Letos v červenci se na amerických pultech objevila nová kniha Ronalda E. Pursera – přesvědčeného buddhisty a profesora přednášejícího na univerzitě v San Francisku management. V knize McMindfulness: How Mindfulness Became the New Capitalist Spirituality profesor poukazuje na nesmyslnost rostoucí popularity amerického pojetí fenoménu mindfulness, který je do češtiny překládán jako "všímavost".
Purser tvrdí, že mnohem více než metoda, která by měla pomáhat zvládat obtížné životní situace, je dnes v Americe mindfulness užíván jako šikovná návnada na tápající jedince, která tyto osoby bloumající kapitalismem zaháčkuje a vysaje z nich slušné balíky peněz. Mindfulness se tak podle něj pomalu, ale jistě stává novou kapitalistickou spiritualitou.
Stačí 30 minut denně
Kurzy Mindfulness a různé knihy, které se zaobírají touto tématikou ze všech možných stran a úhlů pohledu, nejsou už dnes výsadou USA, ale dostávají se do celého světa, Česko nevyjímaje. A všude nabývají na oblíbenosti. Proč? Protože dnešní víceméně ateistická společnost nemá, k čemu by vzhlížela, co by ji spojovalo, zkrátka schází jí duše, kterou různé kultury zpravidla nachází v náboženství.
Purser kritizuje právě onu formu, jíž je tato jemná a krásná myšlenka společnosti předávána, a spatřuje v ní rostoucí zárodek konzumismu.
Proto se objevují tendence tak silného příklonu k takzvané mindfulness, která nabízí moderní pojetí spirituality, jež je zdánlivě ideální pro moderního člověka, který potřebuje rychle jednat a vidět okamžité výsledky. Navíc k praktikování tohoto náboženství prý stačí 30 minut denně...
Vybírejte si myšlenky
To radí různé příručky a učitelé i pseudoučitelé, kteří jednotně propagují téměř totožný cíl – převzít kontrolu nad vlastní myslí, zaměřit se na přítomnost a uvědomovat si sílu okamžiku, který se již nikdy nebude opakovat. Prožívat pozitivní i negativní emoce, ale nenechat se unášet ani jedněmi z nich. Takový přístup by měl časem vést k větší vyrovnanosti, klidu a spokojenosti, protože dává praktikujícímu jakýsi nadhled.
Z této polohy pak může získat odstup a nenechat se strhávat a ničit překážkami a starostmi, jimž musí člověk v kapitalismu každodenně čelit. Myšlenka je to jistě dobrá. Co je na tomto "náboženství" tedy špatného? Co se Purserovi nelíbí?
Jako McDonald?
To, s čím se Purser neztotožňuje, není samo jádro mindfullnesu, které vychází z něčeho, čemu sám věří. Purser kritizuje právě onu formu, jíž je tato jemná a krásná myšlenka společnosti předávána, a spatřuje v ní rostoucí zárodek konzumismu, tak typického pro euroamerickou kulturu. Právě proto v názvu knihy zvolil onu předponu Mc. I McDonald se původně zrodil z dobrého úmyslu nabízet lidem čerstvé sendviče s překvapením.
Jedině všímavostí navenek si dokážeme vytvořit skutečný nadhled a postarat se o to, aby se z nás nestali narcisté a sobci.
Leč zasáhla tvrdá ruka komerce a reklamy, která vše dobré smetla ze stolu a semlela doslova jako tornádo. Zrodil se tak masový řetězec, jak jej známe dnes, který se stal průkopníkem rychlého občerstvení a vzorem pro mnohé další. Poutavě o tom mimochodem vypráví film Zakladatel.
Společnost sobců a narcistů
Podle Pursera právě verva, s níž dnes všemožné společnosti a soukromí učitelé praktiky, jež se představují jako mindfulness, nabízejí místo toho, aby materialismus, rasismus, genderismus a narcismus potlačovali, tyto neoliberální síly, proti nimž se Purser jako neoliberalista staví, podněcuje.
Purser tedy tvrdí, že hlavní problém je v tom, jak je dnes mindfulness veřejnosti předkládán. Ona technika nás nabádá k tomu, abychom se obrátili do sebe a všímali si toho, jak se cítíme. To je jistě správné a léčivé, jenže podle Pursera už se taková pozornost nevěnuje předávání informace, jež se týká podstatného aspektu skutečné spirituality – abychom onu budovanou všímavost obrátili také směrem ven a využili ji pro blaho celé společnosti.
Musím se zaměřit na sebe, k tomu potřebuji klid. Nejprve já, potom vše ostatní.
Nejde zkrátka jen o to, abychom si dali půlhodinku "mindfulness" s tím, že nyní už jsme lepší lidé, protože nám to někdo naordinoval. Jedině všímavostí navenek si dokážeme vytvořit skutečný nadhled a postarat se o to, aby se z nás nestali narcisté a sobci.
V opačném případě povede mindfullness jen k tomu, že si budeme hýčkat svá trápení, budeme na ně dokonce pyšní a před veškerou odpovědností a pobídkami k tomu, abychom s tím něco udělali, se budeme ohrazovat asi takto: „Musím se zaměřit na sebe, k tomu potřebuji klid. Nejprve já, potom vše ostatní.“ Z Purserova pohledu se tedy jedná o mindfullness převrácený naruby, který z jedné propasti – tedy uspěchaného života – uvrhuje do propasti druhé, tedy zaujatého narcismu, sebestřednosti a podrážděnosti.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Patheos