Rozhovor: I nejlepší česká tenistka na vozíku musí shánět peníze na olympiádu

Ladislava Pořízková je momentálně nejlepší česká tenistka na vozíku a také hodně energická žena. Do pražské kavárny Cacao, kde jsme se měly sejít, dorazila snad půl hodiny předem. A než jsme si začaly povídat, stihla se seznámit s personálem i majitelem. Nedivím se. Laďka je naprosto bezprostřední a neustále vtipkuje.

Málokdo by (nejen v Cacau) věřil, že ještě před dvěma lety měla těžké deprese. Teď už ale prý svůj handicap a nemoc bere spíš jako výzvu. „Jsem člověk, který se jen tak nevzdává a snad i nutí lidi k zamyšlení. Otevírám se výzvám a jsem za ně vděčná,“ říká o sobě vystudovaná zdravotní sestra, která v sobě i přes zdánlivou nepřízeň osudu našla sílu a odhodlání dát životu nový směr.

Člověk se chytá každého stébla, a když už medikace nezabírá, sáhne i po neznámé pilulce s důvěrou a vírou, že mu pomůže.

Laďka začala mít zdravotní problémy už po maturitě, kdy se u ní projevily první příznaky roztroušené sklerózy. Ta nakonec byla i příčinou toho, že dnes už vrcholová sportovkyně přestala chodit. „Na vozík jsem se dostala před sedmi lety, kdy jsem měla těžkou ataku v souvislosti s mou nemocí. Ataku se nedařilo podchytit a paní doktorku napadlo zahrnout mě do studie, která měla zkoušet nový lék. Výzkumu se nakonec zúčastnilo deset lidí a u osmi z nás to způsobilo negativní vedlejší účinky.“

Na vozíčku jste tedy od té studie?

Ano. A shodou okolností jsem se před měsícem dozvěděla, že ten testovaný lék dali do oběhu. Člověk se chytá každého stébla, a když už medikace nezabírá, sáhne i po neznámé pilulce s důvěrou a vírou, že mu pomůže.

Řešila jste ty zdravotní následky soudní cestou?

Chtěla jsem. Ale vzhledem k tomu, že mi nebylo moc dobře a byla jsem ráda, že vůbec existuji, nezbyla síla ani chuť něco řešit. Tudíž se to zametlo pod koberec. Celé to období bylo hodně vypjaté a psychicky náročné.

Jak jste se s tím srovnala?

S tím se asi není možné srovnat. Člověk to musí vzít jako fakt. Navíc nejsem typický vozíčkář, protože nemoc je stále ve střehu a já netuším, jak mi bude druhý den. Kvůli vedlejším příznakům, které doprovázely mou účast ve studii, také nemohu řídit auto, a o to je všechno náročnější.

Mívala jsem těžké deprese jako jeden z vedlejších účinků vysokých dávek léků. Pak moje tělo přestalo nápor chemie zvládat a já byla postavená před rozhodnutí, které zlo je menší, jestli ležet na posteli bez prášků, nebo být nadopovaná, ale psychicky v háji. A já si řekla, že chci raději pracovat na psychice, která je při mé nemoci hodně důležitá. Když jsem usedla na vozík, zklidnila jsem se a začala další část mého života. Nejprve jsem musela zjistit, co vlastně můžu a nemůžu. Svět se zastavil a já ho začala vnímat úplně z jiného úhlu, už jsem nekoukala jen kolem sebe, ale i do sebe.

Takže vám nemoc nakonec dala i něco pozitivního?

Ano a stále dává. Vede mě k sobě samotné, ale zároveň víc vnímám okolí a lidi kolem sebe. Před nemocí jsem byla velké číslo, extrovert a „hérečka“, která potřebovala být středem pozornosti. A když v mém životě nebyl problém, tak bylo něco špatně. Teď jsem se konečně dostala do fáze, kdy „problémy“, které přicházejí samy, beru jako výzvu. Navíc jsem kolem sebe měla lidi, kteří mi pomohli celou situaci správně uchopit. Kdybych se „šprajcla“ a šla se třeba soudit, k čemu by mi to bylo?

Také tenisu se věnujete už sedm let, tedy od doby, kdy jste na vozíku. Proč zrovna tenhle sport?

