Každý má prý své závislosti, dokonce i primář adiktologie. Ta jeho je naštěstí zcela neškodná – fotografování. A ostatních, typicky nebezpečných, se snaží maximálně vyvarovat. Ostatně není divu. Petr Popov už víc než třicet let pracuje s lidmi závislými na alkoholu a dalších drogách. Sám o sobě říká, že sice není abstinent, ale provozuje takzvanou „nízkorizikovou konzumaci“, kterou doporučuje i všem ostatním.
Zdravý dospělý muž by neměl denně překračovat dávku 24 gramů a zdravá dospělá žena 16 gramů.
S Petrem Popovem, primářem Kliniky adiktologie 1. lékařské fakulty UK a VFN v Praze, jsme (nikoli u vína, ale přímo na klinice) mluvili nejen o tom, proč mají Češi tendenci pít víc než ostatní národy, ale také o způsobech léčby alkoholismu či navracení vyléčených alkoholiků do běžného života. A také jsem se dověděla, co je to ona „nízkoriziková konzumace“.
Mám známé, kteří pijí téměř každý den, po práci si dají jednu nebo dvě skleničky vína. Nezačíná už to hraničit se závislostí?
Existuje něco jako doporučení pro nízkorizikovou konzumaci alkoholu, které najdete na stránkách Státního zdravotního ústavu. Zdravý dospělý muž by neměl denně překračovat dávku 24 gramů a zdravá dospělá žena 16 gramů. To odpovídá asi 3 dl vína pro muže a asi 2 dl vína pro ženy. A minimálně dva dny v týdnu by neměli pít vůbec. Co se týká jednorázového pití vyšších dávek, nikdy by to nemělo přesáhnout 40 gramů.
Jakmile člověk pije za určitým cílem, tedy třeba ví, že když se napije, cítí se lépe, tak to už je vždycky špatně.
Tyto podmínky však platí pro zdravé lidi, kteří nemají žádnou zdravotní kontraindikaci ani genetickou dispozici pro vznik závislosti. Takoví lidé by například podle amerických odborníků neměli pít vůbec. U nás však není zvykem takováto doporučení dávat.
Jakou roli ve vzniku závislosti hraje jeho účinek na psychiku, například pocit, že po něm zapomenu na všechny problémy?
Když člověk pije za určitým cílem, tedy třeba ví, že když se napije, cítí se lépe, tak to už je napováženou. Samozřejmě, když někdo přijde z práce a dá si jako rituál dvojku vína a nohy na stůl a má to jako relax, může to být něco jiného. Ale jakmile se z toho rituálu stane pravidlo, může se z toho vyvinout návak a posléze závislost..Jakmile se člověk dostane do bodu, že když si alkohol nedá, necítí se dobře, nebo se mu nezlepší nálada, to už je riziko.
A jak významná je genetika?
Velmi, i když se vyšší genetická predispozice pro vznik alkoholismu samozřejmě nemusí uplatnit. Kromě genetiky hraje roli i to, jak funguje metabolismus daného jedince. Někdo má například vrozený deficit enzymů, které metabolizují etylalkohol, což může fungovat jako protektivní faktor, protože i po malém množství je takovému člověku špatně. Vždycky je tam i vliv prostředí a i té konkrétní látky. A nejde jen o riziko závislosti, ale i poškození zdraví obecně. Pokud někdo pije nízkostupňové pivo, riziko nebude tak vysoké jako třeba u destilátů. I to, že člověk žije v České republice, kde je jasně proalkoholní společnost, samozřejmě hraje roli.
Čím je dané, že jsme proalkoholní?
Tradicemi, historií, zvyky. Kdy jste naposledy byla na nějaké oslavě, kde se vůbec nepilo?
Takovou jsem nezažila.
Vidíte. U nás se diskutuje o tom, jestli je vhodné zakázat prodej alkoholu na akcích pro děti a mládež, jestli tím náhodou nejsou diskriminováni tatínci, kteří tam přijdou a chtějí si dát pivo. Nebo teď prošel Senátem návrh, že cyklisté budou mít na cyklostezkách a silnicích třetí třídy výjimku – povoleno až půl promile alkoholu v krvi. To je trochu divné, ne? Najednou chudáci cyklisté nemohou jezdit na kole bez piva nebo bez vína. A začíná to vypadat, že ani vodáci prý už nejsou schopni plout po řekách bez alkoholu…Když se podíváte do zahraničí, nic podobného tam není běžné.
U nás také panuje přesvědčení, že malé množství alkoholu zdraví prospívá. S tím souhlasíte?
Nesouhlasím. A nesouhlasí s tím ani žádný soudný lékař. Bohužel jsou lékaři, kteří to propagují, ale naštěstí je jich už velmi málo. Loni vyšel v renomovaném lékařském časopisu Lancet přehled velkých studií, které zahrnovaly celkem asi 600 000 probandů. A výsledkem bylo, že pokud má alkohol nějaký protektivní účinek, tak jedině v případě rizika infarktu myokardupřičemž dávky by neměly překračovat 100 gramů týdně. A u všech jiných zdravotních rizik alkohol vždy situaci zhoršuje, a to i jeho minimální množství. Ale to lidé většinou nechtějí vědět.
Jak člověk pozná, že má problém a je závislý?
To je právě zrada, že on to moc nepozná. Protože i v době, kdy už je závislý, může mít ještě dlouho pocit, že je v pohodě. A i když mu okolí dává zpětnou vazbu, že něco není v pořádku, on říká, že to není pravda, že jsou i lidé, kteří pijí víc, a podobně. Jednoduše si upravuje svět podle toho, jak potřebuje.
