Standup comedy si u nás v posledních letech vybudovala tradici. Miloš Čermák a Luděk Staněk sice nebyli úplně první, ale na sociálních sítích i na živých představeních jsou mezi těmi nejviditelnějšími. Návštěvníci jejich vystoupení se dělí na dvě skupiny: nadšeně tleskající a smíchy slzící sympatizanty, nebo uražené jedince, co je „triggerují“ kontroverzní vtípky. Pak je tu třetí skupina, do které patří lidé, pro které je celý koncept „dělejme si legraci ze všeho, o to přece v komedii jde“ natolik nepřijatelný, že na standup comedy prostě už jen z principu nepůjdou.
Reklama
Což je vlastně škoda, protože by se zajisté dozvěděli něco o životě – talentu pozorovat a interpretovat svět kolem sebe prostřednictvím sarkastické a provokativní optiky mají oba možná až moc. Komediální skeče na prknech znamenajících konfrontaci reflektují jejich vlastní zážitky a „sedmdesátiprocentní aproximaci reality“.
„Spousta věcí je zveličených – já nejsem tak zlej a nemám při představení chuť každého zabít, jen třeba každého třetího,“ říká Miloš s tím, že prostě jen věci trochu v rámci umělecké licence zveličuje. A kolega Luděk přizvukuje: „Komediální efekt funguje, když vezmete reálnou věc a přifouknete ji do extrému.“ Čímž de facto sami sebe pasují na ztělesnění žánru jako takového – Miloš je normální člověk přifouknutý do extrémní výšky a oplácaný Luděk je zase normální člověk přifouknutý do extrému do šířky.
Každý komediální skeč si připravujete dopředu. Do jaké míry se první nástřel liší od toho, co pak slyší diváci?
Luděk: To je velké téma pro spoustu komiků. Jsou lidi, kteří to říkají slovo od slova, ovšem když se to neumí dobře, tak je průšvih, protože pak ty věci znějí, jako když je deklamuješ. Já osobně jsem hrozně neurotickej, mám hrůzu z toho, že zapomenu. Také se učím po odstavcích, jak to jde za sebou, a vždycky si pamatuju jen klíčové body, vlastně takovou bizarní osnovu. A kolem záchytných bodů rozehraju novou věc.
Vždycky si pamatuju jen klíčové body, vlastně takovou bizarní osnovu. A kolem záchytných bodů rozehraju novou věc
Miloš: Standup číslo má určitý životní cyklus. První tři vystoupení si to vlastně zkoušíte, jak to bude fungovat na lidi, kdy se smějou… A sweet spot přichází mezi pátým a patnáctým vystoupením. Pak si to člověk užívá a může nad to postavit nějakou improvizaci. A pak už to může být zase rutina, třeba vás to přestane bavit. V Česku se do toho sweet spotu ani nedostaneme. Nám chybí to, co máme v Americe: Komik, který se tím živí, má „domácí“ klub, kam si chodí zkoušet nové věci, ví, že je tam přátelské prostředí, a trénuje novinky. Pak jede nějakou šňůru, kde to za měsíc objede třeba třicetkrát, a jednou za rok udělá speciální vystoupení pro víc lidí. My vystupujeme v Praze, často na nás chodí lidi víckrát a pak jsou zklamaní, protože říkáme pořád to samé.
Má už standup v Česku vybudovanou tradici?
L: Standup si asi nějakou tradici dělá, lidi si začínají zvykat. Osahávají si nový žánr, zjišťují, co všechno vlastně ten standup nabízí. Ještě se nestalo, aby začali být opravdu zlí...
M: A měli by bejt!
L: Zároveň tady ty věci nejsou tak rozjetý jako v Anglii. Komunita se tady buduje, ale učej se to pořád jak komici, tak diváci. Úplně se to nenaučili zatím ale ani na jedné straně.
Stand-up comedy si buduje tradici už i na klasických nosičích. Ani z nich moc ale nevíte, co představení přinese. Možná to ti dva za billboardem ale vysvětlí...
M: Tradici tady založil pořad Na stojáka, což je takový lux mezi vysavačema ve standupu. Dokonce spousta lidí začala používat „na stojáka“ genericky místo „standup“. Během posledních pěti let tady jede druhá vlna, kdy už se tomu „standup“ doopravdy říká. Když jsme před třemi lety začínali, spousta lidí netušila, co to standup je, a myslím, že dnes už jsou vycvičení. Aspoň v Praze tedy... I když my občas jezdíme i na vesnice, jako je třeba Olomouc nebo Brno, takže už i tam lidé přijdou a vědí, co od toho mají očekávat.
