtokový ohřívač, který nasává, přechroupá si to a vytvoří si obraz světa, ve kterém pak žiješ. A když změníš vstupy – třeba se rok nevystavuješ reklamám, ale School of Life – změní se i mozek. A s ním i ty a svět. Já je proces. A realita je taková, jaká věříš, že je.
Nebojíš se, že ti jednou dojdou témata na psaní?
Toho se asi někde hluboko bojí každý pisálek. Ale opakovaně zjišťuju, že asi nedojdou. Pokud budu pořád krmit ohřívač. Když se přiměju si k tomu sednout a podaří se mi uvolnit mozek od úzkosti, aby mohl volně asociovat, tak jsem překvapený, jaká všechna témata dovede uchopit a zpracovat. Já na těch konferencích mluvím o věcech, kterým vůbec nerozumím.
Chystáš teď něco nového?
To hlavní, na čem teď pracuju, je vybudovat si spisovatelský zvyk. Zvyk hluboké práce. Každý den psát. Během necelého roku, co jsem pryč z kanclu, se učím být šéfem sám sobě. A není to jednoduché.
Já mám s psaním dlouhodobě potíže. Jsem v úzkosti, když k tomu sedám. Myslím, že je to proto, že hledím do tváře tomu prázdnu. Sedím před prázdným monitorem a vím, že i já jsem prázdný. Jen potenciál. A když civím už několik desítek minut, přispěchá hlas: „Co to tady zkoušíš? To si říkáš spisovatel?“ a podobně. Ta situace je pro mě ohrožující, protože kladu rovnítko mezi svoji hodnotu a svoji práci. A to je chyba. Potřebuju se na nejhlubší úrovni smířit s tím, že nemám žádný pevný základ. Potřebuju si přestat říkat spisovatel. Potřebuju se přestat definovat a prostě se dít.
A pomalu se to daří. Hodně i díky uvědomění, že hlava stejně jede pořád. V nevědomí se neustále melou myšlenky, o kterých ani nevíš. A jakmile má nějaká dostatečně silný emoční náboj, probublá ti do vědomí. A to je pak ten kolovrátek, co máme každý v hlavě. Hodnocení, vzpomínání, plánování. Nejhlubší touhy, nejhlubší strachy. A před tímhle vším utíkáme tím, že se snažíme nějak zabavit. Dneska bohužel hlavně sociálními sítěmi a médii, ale třeba i konverzací, prací, jakkoli. A tak si každé ráno připomínám, že ta energie se spotřebovává tak jako tak. Takže buď můžu nechat hlavu naprázdno přežvykovat a užírat se samu sebou, nebo tu energii posbírám do laserového paprsku soustředění a dám něčemu vzniknout.
Naučil ses to myšlení časem líp ovládat?
Já věřím, že myšlení a chování je naučené. Že člověk je produkt svého okolí. Chuchvalec zvyků. A když začne měnit zvyky, začne se měnit i on. A to teď dělám. To je taky jeden z důvodů, proč nevěřím na já. Než jsem začal s improvizací ve Škole improvizace, domníval jsem se, že nějaký jsem: sociálně fobický, plachý, nepohotový.
Úspěch je pro mě pocit, že využívám svůj potenciál.
Definoval jsem se tak. Ale několik semestrů pozornosti zaměřené na improvizaci mě proměnilo. A najednou je tu jiné já. Tak co to potom je? Já je neustálý proces. Ty si myslíš, že nějaká jsi, ale je to jen zvyk. Naučené myšlení, chování a komunikační strategie, které se ti jakžtakž osvědčily, a tak v nich pokračuješ. A ani si neuvědomujeme, do jak obrovské míry je to automatické. Někdy mám pocit, že úplně. Jako by se to dělo samo.
Ty říkáš, že jsi zahodil ego a že vlastně neexistuješ. Proč teda píšeš? Pořád máš touhu být úspěšný?
Já mám touhu být co nejvíc takový, jaký chci být. Úspěch je pro mě pocit, že využívám svůj potenciál. Máš v hlavě kilo a půl rosolu, který dokáže zázraky, když s ním pracuješ. Píše romány, skládá symfonie, vynalézá žárovky. Je to dárek. Žádný jiný živočišný druh takový nedostal. Budeš si s ním hrát, nebo ho necháš ležet ladem?
V dnešní době je mnohem těžší lidi zaujmout. Jejich pozornost je čím dál roztříštěnější. Není to smutné?
O tom se taky přesvědčuju. Když napíšu článek, má pětkrát menší ohlas než jedna věta. Sebelepší text má nanejvýš stovky přečtení, zatímco video si pustí i desetitisíce lidí. Je to pochopitelné. O lidskou pozornost soutěží taková kvanta obsahu jako nikdy. Pozornost je to nejcennější, co máš, a každý se ti do ní snaží nacpat a vyprávět ti něco, co je jemu ku prospěchu.
Většinou ti chce něco prodat. Já se nedivím, že někdo nechce číst půl hodiny můj text. A jestli je to smutné? Smutné je, když lidi nejdou do hloubky nikde, v žádné oblasti svého života. To, že nečtou zrovna mě, je smutné jenom pro mě. Pokud ale zůstávají přehlcení a na povrchu celkově, tak to je smutné. Já jsem si zrovna včera zrušil sledování všech lidí a všech stránek na sociálních sítích. Takže když přijdu na FB, je tam prázdný feed.
Takže nevíš, co se děje.
No, nevím, co se děje... Ale to jsem nevěděl ani předtím. Ono se právě nic neděje. To je ten fear of missing out, strach, že něco propásneš. Ale u mě převážil fear o duševní zdraví. To, čím si hlavu naplníš, v tom pak musíš žít. Když běhám, medituju nebo jsem na procházce, pozoruju hlavu a vidím, že myšlenky se dějí samy. Co jsem si pustil do pozornosti, to se mi tam mele. Jako v bubnu pračky.
Stejně jako si dávám pozor, co si strčím do pusy, dávám si pozor, co si pustím do pozornosti.
Jenže ani buben pračky, ani hlava nemají neomezenou kapacitu. Takže stejně jako si dávám pozor, co si strčím do pusy, dávám si pozor, co si pustím do pozornosti. Aby to byly inspirující myšlenky, které když už se mi tam budou mlít, tak ať z toho aspoň něco mám. Do života nebo do tvorby. Facebook je balast. Tím, že si vybereš lidi, které budeš sledovat, máš stejně jen velmi malou kontrolu nad povahou informací, kterým budeš vystavená. Často slýchám od lidí, jak jsou vyčerpaní informacemi, přehlcení. Přitom jsi to ty, kdo musí zvednout hráz.
foto: Jiří Charvát, zdroj: i write