Rozhovor: Ke knize Velký bobek mě dohnalo fekální období mých dětí

Bude to už deset let, co Milada Rezková začala psát knížky pro děti. A je tak odvážná, že se nebojí psát o často opomíjených tématech, jakými jsou dětský strach, nebo trávicí soustava. S humorem a nadsázkou. Milada je máma dvou dětí, a tak ví, po jakých tématech ve skrytu duše touží.

S Miladou jsme mluvily o dobrodružném putování Velkého Bobka trávicí soustavou, o tom, jak se vlastně stane, že se spisovatel vrhne po hlavě do tak ožehavého tématu a že kvalitní dětská knížka by měla bavit nejen děti, ale i dospělé.

Víte, že kůň nedokáže zvracet? Kolik hřišť na badminton by zabrala plocha tenkého střeva? Že sliny obsahují analgetika? Co je to lidský mikrobiom? Vy to možná nevíte, ale Velký bobek, hlavní hrdina stejnojmenné dobrodružné knížky o lidském trávení, odpovědi na všechny tyhle otázky důvěrně zná. Takže ruku na břicho a příjemně strávený čas při čtení.

Jak vás napadlo zpracovat právě téma trávení a vylučování?

Já mám děti přesně ve věku, kdy právě toto téma hodně řeší. Klasické fekální období. Nejvíc ze všeho je zajímá, kde si kdo uprdnul. Člověk to musí občas přecházet mlčením, ale s úsměvem. O tématu nakonec rozhodlo setkání s paní doktorkou Danou Douděrovou z Akademie věd, která mému kamarádovi vyprávěla, jak je vlastně celý ten průběh trávení fenomenální a jaká je to dobrodružná záležitost, jak se ty enzymy a bakterie mezi sebou perou. A pak se mi to všechno tak nějak spojilo. Trávení je prostě přirozenou a neuvěřitelně zajímavou součástí života. Vědci dnes otevřeně mluví o tom, že mezi mozkem a břichem je silné spojení. Když je člověk nervózní nebo má obavy, tak se to často odráží na pocitu v břiše. Takže proč to nezkusit.

V dnešní době je všechno rychlé, ale přirozené procesy jsou opravdu chytře vymyšlené, tělo ví, co má dělat…

Ale po knížce Neboj, neboj! se mi nechtělo opět vrhat do nějakého vzdělávacího tématu. Rajcovalo mě to, ale nechtěla jsem nikoho poučovat. Když jsem vyšla ze schůzky s Danou, najednou mě to napadlo. Propojím to s indiánskou poetikou a kulisami westernu. Může to mít příběh. Nechtěla jsem to napsat jako encyklopedii, ale jako dobrodružnou výpravu. Vždyť tělo se dá popsat jako skaliska zubů, vodopády slin, do toho jsem v indiánštině cítila obrovský prostor na vymýšlení metafor. A navíc jsem se tím, protože se tedy považuji za poměrně kultivovaného člověka, alespoň částečně vyhnula patlání v hovínkách...

Indiánštinou se to podařilo elegantně pozvednout. Velký bobek zní lépe než hovínko nebo výkal. Všechno mi to pak začalo zacvakávat do sebe tak výborně, že jsem věděla, že to je ono. Objevil se Moudrý Manitou, vrozená paměť, evoluce. V dnešní době je všechno rychlé, ale přirozené procesy jsou opravdu chytře vymyšlené, tělo ví, co má dělat… A když budeme trpěliví a nebudeme chtít třeba všechno hned, tak zjistíme, že je to taková příjemná jistota, že některé věci na světě jsou vymyšlené samy od sebe, a to mě uklidňuje. A myslím, že by mohlo i spoustu čtenářů.

Vy jste v tu dobu oplývala nějakými hlubšími znalostmi o fungování lidské trávicí soustavy?

To právě že ne. Já jsem nebyla na gymplu moc pozorný student, takže jsem čerpala z knih, středoškolských učebnic, z internetu. Člověk, když píše pro děti, tak rychle pochopí, že sám musí mít o daném tématu širokou základnu informací, aby pak téma mohl vhodně zjednodušit.

Ať je na prvním místě to, že děti čtou a jsou zvědavé, co se bude dít dál, a ty faktické informace jim v hlavě nějak zůstanou.

Primární je příběh, takže množství informací jsem malinko omezila i kvůli tomu, aby vynikl.  Ať je na prvním místě to, že děti čtou a jsou zvědavé, co se bude dít dál, a ty faktické informace jim v hlavě nějak zůstanou. Určitě jsem neměla ambice na to, aby se z toho stala učebnice, ale klidně by to podle mě mohla být nějaká didaktická školní pomůcka.