Vtípky ve standupu se často blíží hranici přijatelnosti. Začíná se na hraně a končí ultrahardcorem, kdy se dámy červenají studem a pánové smíchy. Do jaké míry u autorů funguje autocenzura? Abyste nedopadli třeba jako Louis CK…
M: Louis CK neměl problémy na pódiu, ale v hotelovém pokoji… Dnes už si někteří standupisti stěžují, že se na univerzitách musejí při vystoupeních kontrolovat, ale když se podíváte na americké a zvláště britské standupy, tak tam žádné hranice nejsou.
Žádné hranice nejsou, ale někdy se přistihuju, že si říkám „tohle bude průser...“
L: Já osobně se často přistihuju při tom, že si říkám „tohle bude průser“. Jeden z prvních standupů, co jsem udělal, byl vyexaltovaný macho vtip o ženskejch. Tehdy na mě poprvé lidi pořvávali a někteří se u toho ani moc nesmáli.
M: Když bylo v Troníčku třeba 70 lidí, bylo jasný, že takový desetině se to líbit nebude. A ta desetina je ještě optimistické, sebevědomé číslo. Někdo tam přijde třeba s partnerem, poslouchá to a říká si: Tak tohle fakt už ne, to nemám zapotřebí…
Miloš Čermák a Luděk Staněk při našem sit-down rozhovoru
Žádné hranice nejsou. Mně do šatny chodí pomáhat mé dospělé děti a testem pro mě je, když ty ostřejší věci dokážu říct před nimi, měl by to vydržet kdokoliv. Dobrý vtip vždycky někoho urazí. Každý máme v sobě nějaké trauma, takže když o tom pak nějakej blbec žertuje na pódiu, tak nás to naštve. Ale nedá se s tím nic dělat, protože to by pak člověk nemohl mluvit o ničem.
L: Jedním ze zásadních atributů komedie a humoru je, že má usnadňovat společnosti mluvit o nepříjemných a nesnadných věcech. Má navodit atmosféru, kdy se o takových věcech mluvit může, nebo kdy se tabuizovaná témata můžou ventilovat. Od toho komedie existuje, aby se u ní lidi smáli.
Stalo se vám někdy, že vás někdo opravdu vytočil do nepříčetna?
M: Mně se to teda nestalo.
L: Někdo mě iritoval, to zase jo. Často to bývají zlitý lidi. Začnou mluvit nahlas a vstupovat ti do toho nebo se s tebou bavit. Ale to jsou zvládnutelný věci. Nestalo se mi nikdy nic brutálního, zvláště když vím, jaké věci se dějí jinde. Jednou v Edinburghu na festivalu Fringe vystupuje Alistair Barrie v rámci nočního představení od jedné ráno. Strašnej hardcore, lidi úplně zlitý, peklo. Jde tam jako třetí v pořadí a v první řadě je chlapík, kterej s těmi komiky pořád mluví a pořád jim nadává.
On svůj gag v podstatě ukončí po první minutě a zbylých 15 minut věnuje tomu, že toho člověka vypudí z toho sálu. Začne se věnovat pouze jemu a z té hádky udělal celé vystoupení. A pak ho donutí odejít. To už si ale říkám, že tohle je vysoká škola – oni tam na sebe řvali „m*** tvoji mámu“, bylo to velký. Jsem rád, že mě nikdo takovýmhle způsobem nevytočil, protože tohle bych zatím asi nezvládl.
M: Kdyby se tam chtěl někdo dohadovat, tak by to bylo možná ještě příjemný. Pamatuju si fanouška, který na nás chodil často a doříkával vtipy dřív, než jsme je stihli říct my.
Luděk Staněk uvede Miloše Čermáka v pondělí v divadle Studio DVA. Přijít mají všichni, kdo si chtějí nechat zkazit večer
L: No a on byl ještě rád, to bylo nádherný! Měl krásně spokojený výraz.
Příští pondělí bude v divadle Studio DVA vaše největší show vůbec. 600 lidí. Na co byste nalákali nerozhodnuté, co si říkají, jestli tam mají jít nebo ne?
M: Luděk se pravděpodobně složí, já dostanu záchvat, asi se to nepovede a bude to zkaženej večer pro všechny. Takže přijďte.
foto: René Volfík, zdroj: Studio dva