Já jsem energický člověk, který potřebuje sportovat, dříve jsem závodně hrála házenou. Díky jedné organizaci jsem se seznámila s Marcelou, která má také roztroušenou sklerózu. Přemýšlely jsme o nějaké aktivitě a ona mě vzala na rehabilitační „tanečky“.

Tenis jsem vzala hodně vážně. Našla jsem si trenéra, mentálního kouče, kondičního kouče a pak přišly první úspěchy.

Jenže Laďka a tanec? Ty kráso! Říkala jsem Marcele, že mě to nebaví. A ona se zmínila, že kromě toho chodí i na tenis. Tak jsem to zkusila, a když jsem vzala do ruky raketu, najednou mi došlo, že to je to ono. A od té doby makám, tenis jsem vzala hodně vážně. Našla jsem si trenéra, mentálního kouče, kondičního kouče a pak přišly první úspěchy.

Momentálně jste nejlepší tenistka na vozíku v Čechách. Je to díky vaší povaze?

Myslím, že je to tím, že mám ráda výzvy, poctivost a spravedlnost. A nebojím se makat.

Jak často trénujete?

Čtyřikrát týdně. Roztroušená skleróza potřebuje odpočinek, takže si dávám vždycky den pauzu. A v tréninkové dny dělám kromě tenisu ještě kondiční cvičení. Jednou za měsíc taky navštěvuji mentálního kouče, se kterým probíráme další cíle ohledně tenisu.

Před rokem jsem se dostala na 37. místo v ITF Wheelchair. Letos jsem se několika turnajů bohužel nemohla z finančních důvodů zúčastnit, protože prozatím nemám žádného stálého sponzora. Proto jsem aktuálně na 80. místě na světě v ITF. Tento rok byl pro mě hodně náročný, ale stále mě drží nad vodou to, že se „vykopu“ a jdu trénovat. A věřím tomu, že se někdo objeví a pomůže.

Jaký je váš současný cíl?

Ráda bych se zúčastnila paralympiády v Tokiu v roce 2020. To je můj sen.

Říkala jste, že stálého sponzora nemáte. Jak náročné je pro vás hledat donátory?

Hodně těžké. Buď budete hrát na plný úvazek tenis a někdo vám bude sponzory shánět, nebo si budete hledat sponzory sama, ale nezbude čas na hraní. Já jsem si finance do 50. místa na světě sháněla sama, a to třeba formou dotací, nadací nebo benefičních turnajů, kde jsem prezentovala tenis na vozíku.

Pokroky vidím v lepší bezbariérovosti, především ve městech. Můžete do divadla, do kina, za sportem.

Fungovali i jednorázoví sponzoři z řad kamarádů a známých. Teď před paralympiádou bych ale potřebovala člověka, který by se toho ujal, a já měla dost času trénovat.

Jak celkově vnímáte přístup společnosti k hendikepovaným?

Myslím, že společnost je hodně otevřená a ochotná pomáhat. Pokroky vidím v lepší bezbariérovosti, především ve městech. Můžete do divadla, do kina, za sportem. Na druhou stranu je ještě hodně co zlepšovat, mě nejvíc trápí opuštěnost a samota.

Na závěr mám jednu osobnější otázku. Z čeho žijete? Z tenisu asi ne...

Žiju z invalidního důchodu, který je 8 800 korun, plus příspěvek na osobu blízkou, který dělá 8 000. Platím si z toho léky, asistenci, bydlení, jídlo a střádám na tenis. Do začátku mi hodně pomohli rodiče. A teď už je na mně, abych se uměla uskromnit.

Reklama

Když máte něco ráda, jste schopná pro to hodně obětovat, třeba i spát na turnaji v zahraničí v autě. To je pro mě velké dobrodružství. Mám se ráda taková, jaká jsem, a chci být pozitivní, být tu pro druhé. A když už nemůžu pomáhat jako zdravotní sestra, chtěla bych jít alespoň příkladem, že se život dá žít pozitivně, i když třeba zrovna máme velké problémy. A v tom vidím svůj podíl a svoji roli v téhle společnosti.

foto: Michaela Cásková a archiv Laďky Pořízkové, zdroj: Webové stránky Laďky Pořízkové