Častěji než léky se používají jiné metody, zejména psychoterapie, a to individuální i skupinová.
Pak samozřejmě existují oficiální kritéria, která závislost stanovují jako diagnózu. Je jich celkem šest, a to bažení po látce, zhoršené sebeovládání a ztráta kontroly v pití, odvykací stav, zvyšování tolerance, zanedbávání zájmů a pokračování v pití i přes nepříznivé následky, které si osoba uvědomuje, resp. už je zažívá. Pokud jsou splněny minimálně tři z nich, pak se jedná o závislost. Jsou to obecná kritéria, která se používají pro diagnostiku závislosti i na jiných návykových látkách a pro alkohol jsou většinou aplikovatelné všechny. Klíčovým projevem je každopádně ztráta kontroly nad konzumací. Člověk není schopen užívat alkohol tak, aby pití nepřinášelo problémy jemu nebo někomu jinému, a to nejen zdravotní, ale i například ve vztazích nebo v práci.
Jak se závislost na alkoholu léčí? Jsou zásadní léky nebo psychoterapie?
V adiktologii si používá minimum léků, protože těch, které by závislost léčily, je minimum. Jedním z těch nejstarších je Antabus. Někdy také používáme psychofarmaka, a to zejména u lidí, kteří mají duální poruchy, tedy nejen závislost na alkoholu, ale třeba také bipolární poruchu, úzkostnou poruchu či deprese. Tyto léky by člověk měl dostat i tak, nezávisle na svém alkoholismu. Některé z těchto medikamentů snižují navíc i dychtění po alkoholu, říká se, že mají anticravingový efekt.
Je nutné si uvědomit, že na začátku byl vždycky nějaký problém, který alkohol pomáhal řešit, na základě toho vznikla závislost.
Častěji než léky se každopádně používají jiné metody, zejména psychoterapie, a to individuální i skupinová, která je zejména u závislostí velmi využívaná. Člověk se nachází ve skupině lidí, kteří mají stejnou zkušenost, takže ty obranné mechanismy, které používá vůči terapeutům, nemůže vytáhnout proti někomu, kdo je na stejné lodi jako on sám.
Co s lidmi na psychoterapii konkrétně řešíte?
Všechno. Když se lidí zeptáte, co jim pití dává, každý si v tom najde něco. Někdo se jednoduše cítí šťastnější, volnější, jiný lépe navazuje kontakty. Dalšímu alkohol dělá dobře proti úzkostem. Je nutné si uvědomit, že na začátku byl vždycky nějaký problém, který alkohol pomáhal řešit, na základě toho vznikla závislost.
Petr Popov
Studoval lékařství na Univerzitě Karlově v Praze. Psychoterapii a léčbu závislostí studoval v Čechách i USA. Pracoval na Protialkoholním oddělení ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze. V současnosti působí jako primář Kliniky adiktologie I. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a vedoucí Katedry návykových nemocí a adiktologie na Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví.
Na terapiích tedy nemůžeme lidem jen říct, ať přestanou pít, že pak už bude všechno dobré. Musí samozřejmě najít a vyřešit tu primární příčinu, která je v závislosti podporovala, eventuálně třeba i závislost na další látce. Velká část našich pacientů, kteří jsou závislí na alkoholu, je závislých i na nikotinu.
Nedávno jsem viděla film Úsměvy smutných mužů a zaujalo mě tam, jak těžké je se k pití nevrátit. Zajímalo by mě, jak se to daří vašim pacientům, když odstraníte příčiny?
Naše pacienty hlavně připravujeme na to, že u nás sice stráví relativně dlouhou dobu, často i několik měsíců, ale je to teprve začátek. Na klinice totiž vlastně jen "vyabstinují" a pak si musí udělat plán, jak budou fungovat dál. Zakladatel našeho oddělení Jaroslav Skála vždycky říkal pacientům: „Od nás odcházíte s tím, že máte prázdný a čistý byt, nemáte tam drogy ani alkohol. Ale ten byt si musíte zařídit, jinak se vám v něm bude blbě žít. A pokud to neuděláte, zase se rychle zaplní věcmi, které tam byly předtím.“
Říká se, že pro alkoholika je deset skleniček málo a jedna moc. Protože alkoholik si neumí dát jen tu jednu.
Funguje tedy nějaká základní léčba, detoxifikace, pak stabilizační léčba v řádu měsíců a nakonec přichází další několikaleté období, které má podobu ambulantní léčby. Během něj pacientům nabízíme, aby k nám dvakrát až třikrát v průběhu prvního roku léčby přišli na týden. To jsou takové posilovací léčebné pobyty.
Tito lidé už nemohou nikdy pít ani trochu?
To nejde. Představte si, že jste alergická na včelí píchnutí. A je to to samé, jako kdybyste řekla, že budete chodit kolem úlu napřed z dálky, pak trochu blíž a budete trénovat, kolik snesete. Přitom víte, že jedno bodnutí vás může zabít. Říká se, že pro alkoholika je deset skleniček málo a jedna moc. Protože alkoholik si neumí dát jen tu jednu.
Jak by měli Češi přístup k alkoholu změnit?
Měli by ho brát jako riziko. Pokud přestanu zcela pít, rozhodně to není něco, co by mě zdravotně poškozovalo, právě naopak. Úplná abstinence je až na ty kardiovaskulární choroby vždy krokem k lepšímu zdravotnímu stavu. A ti, kteří pít chtějí, musí dodržovat nějaké zásady. Pak je riziko vzniku závislosti nižší.
Reklama
foto: Michaela Cásková, zdroj: Klinika adiktologie