V jakém věku jsou ty náročnější informace děti schopny pobrat?

Myslím, že tomu budou rozumět už předškoláci, kteří ještě neumí číst, takže jim předčítají dospělí. Já si pořád myslím, že tahle knížka má co nabídnout dětem i dospělým. Jde přece o společně kvalitně strávený čas. Vůbec si nemyslím, že je potřeba jít s laťkou dolů jenom proto, že děláte něco pro děti. Ony jsou bystré, mají obrovskou fantazii… A čas od času si věci vyloží po svém. Proto je tak důležitá právě ta komunikace mezi dětmi a dospělými. A právě pro ni společné čtení vytváří prostor.

Mohla byste nám trochu přiblížit děj?

Velký bobek, podle kterého je celá knížka pojmenovaná, je vlastně stařešina. On je ten zkušený, který má celý proces za sebou. On už ví, co se děje, protože svoji životní cestu ušel a moudrost nasbíral. Sedí u symbolického ohně s Greenhorny, což jsou potraviny. Takže tam s ním sedí řízek s bramborem a okurkou a on jim o té své cestě vypráví. Říká jim, co je čeká. Vypráví jim o své pouti, u které mi ještě přijde výborná symbolika toho, že on na své pouti ze sebe všechno odevzdal, všechny živiny, vydal ze sebe to nejlepší.

I ten, kdo je hnusný a smrdí, mohl světu během svého života přinést mnoho dobrého.

Po přečtení knížky je z bobka hrdina. Pak se s ním pohnojí pole, vyrostou kytičky, ty snědí kravičky, ty pak sní člověk a on se dostane zpátky do koloběhu. Ono je totiž potřeba přistupovat k životu s určitou pokorou. I ten, kdo je hnusný a smrdí, mohl světu během svého života přinést mnoho dobrého.

To zní jako docela fascinující a poučná cesta...

A ona taky je! Třeba když si jenom vezmete ústa. Je to otvor vlastně do všech útrobních orgánů, ústy toho opravdu hodně projde. Zároveň v sobě ale mají hodně nervových zakončení. Vezměte si jenom, jak to bolí, když se kousnete do jazyka. Takže topinku nebo cokoli tužšího by si člověk jen tak nedal.

Proto sliny obsahují analgetika, která automaticky ústa trošku znecitliví. Vezměte si tu přirozenost, že když se člověk řízne, ránu si často automaticky olízne. A nedokážu si představit, že by to dítě takhle pobralo. Ale najednou, když z Analgetiků uděláte tajemné šamany, tak je to mnohem srozumitelnější. 

Já jsem z vaší knížky dokonce i pochopila, co je to lidský mikrobiom.

To je osídlení lidského těla mikroorganismy, což jsou různé bakterie, viry, plísně, houby... To je teď obrovský vědecký fenomén. Člověk má na sobě co do buněčného počtu mikroorganismů snad třikrát víc než vlastních buněk. To může dělat až kilo a půl živé váhy. Snad na každé lidské buňce je jich asi devět. Ve střevech, v dutině ústní a na povrchu těla je jich opravdu hodně. Vědci zkoumají, jaké tyhle bakterie mají mezi sebou vztahy. Některé jsou přátelské i mezi sebou i směrem k nám, některé jsou nepřátelské. Dokonce se mezi sebou perou o lepší místo na sliznici.

Reklama

Používají proti sobě chemické zbraně. Takže vytvoří třeba tak kyselé prostředí, že tam ty ostatní nepřežijí, odpadnou a ty lépe vybavené obsadí jejich místo. Tím, co člověk jí, tak může složení svého mikrobiomu ovlivnit. Je dokázáno, že některé z bakterií dokážou dokonce ovlivňovat lidskou náladu. A zase se dostáváme ke spojení mezi mozkem a břichem. Takže si myslím, že opravdu každý by se měl nad svým trávením alespoň maličko zamyslet. Na závěr knížky je přidána několikastránková příloha, která se právě mikrobiomem zabývá.

Nebála jste se reakce veřejnosti? Přece jen jste napsala knížku o vylučování...

Ale ta knížka není primárně o vylučování. Je o procesech, které se denně odehrávají v našem těle. O přírodě. O přirozenosti. O radosti. Naštěstí můžu říct, že jsem člověk, který již netrpí komplexy. Takže mi na druhou stranu nevadí, že si o mně bude někdo něco myslet. A jestli někomu vadí bobky, tak je to jeho problém a ne můj.

foto: Archiv Milady Rezkové, zdroj: Velký bobek